Sciencemag.cz
Doporučujeme
Vědci možná vyřešili záhadu, proč Měsíc vykazuje známky dávného magnetismu, ačkoli dnes žádné magnetické pole nemá. Náraz, například velkého asteroidu, mohl vytvořit oblak ionizovaných částic, který na krátkou dobu obklopil Měsíc a jeho dřívější slabé magnetické pole zesílil – tak by se dala shrnout nová teorie.
Vědci si s touto otázkou magnetického pole Měsíce lámou hlavu již desítky let, od doby, kdy sondy na oběžné dráze zachytily známky vysokého magnetického pole v měsíčních povrchových horninách. Potvrdily to i vzorky z povrchu Měsíce, které přivezli zpět astronauti z misí NASA Apollo v 60. a 70. letech 20. století. Měsíc sám o sobě přitom dnes nemá žádný vlastní magnetismus. Nyní výzkumníci MITu z dalších institucí přišli s modelem, který by měl vše vysvětlit. Předpokládají, že kombinace dávného slabého magnetického pole a velkého impaktu generujícího plazma mohla dočasně vytvořit silné magnetické pole soustředěné na odvrácené straně Měsíce. „Plazma by proudilo kolem Měsíce a soustředilo by se na opačném místě, než byl původní dopad. Tam by plazma interagovalo s měsíčním magnetickým polem a na okamžik by je zesílilo,“ uvádí průvodní tisková zpráva. Tato kombinace událostí by mohla vysvětlit přítomnost vysoce magnetických hornin zjištěných v oblasti poblíž jižního pólu na odvrácené straně Měsíce. Shodou okolností se jedna z největších impaktních pánví – Imbrium – nachází přesně na protilehlém místě na přivrácené straně Měsíce.
Typickým vysvětlením povrchového magnetismu je globální magnetické pole generované vnitřním dynamem, tedy jádrem roztaveného a pohybujícího se materiálu. Měsíc kdysi mohl fungovat stejně jako Země, i když jeho mnohem menší jádro by vytvářelo mnohem slabší magnetické pole, které samo o sobě nedokáže vysvětlit pozorované silně zmagnetizované horniny.
Dřívější hypotéza předpokládala, že silné magnetické pole se mohlo vytvořit i kombinací velkého impaktu a magnetického pole vytvářeného Sluncem – to je ovšem u Země/Měsíce už příliš slabé. Provedené simulace se proto přiklánějí k možnosti, že dopady asteroidů (apod.) se zkombinovaly s vlastním magnetickým polem Měsíce výše uvedeným mechanismem, přes plazma. Vzniklý mrak plazmatu zčásti unikl do vesmíru, zbytek proudil kolem Měsíce a soustředil se na jeho odvrácené straně.
Vzhledem k velikosti jádra Měsíce vědci také odhadli, že takové pole by bylo asi 1 mikrotesla, tedy 50krát slabší než dnešní magnetické pole Země. Celý proces, od okamžiku, kdy bylo magnetické pole zesíleno, do doby, kdy se vrátilo zpět na základní úroveň, byl (alespoň podle simulací) až neuvěřitelně rychlý – kolem 40 minut. Stačilo by pak ale toto krátké „okno“ k tomu, aby okolní horniny magnetický výkyv zaznamenaly? Prý ano. Impakt odpovídající Imbriu by vyslal na Měsíc tlakovou vlnu podobnou seismickému šoku. Tyto vlny by se sbíhaly na druhou stranu, kde by náraz „rozkmital“ okolní horniny a na krátkou dobu vyvolal nestabilitu jejich elektronů. A to právě ve chvíli, kdy plazma zesílilo magnetické pole Měsíce. Jakmile se elektrony hornin začaly opět „ustalovat“, zaujaly novou orientaci v souladu s krátkodobě vysokým magnetickým polem.
K důkazu hypotézy by stačilo potvrdit v horninách ještě otisk rázových vln. To by mohlo jít, horniny na odvrácené straně Měsíce poblíž jeho jižního pólu by mohly být např. v dosahu mise Artemis, kterou chystá NASA.
Isaac S. Narrett, Rona Oran, Yuxi Chen, Katarina Miljković, Gábor Tóth, Elias N. Mansbach, Benjamin P. Weiss. Impact plasma amplification of the ancient lunar dynamo. Science Advances, 2025; 11 (21) DOI: 10.1126/sciadv.adr7401
Zdroj: Jennifer Chu: Why are some rocks on the moon highly magnetic? MIT scientists may have an answer, MIT News / ScienceDaily
