Sciencemag.cz
Doporučujeme
Ačkoli se dlouho tradovalo, že lékaři čerpali své poznatky o lidském těle od mumifikátorů, ve skutečnosti s nimi neměli téměř nic společného.
Lékařství starých Egypťanů II: interna
Po sedmi letech od vydání prvního dílu trilogie Lékařství starých Egypťanů. Egyptská chirurgie. Péče o matku a dítě (LSE I) dovolujeme si nyní naším čtenářům nabídnout druhý díl (LSE II), věnovaný výkladu vnitřních nemocí či příznaků a jejich léčení z přímého překladu interních částí deseti staroegyptských lékařských textů. Než se do něho začtete, chceme Vás upozornit na některé zvláštnosti, kterými se odlišuje od dílu prvního.
Zatímco staroegyptská chirurgie, zabývající se léčbou úrazů a zlomenin, jejichž příčina byla zřejmá, spočívala převážně na racionálních zkušenostech, vznik chorob vnitřních orgánů, skrytých pod povrchem těla, byl přičítán zásahu některého z bohů, démonů či zemřelého nebo zlého člověka. Jejich rozpoznávání a léčení bylo znesnadněno tehdejším zárodečným stavem poznatků o lidské anatomii, fyziologii a patofyziologii. Proto se lékaři uchylovali vedle empirických poznatků mnohem častěji než operatéři k léčbě magickými prostředky, které vycházely z náboženských představ a mytologie. Především se můžeme setkat s odkazy na báje o Usirovi, Esetě, Horovi a Sutechovi a rovněž s odkazy na další bohy egyptského panteonu (viz např. Janák 2005, Janák 2009).
Ačkoli se v některých populárních knihách o starém Egyptu dlouho tradovalo, že lékaři čerpali své poznatky o lidském těle od mumifikátorů (např. Krejčí – Magdolen 2005, 335), ve skutečnosti s nimi neměli téměř nic společného. Je to patrné již z toho, jak se lišila náplň jejich práce i jejich společenské postavení. Zatímco lékaři, snažící se o ulehčení průběhu nemocí svých živých pacientů, byli ve společnosti velmi vážení, balzamovači patřili k nízké až opovrženíhodné profesi, jejímž úkolem bylo zachovat těla po smrti před rozpadem, což bylo v duchu tehdejší víry základní podmínkou zajištění věčného posmrtného života (více LSE I, 17; Vymazalová – Coppens 2011, 182).
Činnost mumifikátorů se v průběhu tisícileté egyptské civilizace nikdy nestala zárodkem vědecké pitvy: zůstala pouhým řemeslem, které mrtvá těla zbavovalo vnitřností, aby se zabránilo hnilobným procesům. Byla to hrubá, odpor vzbuzující práce, byť při ní kněží-předčitatelé zpravidla recitovali posvátné texty (Strouhal 1994, 258). Mumifikátoři nemuseli mít hlubší vzdělání, čas ani zájem studovat uspořádání nebo strukturu vnitřních orgánů a asi příliš nepřemýšleli o jejich funkci během života mumifikovaného člověka. Stačilo, že znali postup mumifikačního procesu a během něj rozpoznali hlavní orgány – srdce, plíce, játra, žaludek a střeva –, které hrály významnou úlohu v náboženských představách a rituálech. Tyto orgány se mumifikovaly zvlášť.
Srdci, které staří Egypťané považovali správně za střed a motor organismu, přiřkli i řadu dalších funkcí a kvalit, mj. je pokládali za sídlo svědomí a lidské individuality (Janák 2012, 96). Během mumifikace se srdce ponechávalo na místě uvnitř těla, a pokud je mumifikátoři omylem vyřízli při vyjímání plic, byli povinni vrátit je zpět do těla, neboť srdce hrálo důležitou roli během posmrtného soudu, kterým musel každý zemřelý projít při přechodu na onen svět (Janák 2012, 207–217; Vymazalová – Coppens 2010, 195). Srdce položené na misku vah během soudu před bohy prokázalo, zda je zemřelý hoden věčného života, tedy zda žil ve shodě s řádem, či nikoli (Janák 2012, 102). Zemřelí se někdy pomocí tzv. srdečních skarabů, amuletů ve tvaru vrubouna posvátného, a zaříkání známých z Knihy mrtvých snažili zajistit si příznivé svědectví svého srdce (Janák 2012, 102–103).
