Zdroj: Wikipedia, Anatomy of the Nervous System, licence obrázku public domain
Zdroj: Wikipedia, Anatomy of the Nervous System, licence obrázku public domain

Falešné vzpomínky

Smířil jsem se s tím, že jsem toho musel hodně zapomenout, ale předpokládal jsem, že vzpomínky, které mi zůstaly – zejména ty velmi živé, konkrétní a týkající se vnějších okolností –, byly v zásadě platné a spolehlivé, a byl to šok, když jsem zjistil, že u některých tomu tak nebylo.
Skutečně udivujícím příkladem, prvním, který jsem zaznamenal, byly vzpomínky na dva bombové útoky, které jsem popsal v knize a k nimž došlo v zimě na přelomu let 1940 a 1941, když Londýn bombardovalo německé letectvo:
Jedné noci spadla do sousední zahrady čtyřsetpadesátikilová puma, ale naštěstí nevybuchla. Všichni, celá ulice, jsme se plížili ven (my pak dál k sestřence do bytu), většinou v pyžamu, a našlapovali jsme co možná nejměkčeji (co kdyby vibrace tu věc odpálily?). Ulice byly tmavé jak asfalt, jelikož se muselo zatemňovat, a každý měl v ruce baterku, jejíž světlo tlumil červeným krepovým papírem. Vůbec jsme netušili, jestli nazítří ještě budou naše domy stát.
Podruhé nám za dům dopadla zápalná termitová bomba a žhnula děsivě bělavým žárem. Táta měl ruční pumpu a bratři mu nosili kbelíky s vodou, jenže se zdálo, že voda na pekelnou výheň nestačí, vlastně ji ještě víc rozlítila. Když dopadla na doběla rozžhavený kov, ozvalo se jen divoké syčení a prskání, a puma zatím trávila svůj obal a tryskala kapky roztaveného železa všemi směry.
Pár měsíců po vydání knihy jsem o těchto pumových útocích hovořil s bratrem Michaelem. Michael je o pět let starší a byl se mnou v Braefieldu, internátní škole, kam nás evakuovali na začátku války (a kde jsem měl strávit čtyři nešťastné roky trýzněný spolužáky a sadistickým ředitelem). Bratr na první událost s bombou hned přikyvoval: „Pamatuju si to přesně, jak to popisuješ.“ Na druhý případ ale namítl: „U toho jsi nebyl, neviděl jsi to.“
Dočista mě tím vyvedl z míry. Jak může zpochybňovat vzpomínku, kterou bych u soudu bez váhání odpřisáhnul a nikdy bych neměl ani v nejmenším podezření, že není skutečná?
„Jak to myslíš?“ protestoval jsem. „Vidím to jasně před sebou: táta s pumpou a Marcus a David s kýbly s vodou. Jak bych to mohl vidět tak jasně, kdybych u toho nebyl?“
„Neviděls to,“ trval na svém Michael. „Byli jsme tenkrát spolu v Breafieldu a David (náš starší bratr) nám o tom psal v dopise. Líčil to opravdu barvitě a dramaticky. Úplně tě to uchvátilo.“ Zcela zjevně mě jeho dopis nejen pohltil, ale musel jsem si z jeho slov také celou scénu v duchu zrekonstruovat, přivlastnit a považovat ji za svou vzpomínku.
Jakmile mě Michael na chybu upozornil, zkusil jsem si obě vzpomínky porovnat – první, u níž nebylo o přímé zkušenosti pochyb, s tou druhou uměle vytvořenou. U vzpomínky na první bombový útok jsem se dokázal pocitově dostat do těla malého chlapce třesoucího se zimou v tenkém pyžamu – byl prosinec a byl jsem vyděšený –, a protože mě dospělí notně převyšovali, musel jsem se natahovat, abych jim viděl do tváře.
Druhý obraz žhnoucí termitové bomby byl, jak se mi zdálo, stejně tak jasný – velmi živý, podrobný a konkrétní. Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že byl od prvopočátku jiný, že na něm bylo patrné, že to byl přivlastněný zážitek někoho jiného a byl to převod slovního popisu v představu. Ačkoli jsem rozumově věděl, že je to falešná vzpomínka, stále mi připadala stejně skutečná a hluboce moje jako předtím.19] Říkal jsem si, že se stala snad tak skutečnou, tak osobní, tak silně se mi vtiskla do duše (a patrně do nervové soustavy), jako by to byla opravdová přímá vzpomínka. Dokázala by psychoanalýza nebo konečně záznam mozkové aktivity některou ze zobrazovacích metod poznat rozdíl?

Člověka až vyleká, když si uvědomí, že některé z jeho nejdražších vzpomínek patří událostem, které se možná nikdy nestaly nebo se přihodily někomu jinému.

Tento text je úryvkem z knihy: Oliver Sacks: Řeka vědomí
Dybbuk 2018
O knize na stránkách vydavatele

obalka_knihy

Co když se velké fyzikální experimenty neuskuteční?

Mám obavy, že nebudu znát odpovědi na otázky, na kterých mi záleží. Bojím se, že …

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close