Sciencemag.cz
Doporučujeme
AJ měla sice výjimečnou paměť na události a chvíle ze svého života, už si ale tolik nevybavovala informace, které s jejím životem nesouvisely.
Jaké množství informací dokáže lidská mysl uchovat? Taková otázka napadne minimálně jednou za život snad každého. Někteří si ji položí třeba ve chvíli, kdy horečně „googlují“, jak se dají zapamatovat informace, které najednou potřebují nasoukat do hlavy na zkoušku, pracovní pohovor nebo něco podobně náročného. Existují snad triky, které by mi pomohly? Znají přeborníci paměťových soutěží nějaká tajemství, která neznám? Nebo je to dáno geneticky? Ne, jenom ať v tom není genetika.
Víme, že existují jedinci, kteří s pamětí svedou úžasné věci. Opravdoví kouzelníci s pamětí jsou lidé, kteří si dokážou vybavit důležité informace kdykoli – o minuty, dny nebo léta později – a s ohromujícími podrobnostmi.
Tento podivuhodný fenomén zkoumal James McGaugh s kolegy z University of California; v článku A case of unusual autobiographical remembering (Případ neobvyklé autobiografické paměti) 1 z roku 2006 uvedli, že je kontaktovala žena, o níž se zde mluví jako o AJ:
Vážený pane McGaughu,
snažím se přijít na to, odkud začít, abych vám vysvětlila, proč vám píšu, a jen doufám, že mi budete umět pomoci. Je mi třicet čtyři let a od svých jedenácti mám těžko uvěřitelnou schopnost vybavovat
si svou minulost, nejen ale osobní vzpomínky. Mé první vzpomínky se týkají doby, kdy jsem byla nemluvně
v postýlce (kolem roku 1967), od roku 1974 ale podle data poznám, jaký byl den v týdnu, co jsem ten den dělala a zda se tehdy stalo něco hodně důležitého (např. výbuch raketoplánu Challenger z 28. ledna 1986).
Nedívám se předem do kalendáře a ani si nepročítám deníčky za posledních čtyřiadvacet let. Kdykoli
vidím v televizi (nebo kdekoli jinde) nějaké datum, vracím se automaticky zpět do onoho dne a vzpomínám
si, kde jsem byla, co jsem dělala, na který den týdne ono datum připadalo a tak dál a tak dál. Nedá se to zastavit, je to neovladatelné a naprosto vyčerpávající.
Někteří mi říkají lidský kalendář, jiní ode mě strachem utíkají, ale všichni, kdo se o tomto mém „daru“ nakonec dozvědí, jsou totálně ohromeni. Pak na mě chrlí data, aby mě nachytali. Zatím mě nikdy nenachytali. Většina lidí tuto schopnost označuje za dar, pro mě je ale prokletím. Každý den mi hlavou proběhne celý můj život a to mě dohání k šílenství!
McGaugh a jeho spolupracovníci se uvolili, že se s AJ setkají, i když o výsledku měli pochybnosti. Není tak neobvyklé, že se lidé chlubí mimořádnou pamětí, testování však u většiny z nich ukáže, že jejich tvrzení byla velmi přehnaná. AJ ale souhlasila s ověřováním pomocí řady různých paměťových testů a zdálo se, že se od všech ostatních případů skutečně liší. Výzkumníci v článku uvedli slovo od slova příklady jejích úžasných schopností: 3. dubna 1980? „Vidím to. Jarní prázdniny. Jsem ve velikonočním týdnu. Měla jsem jarní prázdniny. Mám ten týden před očima. Chodila jsem do deváté třídy. Týden předtím jsem měla jarní prázdniny. Šla jsem do všeobecné nemocnice.“
1. července 1986? „Všechno vidím, ten den, měsíc, to léto. Úterý. Šla jsem s (jméno přítele) do (název
restaurace).“
3. října 1987? „Byla sobota. Celý víkend jsem strávila doma, měla jsem ruku v závěsu – poranila jsem si loket.“
Naštěstí pro výzkumníky si AJ vedla od svých desíti let deníček, díky němuž se mohla řada jejích vzpomínek ověřit. Výzkumný tým označil schopnost AJ za jedinečnou a považoval ji za tak mimořádnou, že si podle nich zaslouží vlastní termín: hyperthymesie (ze starořeckého slova thymesis, což znamená pamatování, a hyper, tedy nadměrný). Na základě studia AJ pak definovali osoby s hyperthymesií dvěma znaky. Prvním je, že tráví značnou dobu zaobíráním se svou osobní minulostí; druhým kritériem je, že mají mimořádnou schopnost vybavit si ze své minulosti konkrétní události a momenty.