Ostatní vyňaté vnitřní orgány se mumifikovaly samostatně a poté se ukládaly do čtyř nádob zvaných kanopy, jejichž název je odvozen od města Kanopus na břehu Středozemního moře u dnešního Abúkíru (Verner – Bareš – Vachala 2007, 241–242). Čtyři kanopy byly pod patronací čtyř synů boha Hora a rovněž pod ochranou čtyř egyptských bohyň. Plíce se ukládaly do kanopy s víkem ve tvaru hlavy paviána, zobrazující boha Hapiho, kterou ochraňovala bohyně Nebthet. Pro uložení jater sloužila kanopa s víkem v podobě lidské hlavy boha Amseta, jež byla pod ochranou bohyně Esety. Do kanopy s víkem ve tvaru šakalí hlavy boha Duamutefa, chráněné bohyní Neitou, patřil žaludek, zatímco do kanopy s víkem ve tvaru hlavy sokola boha Kebehsenufa, jsoucí pod ochranou bohyně Selket, se vkládala střeva. V některých obdobích se místo do kanop orgány vkládaly v podobě mumifikovaných balíčků zpět do břišní dutiny (Strouhal 1994b, 1996b).
Ostatní orgány jako mozek, ledviny nebo močový měchýř se stávaly součástí mumifikačního odpadu, který byl často z pietních důvodů uchováván. Skrýš s depozitem předmětů z mumifikace se například podařilo objevit českým egyptologům v Abúsíru v hrobce Menechibnekaua z 6. století př. Kr. (Bareš – Smoláriková 2011, 69; Smoláriková 2009, 2010) a v poslední době také v jedné hrobce z konce Staré říše (Arias, v tisku).
Naproti tomu egyptští lékaři získávali své anatomické znalosti, podobně jako řezníci, kuchaři i běžní Egypťané, při kuchání zvířat a přípravě potravy, navíc však i studiem lékařských papyrových svitků v knihovnách Domů života (Vymazalová – Coppens 2011, 174; více v LSE III). Předávání znalostí umožnil již v předfaraonském období okolo roku 3300 př. Kr. vynález písma (Dreyer 1998, 113–145, 183–187, tab. 27–35), které posloužilo i k zapisování zkušenosti z každodenní praxe lékařů a sepisování specializovaných textů. Z pravěkého léčitelství se postupně vyvinulo samostatné lékařské povolání,
vycházející ze zkušeností mnoha generací (LSE I, 31). Je příznačné, že staroegyptské anatomické názvy (Weeks 1970) i hieroglyfické značky v podobě částí lidského těla zahrnují téměř výhradně útvary na povrchu lidského těla. Naproti tomu z 51 značek zobrazujících vnitřní orgány nebo části těla savců bylo plných 19 (37,3 %) používáno i pro lidskou anatomii (Nunn 1996, 52–53; pro seznam znaků viz Gardiner 1957; Hannig 1995, 1025–1182). To, zdá se, dokazuje, že nepocházejí z pozorování lidských vnitřností při mumifikaci, ale z kuchání domácích zvířat.
Úvod ke knize
Eugene Strouhal, Břetislav Vachala, Hana Vymazalová: Lékařství starých Egypťanů II. Vnitřní lékařství
Academia 2017
O knize na stránkách vydavatele
Ebers 156–160 – ochlazení konečníku
Další léčebné prostředky určené pro ochlazení konečníku byly podle společného nadpisu opsány ze spisu nazvaného „Umění lékaře“. Podle prvního receptu se mělo smíchat 75 ml vína s trojnásobným množstvím nám neznámého nápoje zvaného sedžer, přidalo se 7,5 ml mozku vykrmeného hovězího dobytka a trocha cibule a směs se dosladila medem. Poté se prolisovala a aplikovala jako nálev do konečníku (Eb 156). Jindy se hovězí mozek smíchal se stejným množstvím 75 ml medu, polovičním množstvím svařeného mléka a 7,5 ml mléčného tuku. Směs se měla prolisovat a aplikovat do konečníku po dobu jednoho dne (Eb 157).
