Sciencemag.cz
Doporučujeme
A co z toho vyplývá pro vědomí, svobodnou vůli a umělou inteligenci? Pochopitelně docela dost.
Adam Bear a Paul Bloom z Yale University přišli se sérií testů, které ukazují iluze, jimž podléhá lidské myšlení. Tak například si namlouváme, že jsme nějakou událost předvídali („já to tušil“ – každý druhý si o sobě myslí, že je málem jasnovidec), i když tomu tak vůbec nebylo.
Dobrovolníci se například dívali na bílá kolečka a měli předpovědět, které z nich zčervená. Pak se jich experimentátoři ptali, zda se trefili. Kolečka měnila svou barvu náhodně, ale lidé přesto tvrdili, že úspěšně hádali v podstatně větším poměru. Možná ani vědomě nelhali, pouze o tom sami sebe přesvědčili?
V dalším kroku se výzkumníci rozhodli zkusit, zda by se obě možnosti od sebe nedaly odlišit.
Pokus fungoval tak, že po změně barvy měli lidé zmáčknout tlačítko, zda hádali správně. Čím kratší byl interval, tím vyšší byla deklarovaná úspěšnost. Z toho se zdá, že v kratším intervalu se příslušná volba v mozku ještě „neustálila“, probíhalo zpracování/rozhodování, a smyslový podnět potom vedl k tomu, že si lidé namluvili, že „si od počátku mysleli právě tohle“. Nelhali vědomě.
Je možné, že lidé prostě prohazují pořadí událostí – dozvědí se X a namluví si, že X věděli (=předpokládali, předvídali) ještě předtím, než k události došlo. Získávají tak pocit, že mají život pod kontrolou. Možná v tom ale není žádný takový „hlubší smysl“ (adaptivní funkce?), ale prostě přemýšlení a zpracování událostí ze smyslů probíhá s různými zpožděními a chybami. Každopádně to představuje další důkaz, že svobodná vůle je alespoň v některých případech iluzí. Dobrovolníků z uvedených pokusů se výzkumníci mohli také ptát, proč se rozhodli tak a tak, a jistě by získali určité vysvětlení, evidentně ale vytvořené až ex post. Často nejprve jednáme a až pak si toto jednání zdůvodňujeme, racionalizujeme. V tomto smyslu jsme „zombie“ – k vlastnímu jednání není, alespoň někdy, vědomí potřeba.
Což může mít vztah i k umělé inteligenci. Třeba je možné, aby si software vytvářel abstraktnější struktury (modely, rámce…) také až zpětně, tedy nikoliv systémem
vstup-zpracování na abstraktní úrovni-výstup
ale v režimu
vstup-jednoduché zpracování-výstup-zahrnutí do abstraktního modelu?
Zdroj: New Scientist a další