Je to něco jiného než vynikající paměť, což je zvýšená schopnost zapamatovat a vybavovat si nové neautobiografické informace. AJ měla sice výjimečnou paměť na události a chvíle ze svého
života, už si ale tolik nevybavovala informace, které s jejím životem nesouvisely. V tom naopak excelují jednotlivci s vynikající pamětí, kteří jsou mimořádně dobří v uchovávání čísel a faktů.
Současný výzkum má zato, že schopnosti těchto lidí jsou výsledkem uplatňování paměťových strategií cvičením, nikoli vrozených dispozic. AJ, jejíž paměťové schopnosti byly naopak výlučně autobiografické, na druhé straně říkala, že není schopna použít strategie, které by jí pomohly naučit se a uchovat určité druhy informací. To dokládal její nevalný prospěch ve škole a mnohá období nezaměstnanosti – ve skutečnosti nebyla obdařena vlastnostmi, které by si člověk spojoval s tak ohromující schopností.
Její paměť na čísla a fakta nebyla zdaleka tak dobrá jako paměť na vlastní život. Co nám tedy takové případy napovídají o mezích lidské paměti? Je jejich dokonalá paměť skutečně tak bezvadná, jak by se zdálo? A je taková „superschopnost“ vůbec žádoucí?
HSAM
Hyperthymesie se v posledních letech označuje anglickou zkratkou HSAM, která zastupuje termín „vysoce nadprůměrná autobiografická paměť“. Celý tento fenomén se začal důkladněji zkoumat až v roce 2005, kdy se objevila AJ. Podle studie Lawrence Patihise a jeho týmu z University of California z roku 20133 „jedinci s vysoce nadprůměrnou autobiografickou pamětí (HSAM, nazývaná také jako hyperthymesie) si dokážou pamatovat den v týdnu, na nějž připadá určité datum, a podrobnosti toho dne, stejně jako každého dne svého života od poloviny dětského věku. U detailů, které lze ověřit, mají jedinci s HSAM pravdu v 97 % případů.“
Po publikaci výzkumu AJ se McGaughovi a jeho týmu ozvalo více než 200 lidí, kteří tvrdili, že mají podobné schopnosti. Vědci zabývající se výzkumem paměti zažívali nový pocit vzrušení – možná je tento typ schopnosti rozšířenější, než se dosud předpokládalo; možná se jenom nedívali na správná místa. Příliv dalších adeptů by mohl vytvořit ohromné možnosti pro zcela nový směr výzkumu paměti. Avšak stejně jako v mnoha předešlých případech se i nyní postupně ukazovalo, že nově příchozí nenaplňují kritéria skutečné hyperthymesie. Lidé, kteří vědce kontaktovali, měli sice dobrou paměť, nebyli ale tak výjimeční jako AJ. Pak ale, když už se výzkumníci vzdávali nadějí, se stal zázrak.
Objevil se druhý „kouzelník s pamětí“: Brad Williams. A pak další, Rick Baron. Následoval Bob Petrella.
A v roce 2010 se k této skupině připojila i jedna celebrita, herečka Marilu Hennerová.
Podle zpráv z tisku se dosud po celém světě našlo nejméně 56 lidí s HSAM. Jde tedy stále o malý a exkluzivní klub, je to ale mnohem užitečnější a vědecky významnější než jediný izolovaný případ. Otázka, kterou si kladl každý, kdo se o tolika lidech s HSAM dozvěděl, samozřejmě zněla: „Jak to funguje?“ Na přesvědčivé a důkazy solidně podepřené vědecké vysvětlení tohoto fenoménu je sice ještě brzy, objevila se však už řada hypotéz.
Tento text je úryvkem z knihy:
Julia Shawová: Iluze paměti
Falešné vzpomínky a proč jim věříme
Paseka 2017
O knize na stránkách vydavatele
