Sciencemag.cz
Doporučujeme
Na konci 6. století antická města, tradiční opora římské říše, postupně ztrácela svůj ekonomický vliv i sociální funkci.
Zásadní však bylo, že se postupně měnil jejich charakter a celkový vzhled. Tradiční prvky reprezentované pravoúhlým systémem ulic, fóry, veřejnými budovami, lázněmi, hipodromem či akvadukty představovaly v tomto období spíše ideál, který se zrcadlil zejména v oslavných dílech autorů.
Z jiných zpráv a v neposlední řadě z publikovaného archeologického materiálu se před námi vynořuje jiný obraz pozdně antických měst. Veřejná prostranství s reprezentačními budovami ležela často v ruinách, protože ztratila svou funkci, jež souvisela s postupnou ztrátou autonomie měst a s úpadkem bohatého patriciátu, nositele kultury a místního patriotismu.
Kolonády vydlážděné mozaikovou dlažbou a sochami městských mecenášů stále více přehrazovaly skromné příbytky chudších občanů či drobné obchody a hostince. Divadla a gymnázia se s postupnou christianizací říše stala minulostí. Ve většině případů zanikly i veřejné lázně a akvadukty. Neodmyslitelnou součástí pozdně antických měst se oproti tomu stala řada dosud neznámých prvků, jakými byly křesťanské chrámy a kláštery obklopené hřbitovy, a dokonce prvky vyhrazené dosud jen venkovu, například místa pro zemědělskou výrobu včetně polí a ovocných sadů.
Šlo samozřejmě o dlouhodobý proces, který byl v konkrétní geografické oblasti odlišný. Ale i navzdory úskalím jistého zevšeobecnění je možné konstatovat, že tyto změny zasáhly nejpozději od konce 6. století většinu měst rozkládajících se na území východořímské říše. O příčinách tohoto stavu se v současnosti stále vedou polemiky, je ale zřejmé, že v pozadí stálo více faktorů. Mezi ty vnitřní nesporně patřilo postupné omezování pravomocí městských rad a odebírání ekonomického zázemí měst. Svoji úlohu též sehrála stále větší centralizace říše spojená s vysokým daňovým zatížením. Na celkovém vzhledu měst se nesporně podepsala různá zemětřesení a další živelné pohromy a v neposledním řadě četné nájezdy a ničení během různých vojenských konfliktů.
Neustálým ničením trpěla především balkánská města, jež ovlivnila obranu hlavního města Konstantinopole. Mnohá z nich však bytostně závisela na dodávkách potravin z bohatších provincií císařství. Během vpádů Avarů a Slovanů zůstávala v odporu často osamocená a jejich vojenské posádky se stále více musely spoléhat samy na sebe. Tyto negativní trendy se ještě více rozšířily za Maurikiovy vlády. V říši vzrůstaly sociální nepokoje, které se nevyhnuly ani Konstantinopoli. Otřesy vyvolávaly hlavně problémy se zásobováním a zprávy o porážkách východořímských vojsk v bojích s Avary. V roce 600 prý obyvatelé metropole dokonce uvažovali, že přesídlí do Chalkedonu na asijské straně Bosporu. V únoru roku 602 zase zachvátil Konstantinopol hladomor, který trval až čtyřicet dní. Občasným lokálním krizím se nevyhnuly ani východní provincie říše. V Egyptě se vzbouřila místní nobilita, která pozastavila vývoz obilí pro zbytek říše.
Hospodářské problémy je třeba částečně připsat na vrub stále větší byrokratizaci státu. Východořímská říše už dávno představovala centralisticky řízený kolos s rozsáhlou administrativní strukturou. Největšími územními jednotkami byly prefektury, v jejichž čele stáli prefekti, civilní úředníci zodpovědní za fiskální správu svěřených oblastí, za císařskou poštu i za platby pro armádu a administrativu. Na konci 6. století spadaly pod východořímskou říši dvě tradiční prefektury. První z nich (Illyricum) se rozkládala na většině území západního Balkánu. Druhá (Oriens) zahrnovala oblasti východního Balkánu, Malou Asii a blízkovýchodní oblasti říše. Správce druhé zmiňované prefektury měl své úřady přímo v Konstantinopoli. Samostatnou provincii v té době tvořily bohatý Egypt a část Libye. Její správce (prefect augustalis) sídlil v přímořské Alexandrii. V důsledku expanzivní politiky obnovil císař Justinián prefektury v Itálii, Hispánii a v severní Africe.
