Sciencemag.cz
Doporučujeme
Pod sekundární zónou nalézáme primární rudy. Ty již bývají v hodně tvrdých horninách. Navíc je nutné je před hutněním podrtit a pražit. To je možné i na otevřeném ohni. Reakce je exotermní, takže po jejím nastartování se spotřebovává již jen malé množství paliva. Pražení, tedy odstranění síry, na železných pánvích, jaké jsou vyobrazeny v Agricolovi, však může trvat až měsíc. Někdy se pražení víckrát opakuje. Pokud je teplota při pražení příliš vysoká, měděné rudy oxidují a hůř se pak zpracovávají.
Poté, co pražení odstranilo síru, bývá nutné eliminovat další nečistoty. Podle složení rud se přidává mletý křemen, jindy oxidy železa a manganu, které byly chemicky dokázány v Timně na Sinaji. Rudy obsahující chryzokol (křemičitan mědi) se často vyskytují společně s oxidy železa a manganu, takže v některých případech není nutné přidávat žádnou struskotvornou přísadu, zatímco ostatní typy rud vyžadovaly dlouhodobé, náročné experimentování.
Pece doby bronzové byly poměrně malé o výšce nad 1 m. Při metalurgických pokusech se ukázalo, že jedna pec je schopná na jednu tavbu poskytnout běžně 4–5 kg kovu a maximálně kolem 10 kg. Je proto pravděpodobné, že velké ingoty se slévaly z několika pecí. Měď se odlévala někdy do kamenných forem, ale jindy do směsi písku a jílu. Renesanční kovolitci mísili písek s octem, močí, dřevěným uhlím či kousky beraních rohů a dalšími příměsmi. Formy bylo nutné zahřát alespoň na 350 °C nebo vypálit přežahem na teplotu kolem 700 °C. Důležité bylo, aby kov stejnoměrně tuhnul, nelepil se k formě a aby unikající vodní pára nevytvářela na povrchu bublinky. Archeologické nálezy sice ukazují, že používaná zařízení byla tak jednoduchá, že bychom je označili za primitivní, ale způsob, jakým s nimi bylo zacházeno, byl sofistikovaný.
Dnešní způsob je spíš opačný – jednoduchým způsobem používáme složité nástroje. Tvar, povrch a složení ingotů ukazují, že byly vytvářeny více způsoby, které závisely na místní výrobní tradici. Něco podobného, tedy např. složité míchání železných rud z různých částí ložiska nebo více ložisek známe z produkce podbrdských železáren ještě v první polovině 19. století.
Tento text je úryvkem z knihy:
Václav Cílek, Martin Majer, Lukáš Falteisek a kolektiv:
Podzemní památky středních Čech
Houbařův průvodce podzemím a další příběhy o bronzových říších, dějinách surovin, ledovém bláznu i králi, cestách do podsvětí, záhadě Dusivé štoly a uranu, který nebyl jen pro mír
Dokořán 2019
O knize na stránkách vydavatele
