Sciencemag.cz
Doporučujeme
Po období rozkvětu přichází čas od času kolaps – vymírání živočišných druhů či zánik sociálních systémů jsou průvodními jevy evoluce a historie. Tento fenomén tradičně vyvolává zájem veřejnosti a médií, nabízejí se otázky, hypotézy a vysvětlení, čím fantastičtější a katastrofičtější, tím lepší. Je však třeba říci, že nepřirozená by byla naopak trvalá stabilita systémů. Od 70. let minulého století to v evoluční biologii vyjadřuje punktualistické pojetí, které proti gradualismu staví koncepci dlouhodobé stáze střídané náhlými změnami. Ty mohou dopadnout s plnou silou, náhle a katastroficky, ale také jen lehce nastartovat nenápadný proces vzájemně podmíněných procesů, jehož konečný dopad pak bude nezvratný.
Před 22 tisíci lety se ve střední Evropě s plnou silou ohlásilo poslední glaciální maximum (LGM neboli MIS2). Kontinentální ledovec se ze Skandinávie asymetricky rozšířil na úroveň středního Polska, Německa a dále na severozápad k britským ostrovům, zatímco východ Evropy zůstal volný. Albedo (poměr záření dopadajícího a odráženého na jednotku plochy) nad zvětšujícími se ledovými plochami růst jen podporovalo.
V předpolí ledovce se projevilo výrazné ochlazení a dále, mimo bezprostředně přilehlou zónu tavných toků a jezer, také celkové vysychání krajiny. Z hlediska lidských zájmů se negativně změnila struktura vegetace, což redukovalo také nabídku potravinových zdrojů. Středoevropská krajina se stává monotónní, úbytek a redukce spektra rostlinné potravy postihl býložravce, takže predátoři museli zareagovat také. V osteologickém záznamu je jasně patrný trend snižování počtu typických příslušníků glaciální fauny, především mamuta, ale i nosorožce, lva a hyeny – zvířata totiž bývají vůči náhlým změnám klimatu či katastrofám senzitivnější než lidé.
O existenci bílých a třpytivých ledovců na samém okraji loveckých teritorií však lovci gravettienu nepochybně věděli. Na jihu byl alpský ledovec na dohled, plošně vyplňoval horská údolí a pokrýval také svahy a bizarní alpské vrcholy. Pokud se přiblížil i ledovec fennoskandinávský, pak se jeho bílá čára objevila v rovinách daleko na severu, kam lovci pronikali za zvěří i za kamennými surovinami. Ještě by existovala řešení, například v nových technologiích, ve změně sídelní struktury i v orientaci na zdroje do té doby okrajové, avšak účinnost bývá omezená. Zdá se, že lovci gravettienu se na Moravě specializovali přespříliš a nyní zaplatí svou zvýšenou citlivostí. Pokud adaptivní mechanismy a ekonomické transformace selžou, zbývá už jen emigrace nebo extinkce. Už v úvodu bylo uvedeno, že gravettský komplex měl v různých částech Evropy rozdílnou sídelní (a demografickou) dynamiku několik tisíciletí předtím, než se glaciální maximum ohlásilo. Nyní se území Evropy rozčlení na zóny vyprázdněné či řídce osídlené (což byly podstatné části střední a severozápadní Evropy) a naopak hustě zalidněná refugia (okolí Biskajského zálivu a Středozemního moře, méně hustě i Karpatská kotlina a povodí velkých východoevropských a sibiřských řek). Stalo se tak v následujících fázích.
Přípravná fáze
První komplex změn, zatím méně nápadných, proběhl již v mladší fázi gravettienu (27 500–22 500 let př. n. l., závěr interpleniglaciálu neboli MIS 3), tedy o několik tisíciletí dříve, než se naplno projeví vliv fennoskandinávského ledovce. Sídelní archeologie zaregistruje nejprve volnější rozptyl osídlení, až dosud koncentrovaného do velkých agregačních sídlišť v omezené části dolnorakousko-moravského koridoru mezi Kremsem na Dunaji a Předmostím u Přerova. Doznívá život na velkých sídlištích pod Pálavou, která ležela v centru tohoto prostoru, a současně se lovecké osídlení šíří dále do údolí Dunaje, Váhu a Moravskou branou do severo- a východoevropských rovin. Avšak nová sídliště a sídelní areály už bývají celkově menší, pokud jde o celkovou osídlenou plochu i mocnost kulturních souvrství, a méně specializovaná, pokud jde o lov klíčového zvířete – mamuta (Willendorf 9, Petřkovice, Moravany). Skládky mamutích kostí se sice míst dále tvoří, ale spíše půjde o setrvačnost než o další rozvoj tohoto fenoménu (Milovice I, Krakov – Spadzista). Jeden jev je zcela evidentní – velká agregační sídliště se teď budou formovat podél východoevropských řek (Kostěnki, Avdějevo, Gagarino, Zarajsk).
