Sciencemag.cz
Doporučujeme
Zvýšený počet kopií mitochondriální DNA nebyl ve druhé a třetí generaci přeživších holokaustu prokázán.
Mezinárodní tým vědců, vedený známým českým neurovědcem profesorem Ivanem Rektorem z brněnského vědecko-výzkumného centra CEITEC Masarykovy univerzity, nedávno potvrdil, že zmnožení kopií mitochondriální DNA se neprojeví u přeživších holokaustu a jejich potomků v druhé a třetí generaci. Profesor Rektor, který je mezinárodně uznáván díky svému neurologickému výzkumu přeživších holokaustu, a jeho kolegové z ústavu Wellcome Trust Sanger Institute v britském Cambridge se tentokrát zaměřili na další dvě generace přeživších. Tým vědců přirovnával děti a vnoučata přeživších holokaustu k věkově přizpůsobeným kontrolním subjektům, kteří extrémní stres ve svém osobním životě ani v historii rodiny neevidují. Výsledky tohoto třígeneračního výzkumu byly nedávno publikovány ve vědeckém časopise Frontiers in Genetics.
Vědci ze Sanger Institute a Univerzity Oxford již dříve prokázali, že zvýšené množství kopií mitochondriální DNA je spojeno se závažným a chronickým stresem u posttraumatické stresové poruchy a u závažné depresivní poruchy. Změny v mitochondriální funkci jsou považovány za klíčový mechanismus související se stresem, a proto se dnes stále více zkoumají. Nedávná publikace ve vědeckém časopise Frontiers in Genetics se týká genetické části dlouholeté studie profesora Rektora, jejímž cílem je osvětlit, zda je zkušenost s extrémním stresem přenášena na potomstvo genetickou nebo sociálně psychologickou cestou.
„Naše studie je jedinečná, protože se zaměřuje na neurobiologický a psychologický dopad extrémního celoživotního stresu narušujícího normální život. Při studiu kombinace dopadu na mozkové struktury vizualizované pomocí strukturální magnetické rezonance (MRI) v kombinaci s psychologickými ukazateli stresu a odolnosti jsme více než 70 let po traumatické události dokázali prokázat, že extrémní stres v dětství a v rané dospělosti má komplexní celoživotní vliv na jedince,“ komentoval profesor Rektor svůj mnohaletý výzkumu, který vedl k několika publikacím v prestižních vědeckých časopisech a přilákal pozornost mezinárodních médií.
Lidé, kteří přežili holokaust, byli v této studii charakterizováni zvláštním vzorcem, který kombinoval psychologické, ale i strukturální důsledky extrémního stresu detekovatelné v mozku s odolností, která vedla k normálnímu životu po válce. Dopad stresu byl výraznější u lidí, kteří utrpěli trauma jako děti než u těch, kteří byli starší.
Pochopení celoživotních důsledků holokaustu na jeho přeživší je pro společnost důležité mimo jiné také proto, že tyto znalosti nám mohou pomoci se zvládáním současných a budoucích výzev, jako jsou nedávné konflikty a katastrofické události jako například i stres během nynější pandemie koronaviru. Navzdory skutečnosti, že zvýšený počet kopií mitochondriální DNA nebyl ve druhé a třetí generaci přeživších holokaustu prokázán, nemohou vědci potvrdit, že negativní dopad těžkého stresu nelze zdědit. Stresové příznaky jsou častější u potomků přeživších holokaustu než u kontrolních subjektů. Přesný mechanismus mezigeneračního přenosu traumatu ale není dosud znám. Je možné, že přenos je založen na sociálních mechanismech a také zprostředkován genetickými nebo epigenetickými změnami v lidském mozku.
