FOTO: © FREEHANDZ /DOLLAR PHOTO CLUB
Foto: © freehandz /Dollar Photo Club

Kosmonauti nula – rekordy v rychlosti i přetížení

Kniha pojednává o hrdinech, o nichž nepsaly noviny, nebyli v televizních reportážích a světu zůstala jejich jména – často záměrně – utajena.

Frajeři z X-15
X-15, tak trochu i dítě někdejšího šéfa Wernhera von Brauna a základny Peenemünde generála Waltera Dornbergera, záhájil svou kariéru na Edwards AFB s podzimem 1958. Po úspěšných počátečních testech, na kterých měl, jak víme, už pod patronací NASA velký podíl Scott Crossfield, odstartoval letový výzkumný program. První skutečný hypersonický let byl pilotován 15. dubna 1960 majorem Robertem M. „Bobem“ Whitem, který do původní čtveřice nastoupil místo kapitána USAF Ivena Kincheloe. Ten v té době držel světový rekord v dosažené výšce na raketovém X-2. Zahynul ovšem na vrtošivém F-104 Starfighter ještě před tím, než se dostal do kabiny X-15.
Bob White při užití pouhých 50ti procent tahu motoru vystoupal do 22,8 km (75 000 stop) a jako první překonal rychlost Mach 4. Tři měsíce poté, 23. června 1961, White překonal hranici 5 Machů, když dosáhl maximální rychlosti 5798 km v hodině (Mach 5,27) a konečně 9. listopadu 1961 vystoupal během několika sekund do 41,5 km. Než motory spálily všechno palivo, dosáhl nového rychlostního rekordu Mach 6,04. Bob White tak se svým X-15 v pouhých osmi měsících překonal tři rychlostní rekordy!
17. července 1962 se pak White jako první dotknul vesmíru, když vyhnal svůj X-15 do výšky 95,9 kilometrů. Podle amerických pravidel si tak mohl připnout křidélka astronauta… Tedy, mohl, ale… Ale i on, byť jako vojenský letec, si musel počkat do roku 2005.
White byl ostřílený pilot, zalétal si ještě za války na báječné stíhačce P-51 Mustang nad Evropským bojištěm. V únoru 1945 byl při své 52. bojové akci sestřelen nad Německem, a tak si chvíli pobyl i v zajetí. Jako rezervista USAF vystudoval m. j. do r. 1950 elektroinženýrství, po vypuknutí války v Koreji byl v květnu 1951 aktivován a sloužil nejprve u 514 dopravního wingu jako důstojník-inženýr, od února 1952 už ale zase seděl za kniplem stíhačky jako velitel 40 stíhací skvadrony. Po válce jej zastihneme v leteckém vývojovém středisku na Griffiss Air Force Base v New Yorku, záhy na to ale absolvuje školu zkušebních pilotů – kde jinde než na Edwards AFB. Tam už zůstane a testuje letouny počínaje F-86 Sabre po F-104 Starfighter či F-105 Thunderchief. I zde postupuje v kariéře jako zástupce velitele oddílu zkušebních letců, později jako asistent velitele skupiny Pilotovaných kosmických letů.
Po kariéře na X-15 slouží v Německu a po vypuknutí války ve Vietnamu ve funkci zástupce velitele 355. taktického stíhací perutě, operující na F-105 Thunderchief.
V 70. roce se vrací jako velitel na Edwards AFB, na sklonku kariéry velí letecké armádě a do civilu odchází jako generálmajor, ověšen mnoha vyznamenáními a diplomy. Na „křidélka astronauta“ že by se zapomnělo?
Někdejší major White měl ovšem další následovníky, kteří na X-15 „lízali“ hranice vesmíru, tedy dostali se v letounu nad „amerických“ 80 km. Jsou uvedeni níže v tabulce. Je jich celkem třináct, ale jen osmi z nich byl přiznán titul astronauta.
Podobně jako White čekal do roku 2005 na „Astronaut Wings“ například i jeho kolega William Harvey Dana, známý spíše jako „Bill“ Dana. Byl jedním z prvních zkušebních letců, kteří se stali zaměstnanci NASA. Jako ročník 1930 nestihl II. světovou válku a ni Koreu. Ve vojenské akademii West Point ale studoval letecké inženýrství (1952) a doktorát si udělal na University of Southern California, už jako pilot USAF. Armádu opustil v r. 1958, ale létání zdaleka ne – podepsal jako jeden z prvních už v 1. října kontrakt zkušebního letce s právě vzniklou NASA. V letech 1960–62 byl mezi astronauty, vybranými pro program Dyna Soar a pochopitelně dobře zapadl do party pilotů X-15. Mezi roky 1965–68 uskutečnil 16 letů na tomto raketovém stroji a 1. listopadu 1966 dosáhl rychlosti 6 034 km v hodině a výšky 93,5 km (výš se dostal jen White a rekordman Walker). Byl také v druhé půli roku 1968 pilotem posledního, 199. letu X-15.
Raketoplánům ale zůstal věrný – koncem šedesátých a v sedmdesátých létech byl jedním ze čtyř zkušebních pilotů NASA a USAF, kteří létali na strojích, ověřujích prvky optimálního tvaru budoucího Space Shuttlu v rámci studií Fáze A a Fáze B (Shuttle design studies). Šlo o tzv. vztlakové těleso Northrop H-10 a jeho modifikace či o letoun Martin Marietta X-24 B, na kterých se prověřovala hlavně technika ovládání raketopánu při návratu z oběžné dráhy a metodika přistání. Podobně jako X-15 byly tyto stroje vynášeny do 10 km bombardérem B-52.

