Sciencemag.cz
Doporučujeme
Obličej Rudolfa II. je poskládán z různých druhů ovoce a zeleniny, uši jsou z kukuřice.
Po objevení Nového světa to nějakou dobu trvalo, než začal ovlivňovat kuchyni starého kontinentu. Mezi prvními produkty pronikla do Evropy kukuřice, o jejímž širokém rozšíření svědčí skutečnost, že ji v polovině čtyřicátých let 16. století nacházíme v dietologické literatuře. Kukuřice
byla natolik významnou součástí americké kultury, že ji zmínila řada raných autorů píšících o Novém světě (včetně nám známého Martyra). Jak jsem uvedl v pasáži o prvním setkání Evropanů s kakaovými boby, součástí nákladu, který Kolumbus zabavil mayskému obchodníkovi „yum be“ v roce 1502, bylo i kukuřičné pivo.
Ale v souvislosti s dietou patrně jako první psal o kukuřici francouzský lékař Jacques Dubois (1478–1555), více známý pod latinskou verzí svého jména – Jacobus Sylvius. Sylvius sepsal v roce 1546 francouzsky spisek Převelice užitečná rada proti hladu, který dosáhl jisté proslulosti, protože byl později přeložen do latiny a opakovaně vydáván. A zde stručně zmínil „le gros ble de Turquie“ neboli „tureckou pšenici“, což bylo dobové označení pro kukuřici. Jen o rok mladší je obdobná zmínka ve spise Komentář k historii rostlin německého lékaře a přírodovědce Leonharta Fuchse. Fuchs napsal, že kukuřice je „obilí“, které bylo do Německa dovezeno z Řecka a Asie, a proto se mu říká „turecké“ (německy Turckisch Korn a francouzsky Ble de Turquie).
Německý autor již v tomto raném popisu rozlišoval čtyři různé druhy kukuřice a popsal kukuřičnou mouku. Odhlédneme- li od Sylviova a Fuchsova geografického omylu, jejich texty naznačují, že v Evropě byla kukuřice v té době známá a pravidelně používaná. Jak vzniklo mylné spojení kukuřice s Tureckem, není jasné. Výraz „turecký“ se zřejmě začal používat obecně pro novinky dovezené ze zámoří, což by vysvětlovalo, že se takto označovaly také například „turecké“ slepice (neboli krocani). V každém případě mělo toto spojení velmi tuhý kořínek, i když si někteří botanici poměrně brzy všimli, že je nesprávné. Petr Pena a Matthias de Lobel ve svém Přehledném průzkumu staré i nové farmacie z roku 1576 již věděli, že kukuřice pochází ze Západní Indie (tedy Ameriky) a „turecká“ není. I z jejich pojednání plyne, že s ní byli dobře obeznámeni, dokonce popsali, že v Anglii zraje v srpnu a v září, což je další doklad jejího rychlého šíření.
Také český čtenář se mohl seznámit s kukuřicí v 16. století. Překlad Mathioliho herbáře vydaný Danielem Adamem z Veleslavína v roce 1596 má celé heslo věnované „Tureckému žitu, indiánské aneb turecké pšenici“ i s velmi pěkným vyobrazením. Náš autor také zdůraznil, že tradiční geografický původ kukuřice je nesprávný a ve skutečnosti pochází z Nového světa. Popis se v mnoha ohledech podobá tomu, co psali Pena a Lobel. Je zde zajímavá poznámka, že „u nás ji sadíme měsíce dubna a vyzrává na podzim“. Co se vaření z kukuřice týče, český překlad Mathioliho herbáře zmínil mouku, chléb a kaši s mlékem.
Obeznámenost vzdělaných Středoevropanů s kukuřicí dokládá také jeden velmi zajímavý ikonografický pramen. Na počátku devadesátých let 16. století dokončil významný manýristický malíř Giuseppe Arcimboldo (asi 1526–1593) portrét císaře Rudolfa II. coby římského boha Vertumna. Je to dílo, které uvázne v paměti každému, kdo jej někdy viděl, protože obličej habsburského panovníka je poskládán z různých druhů ovoce a zeleniny. Výsledek je hříčka dokonale vyjadřující bravuru portrétní techniky autora. Pečlivý pozorovatel si všimne, že Rudolfovy uši tvoří dva klasy kukuřice.
Giuseppe Arcimboldo: Rudolf II. jako Vertumnus
Jedná se o velmi realistické zpodobení, z něhož vyplývá, že Arcimboldo musel kukuřici znát z první ruky, nejen z černobílých rytin přírodovědeckých knih 16. století. Na okraj bych poznamenal, že jeden z nejdůležitějších etnografických pramenů mayské písemné kultury, kniha
Popol Vuh, obsahuje mimo jiné také legendy o kukuřici a používá v nich obratu žluté a bílé uši kukuřice. Shoda je to však pouze náhodná, protože není pravděpodobné, že by se Arcimboldo dostal přímo k textu Popol Vuh. Ostatně, kukuřičné klasy k metafoře uší doslova svádí.
Tento text je úryvkem z knihy
Jiří Černý: Ze zámoří do Čech. Čokoláda, čaj a káva v raném novověku
Academia 2020
O knize na stránkách vydavatele