Kolaps
Vrcholná fáze kolapsu nastává poměrně rychle (22 000 let př. n. l.; LGM neboli MIS2). Na sever od nás už postup fennoskandinávského ledovce dosáhne středního Polska a Německa, drasticky ovlivňuje podnebí v celém svém předpolí a přerušuje kontinuitu vývoje glaciální krajiny i lovecké společnosti. A na jihu stojí hradba alpského ledovce.
Oba ledovce vážou vodu, koryta moravských řek i krajina kolem vysychají, po značnou část roku tam leží sníh, porosty dřevin mizí a uvolňují prostor otevřené stepi, tundrám a polárním pouštím. Mamuti chlad snesou, ale vyžadují dostatek vody a pestřejší potravu křovinatého patra. Je proto pravděpodobné, že se jednotlivá stáda vydávala na pochod směrem k východoevropským řekám, mimo dosah skandinávského ledovce. Ani stáda menších býložravců, kteří mohou získávat vodu ze sněhu, už nenacházela dostatek rostlinné potravy a alespoň částečně také odchází do příznivějších částí Evropy. Velcí predátoři se budou takovým migracím přizpůsobovat. K úplné extinkci hlavních ohrožených druhů sice zatím na Moravě nedochází, ale na lokalitách vrcholného a poté pozdního glaciálu (Stránská skála IV, Moravský kras) zaznamenáváme výrazný úbytek stavu mamutů, nosorožců, lvů a hyen. Velké mamutí skládky – absolonovské kjökkenmöddingy – se ve střední Evropě přestaly tvořit definitivně.
Lovecká společnost se chová dost podobně jako zvířecí predátoři. S mamutem lovci ztrácí významný zdroj kostěné suroviny, topiva, masa a zejména tuku. Zůstane samozřejmě sporné, do jaké míry přispěl k úbytku mamutů i sám člověk systematickým vybíjením. Ale lovci vybírají svou kořist uvážlivě, tak aby nenarušili rozmnožovací možnosti stáda. Mamutí populace bude ještě celá tisíciletí prosperovat ve východní Evropě a na Sibiři. Svědčí o tom nejen fosilní nálezy těchto zvířat, ale také kontinuita velkých loveckých sídlišť na Donu a Dněpru i skládky mamutích kostí na Obu a Jeniseji.
…
Kdybychom se na kontury staré Evropy podívali z dostatečného nadhledu dnes, asi bychom její civilizační centra intuitivně hledali právě v geografickém středu pevniny. Ale Paříž, Londýn či Řím leží při jejích okrajích. Takovou asymetrii kontinentu ovlivnilo příznivé oceánské či středomořské klima, dlouhodobá orientace na zámořský obchod a v návaznosti na to celý sled ekonomických, politických a kulturních faktorů.
Naproti tomu v období pavlovienu, kdy stepní pásmo rovnovážně propojovalo západ a východ Evropy, se geografi cký a civilizační střed kontinentu shodoval. Ale specializované sídelní i potravní strategie byly oproti jiným mladopaleolitickým kulturám rizikovější.
Když kulminace kontinentálního a alpského zalednění před 22 tisíci lety zasáhla hluboko do nitra Evropy, vyvolala tam komplex vzájemně propojených změn klimatu, skladby vegetace a fauny. Pokud lovecká společnost reagovala vyklizením rizikových zón, které byly na takových rostlinných a živočišných zdrojích závislé, následoval i rozklad dosavadních sociálních struktur. A čím byly tyto struktury specializovanější a složitější, tím výraznější byl kolaps.
V atlantické západní Evropě, při vodách Biskajského zálivu, nabídlo území Akvitánie, podhůří Pyrenejí, Kantábrie a Asturie relativně příznivé refugium, v němž se západoevropská populace evidentně zahustila a prošla tam sekvencí kulturních změn (solutréen, magdalénien). Stabilním refugiem bylo nadále i jihoevropské Středomoří, ale tamní zdroje měly své limity – chyběla velká stáda kopytníků a přímořské a mořské potravinové zdroje byly omezeny. Ohroženým středoevropským lovcům se paradoxně nabídla kontinentální východní Evropa a perspektivně i Sibiř. Dnes by tam refugia nikdo nehledal, ale tehdy tam vliv velkých ledovců přímo nezasáhl a krajina i její potravinová nabídka se podobala té, na kterou byli lovci dosud adaptovaní. Řešení gravettského kolapsu ve střední Evropě tedy s vysokou pravděpodobností proběhlo cestou emigrace, kterou podstoupila jak stádní zvěř, tak lovecké populace.
Důsledky těchto dávných jevů tak či onak pociťujeme dodnes. Moravský koridor definitivně ztratil geografický význam hlavní evropské komunikační osy. Vývoj evropských kulturních celků po glaciálním maximu až po závěr glaciálu probíhal v různých částech Evropy odděleně – magdalénien na západě a epigravettien na východě. A od té doby až do plně historických dob, a prakticky podnes, se český prostor ocitl na periferii velkých geopolitických okruhů, ať už k nám zasahují z kterékoli světové strany.
Tento text je úryvkem z knihy:
Jiří A. Svoboda: Dolní Věstonice – Pavlov
Academia 2016
O knize na stránkách vydavatele