Složitý mechanismus se však postupem doby začal stále více zadrhávat. V dobách narůstající krize představoval v regionech spíše brzdu než účinný nástroj ekonomické politiky. K vnitřním faktorům nestability však patřil zejména nárůst občanských nepokojů ve východořímských městech. Velkou rivalitu a nepokoje vyvolávaly zvláště závody koňských spřežení v cirku, které organizovaly strany zelených a modrých.
Původně, v dobách klasického římského impéria, byly tyto organizace známé jako factiones a fungovaly na bázi soukromých podniků, jejichž hlavním cílem byl zisk. Šéfové fakcií pronajímali koně a potřebnou výbavu osobám, které odpovídaly za průběh her. Postupem času začali tyto aktivity zastřešovat a sponzorovat v stále větší míře císaři. Fakcie nepřestaly fungovat, ale změnily svoji náplň a místo obchodních společností se staly hlavními pořadateli a provozovateli dostihů.
K výrazným změnám ve struktuře těchto společností došlo v 5. století, kdy se jejich součástí staly další korporace „zábavního průmyslu“ východořímského impéria – především doposud samostatně organizovaní atleti, mimové a jiní umělci, kteří vystupovali v divadlech. Nevíme, kdy přesně došlo k této reorganizaci, proč se uskutečnila, ale ani to, zda v jejím pozadí stáli císaři nebo sami provozovatelé her.
Každopádně v důsledku této reorganizace se na scéně objevují dvě nová a zřejmě početnější a lépe zorganizovaná seskupení zelených a modrých, která jsou v současnosti obvykle označována jako démy (řecky demoi). Struktura a fungování těchto seskupení jsou v současnosti předmětem dohadů a polemik, v neposlední řadě kvůli absenci relevantních pramenných svědectví a vágní terminologii, kterou pro jejich označení používají dobové prameny. Jisté je, že členové zelených a modrých odpovídali za průběh sportovních her a různých kulturních vystoupení. Soudobí autoři však často označují za zelené a modré i samotné příznivce těchto stran.
…
Každopádně v pozdně antické společnosti existují početné příklady placeného davu, který si vlivní jednotlivci, ale i znesvářené církevní strany či divadelní umělci najímali, aby jim svým skandovaným a organizovaným pokřikem zajistili podporu či aplaus. V centralisticky řízeném východořímském státě bylo totiž jen velice málo příležitostí k vyjádření veřejných a politických
postojů. Tuto možnost nabízela zejména sportovní a divadelní představení. Byla asi jediným místem, kde mohl dav i vlivní jednotlivci předkládat císaři své stížnosti a přání.
Tyto projevy souhlasu, či nesouhlasu však nebyly svévolné, ale velmi pečlivě organizované. Postupně se staly výhradní doménou již zmíněných nejhorlivějších příznivců cirkusových stran, jimiž si démy zabezpečily vliv na masy v hipodromech a divadlech. Je pravděpodobné, že struktura zelených a modrých zahrnovala nejen organizátory her a konkrétní účinkující, ale také jejich „oficiální fankluby“.
Tento text je úryvkem z knihy:
Martin Hurbanič: Konstantinopol 626 – poslední bitva antiky
Academia 2016
O knize na stránkách vydavatele
Kniha se v širokém historickém kontextu zabývá avarsko-slovanským obléháním hlavního města východořímské říše v roce 626. Autor sleduje dějiny říše od smrti císaře Justiniána, především pokud se týče ztráty jejích pozic na Balkáně; současně se zabývá vztahem k Persii, jež byla odedávna hlavním konkurentem říše. Vnitřní konflikty za císařů Foky a Herakleia společně s oslabováním jejího vnějšího postavení vedly k obsazení téměř celého Balkánu Avary a k jejich obléhání Konstantinopole. Peršané se současně zmocnili Egypta, Předního východu i částí Malé Asie, a pokoušeli se dokonce zapojit do obléhání hlavního města. Kniha se dále zabývá pozdější recepcí obléhání Konstantinopole, a to jak v písemných pramenech, tak i ve výtvarném umění.