Jak se letělo na Měsíc

Když se v r. 1962 začala vyvíjet kosmická loď Sojuz (původně určená pro let k Měsíci), bylo na rozdíl od jednomístného Vostoku potřeba zajistit, aby kosmonauti přistávali v návratové kabině, nikoliv po katapultáži na padáku. Vzniknul problém – co když se padák neotevře správně nebo nebudou fungovat raketové motory, dobrzďující poslední metry před dotykem země pro měkké přistání? Kolik vydrží člověk při tvrdém, havarijním přistání? Přežije?
Jak vzpomínal Gridunov, postavili kovový, 14 metrů vysoký stožár a z něj pak volným pádem shazovali výzkumníka v leteckém křesle, zatíženém olověnými válci.
„Pravda,“ říká Gridunov, „než tam posadili živého člověka, shazovali vědci z té výšky mrtvoly, které přivezli ze Sklifosovského (Vědecko-výzkumný ústav rychlé lékařské pomoci Sklifosovského v Moskvě). Všem těm nebožtíkům popraskaly obratle, rozlámala se páteř…“
Ve skupině s Johnem byli ještě další tři dobrovolníci. Když ale viděli, jak dopadly mrtvoly, odmítli se experimentu zúčastnit. Pochopitelně se báli účinku plánovaných 38 g, o svoji páteř. Gridunova to ale neodradilo: „V takových případech jsem se vždy ptal: A kolik vydrželi Amerikáni? Aha, tak ještě přidáme!“
Ano, John Gridunov pokoušel osud. Při jednom z dalších „volných pádů“ s plánovaným přetížením 43 g došlo k nehodě. Při povelu „Pozor!“ bylo třeba, aby člověk zaujal patřičnou polohu, přitisknul se celý k sedačce, nadechl se a zadržel dech. Pak následoval povel „Shoz!“
Ovšem stalo se něco podobného jako „veteránu“ Leonidu Bobkovovi na horizontálním katapultu.
„Velící důstojník dal povel Pozor! Připravit se! A já se nadechnul. Ale „shoz“ žádný, zpozdil se…“ vzpomíná Gridunov. „V momentě, kdy jsem se musel znovu nadechnout a pohnul se dopředu, přišel pád. Úder na organizmus je v tom momentě až dvakrát silnější, hlava se mi mohla rozskočit. Zařízení se nárazem rozbilo, ale já zůstal živ! Pěkně jsem se motal a v  makovici mi ještě tři dny hučelo jako v litinovém kotli.“
John měl zase štěstí. Obrovské štěstí. Ocel nevydržela, on ano. A potom mu řekli, že přežil při nárazu přetížení 50 g.
„Nu,“ usmíval se při vyprávění ještě v roce 2011. „Byl to rekord, 50 g. Dodnes nepřekonaný. U Američanů vydržel při podobném testu nejvíce 49 g – můj jmenovec, John Stapp.“

 

Úryvky z knihy
Stanislav Kužel: Kosmonauti nula, Aneb ti co nedoletěli
Radioservis 2017
O knize na stránkách vydavatele

obalka_knihy

Tři kočky

Jestliže tři kočky chytí tři myši za tři minuty, kolik potřebujete koček, aby chytily za …

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close