Sciencemag.cz
Doporučujeme
Lokality umožňující cílený sběr a obchod s jantarem leží v poměrně dlouhém pásu mezi Jutskem a Kaliningradem. Jantar byl lidem znám nejméně od nejmladšího paleolitu, jak o tom svědčí nálezy z anglické jeskyně Gough’s Cave blízko Cheddaru a v okolí. Rovněž drobné mezolitické plastiky či jenom jantarové oblázky zdobené vrypy a ďolíky z Dánska a jižní Skandinávie ukazují na dávnou
znalost jantarových lokalit, a to zejména v západní, dříve známé části jantarového pásma, které leželo poblíž hustě osídleného pobřežního pásu megalitických kultur.
Z rozložení výskytů vyplývá, že pokud propojíme ložiska jantaru se Středomořím kratšími zhruba severojižními cestami, nezískáme jednu, ale celou sérii jantarových tras. Ty mohly probíhat například západně od Čech podél údolí Naaby a dál k Řeznu, nebo přes Čechy na Plzeňsko a přes Sedmihoří ke Klatovům a proti toku Úhlavy, či tradiční solnou stezkou z Českobudějovicka na Pasov nebo Linec. Téměř určitě byly napojeny na solné a zlaté cesty či na obchod s alpskou mědí, což je dobře patrné zejména v jihočeské oblasti.
Označení Jantarová stezka je sice užitečné, ale podobně zjednodušující označení jako „zlatá“, „solná“ či „hedvábná“ cesta. Export jedním směrem musel být kompenzován importem opačným směrem. Z hlediska místní, v našem případě moravské či středoevropské, archeologie je možná ještě důležitější vědět, jaké komodity mohlo naše území poskytnout. Mohlo se jednat o látky, kožešiny, potraviny, léčiva, otroky, možná zlato a měď z jesenických lokalit či později železné výrobky, anebo jen o bezpečnostní, logistický a průvodcovský servis? Většina výše jmenovaných komodit se dá v archeologickém záznamu jen obtížně prokázat. Navíc zkušenost současných obchodních styků ukazuje, že pokud je kontakt už navázán, tak obchodníci rychle vycítí příležitost k rozšiřování
a proměně sortimentu. Obchodníci chtějí obchodovat a lidé mají rádi zboží ze vzdálených míst, takže obchodní trasy trvají déle než obliba určitého výrobku či suroviny a sortiment se proměňuje. V ještě v relativně nedávných dobách tvořila vzdálenost součást ceny a atraktivity výrobku. Ukazují to například z našeho pohledu neuvěřitelně vysoké ceny, jaké byli Evropané ochotní platit za kadidlo či koření.
Baltský jantar
Baltský jantar vznikal a byl zejména mořem redistribuován po dlouhou dobu nejméně dvaceti milionů let a z různých druhů stromů, z nichž nejvýznamnější
byly pravděpodobně borovice a stromy Pseudolarix sp. Z estetického či kulturního hlediska to znamená, že byly a dosud jsou rozlišovány různé druhy jantaru, jejichž barvy kolísají od černé, temně rudohnědé až po jasně žlutou. Návštěva muzea s jantarem či polského obchodu s jantarovými šperky jasně ukáže variabilitu této hmoty.
Starý jantar archeologických nálezů mívá téměř vždy temně hnědou či zemitě hnědočervenou barvu a někdy i zvětrávací kůru. Nedávno rozlomené pravěké korálky jsou uvnitř někdy zemitě žlutavé. Je rozpraskán sítí mikrotrhlin, takže mu schází typické jantarové kouzlo současných šperků – svit procházejícího, „slunečního“ světla. Jedná se o tak velký rozdíl, jako je mezi křišťálem a mléčným křemenem, jehož bílá barva je způsobena právě síťovím trhlinek.
Vychází z toho poněkud pesimistický závěr, že nevíme, jakým jantarům byla dávána přednost, protože podlehly takovým postdepozičním změnám, které ve většině případů znemožňují poznání původní barvy a vnitřní struktury (páskovaná, obláčkovitá, s bublinami, víry, uzavřeninami aj.). Nicméně většina baltského jantaru má žlutou, „sluneční“ barvu a sklovitý (latinské „glaesum“) vzhled. Jantarové korále různých kultur bronzové a železné doby ukazují, že původní surovina byla skoro ve všech případech homogenní, a že se tedy jednalo o pečlivě vybrané kusy. Geologická situace však zároveň indikuje, že většina nalezeného jantaru byla pro šperkové účely nepoužitelná. Co se dělo s jantarovým odpadem? Nevíme, ale předpokládáme, že nebyl jen tak vyhazován. Plinius v Naturalis historia uvádí použití jantaru na léky na srdce a jako kadidla.
Jantar v sobě obsahuje desítky druhů hmyzu, rostlin, hub a dalších organismů včetně bakterií. Tyto nálezy byly dobře známy a ceněny již v antice, jak o tom svědčí jeden z Martialových epigramů
o mouše, která si sedla pod topol a zalila ji jantarová slza. Za života neznamenala nic, ale po smrti má zvláštní cenu (kniha IV, XXXII). Současné výzkumy se soustřeďují například na poznání svalů a měkkých tkání fosilního hmyzu či sekvencování DNA. Se žlutým baltským jantarem typu Schlauben (vrstevnatý typ vznikající opakovaným výronem pryskyřice na povrchu stromů) je spjata další otázka. Téměř každý kus jantaru obsahuje velmi drobné hvězdicovité útvary o průměru kolem 1 mm. Je jich tolik, že slouží jako rozlišovací znak baltských jantarů.
Působí tajemně, velice esteticky – „hvězdně“ –, ale jsou skutečně miniaturní. Pravděpodobně se jedná o lehká, plstnatá vlákna z kvetoucích teplomilných dubů, které mohly v sušších partiích baltského jantarového lesa převládat. Doba kvetení odpovídá maximální produkci pryskyřice. Mohli si lidé dřívějších dob, nevyzbrojení lupou, těchto „dubových hvězdiček“ vůbec všimnout a jak by je hodnotili?
Tento text je úryvkem z knihy
BOLINA PAVEL, CÍLEK VÁCLAV, MARTÍNEK JAN: Jantarová stezka, Academia 2022
O knize na stránkách vydavatele
