Sciencemag.cz
Doporučujeme
Etnologické prameny, včetně indiánské či sibiřské mytologie, vysvětlují první domestikaci jako jakýsi druh rovnoprávné smlouvy mezi člověkem a zvířetem, kdy člověk činí určitou nabídku (stálý přísun potravy, bezpečí), a ta pak bývá zvířetem uvážena a přijata.
Na sklonku 19. století přednesl francouzský archeolog Édouard Piette přednášku K otázce domestikace soba. Pro člověka představuje sob natolik užitečné a skromné zvíře, že se otázka jeho domestikace v hluboké minulosti sama nabízela. Pozdější literatura rozšířila debatu také na koně. V tomto případě to měly prokázat parohové „náčelnické hole“, pokud bychom v nich viděli jakási udidla, a také rytiny – snad opět ohlávek a udidel – které se tehdy spatřovaly v komplexním dekoru koňských hlav. Ale protože zřetelné morfologické a metrické změny v kosterním materiálu u soba ani koně nejsou doložitelné, upadly tak nedostatečně podložené hypotézy během času v zapomnění.
Následovalo však ještě třetí zvíře, jehož domestikace by měla značný pozitivní efekt v lovecké strategii – pes. Už v roce 1951 upozornil Miloslav Pokorný, že některé vlčí lebky z Předmostí jsou relativně nevelké. Poté ukázaly objevy téměř kompletních koster v Pavlově I, že s mrtvými vlky se nakládalo pečlivěji než s jinými zvířaty. Nálezy takových koster přibyly na téže lokalitě i dnes, v době psaní této knihy (obr. IX.23–25). U našeho posledního nálezu z roku 2014 je nápadná také koncentrace ozdobných dentálií, kterou lidé deponovali pouhých 80 cm od vlčího skeletu. Ale znaky domestikace na těchto kostrách průkazné nejsou. Oproti současným byli někteří pleistocenní vlci robustnější (což měl vyjádřit navržený název Canis speleus). U některých se zkracuje čumák, tím se zmenšují mezizubní prostory a chrup se uspořádá cikcakovitě nebo šupinovitě (jak upozornil v Pavlově Musil).
Ale rozdíly ve velikosti a robusticitě těla ani dílčí morfologické znaky nebo ukládání vlčích skeletů na sídlišti zatím jednoznačnou odpověď nepřinesly. V našem prostředí byli pleistocenní vlci velikostně i morfologicky velmi variabilní, a nadto se pohybovali v různých biotopech s různou potravní nabídkou, což se rovněž mohlo na jejich habitu projevit.
Dnes tuto otázku otevřel znovu výzkum kolektivu Mietje Germonpré a tentokrát získává i pozornost světových médií, protože do ní vstupují nové analytické metody, genetika a výzkum izotopů. Následovala živá diskuse. Pokud odhlédneme od prvních odhadů založených na mitochondriální DNA (které v 90. letech dosáhly až k nerealistickým 100–135 tisícům let), pak realistické odhady rychlosti mutací nepřekračují 15 tisíc let a směřují tedy někam do magdalénienu (což ve svých pracech o domestikaci psa prosazoval už Musil). Pokud je to správné a chceme dnes znovu otevřít otázku gravettské vlčí populace z Předmostí, Pavlova či Kostěnek, měli bychom připustit, že její domestikovaná větev během gla ciálního maxima vyhynula a v dnešním genomu psa nezanechala ani stopy. Dost možná, že evoluce vlků a psů byla neméně košatá než evoluce lidská.
Dále bude podstatné, zda by se při soužití vlka či psa s člověkem změnila struktura výživy, k čemuž směřuje současný výzkum izotopů (kapitola VII). Samozřejmě, pes by byl potenciálně dobrým strategickým partnerem při štvaní pohyblivých stádních zvířat střední a větší velikosti, například koní nebo sobů – což je případ magdalénienu. Ale v gravettienu (pavlovienu), při lovu na obrovské mamuty v pálavském terénu nebo na malé savce a ptáky do sítí, je role psa sporná. V případě mohutných a relativně
pomalých mamutů (jak to nedávno navrhla Pat Shipmanová a široce o tom referovala média) je to představa přímo absurdní. A na loveckém sídlišti by se přítomnost psů měla projevit také kostřičkami mláďat (nacházeli jsme je například na současných něneckých sídlištích) nebo typickým ohryzem na zvířecích kostech, které se povalovaly všude kolem – oboje na našich sídlištích postrádáme. Naproti tomu v Mezinu, který je o několik tisíciletí mladší než náš pavlovien, si už Pidopličko na některých kostech mamutů skutečně takového ohryzu povšiml.
Takže souhrnně – o pleistocenních vlčích (ale i jiných) populacích toho stále víme málo, jejich morfologická a metrická variabilita byla zřejmě značná a bude vysvětlitelná i jinými faktory než právě domestikací. Další projekty se k tomuto tématu chystají.
Nejstarší kalendář a mapa?
O technikách vyjádření času a prostoru se už Childe nezmiňuje, ale je to objev neméně přelomový. O paleolitických kalendářích se rozepsal americký novinář Alexander Marshack v knize Kořeny civilizace a Bohuslav Klíma k této syntéze připojil drobnou kamennou tyčinku s pravidelnými rýhami, nalezenou v kontextu věstonického trojhrobu (obr. IX.26). Ale otázka, zda rýhy znamenají časový záznam, dekorativní prvek nebo něco docela jiného, zatím nemůže být defi nitivně zodpovězena.
Vyjádření prostoru je neméně zajímavým tématem. Současní nomádi totiž mají velmi vyvinutý cit pro prostor, při lovu používají „mentální mapy“, Austrálci je trvale ryjí do povrchu skal, indiáni je malují na kůži a Inuité pečlivě a věrně vyřezávají obrysy členitého mořského pobřeží a fjordů. Bývají tak zaznamenány užitečné informace o zdrojích vody, vhodných lovištích, surovinových zdrojích a tábořištích. Tím je celá krajina „domestikována“ jako systém významných bodů; je ovšem strukturována také symbolicky, tedy silnými místy spojenými s mytologií a rituály. Formou mapy lze vyjádřit i souvislý příběh, který se v daném prostoru odehrál.
Z této perspektivy musíme velmi vážně posuzovat názor Bohuslava Klímy, že složitý vzor vyrytý na mamutím klu z Pavlova reprezentuje dávnou schematickou mapu prostoru Pavlovských vrchů (obr. IX.27). Byla by to určitá metafora, čtení pravděpodobné a nikoli prokazatelné. Lovcův pohled do prostoru bude samozřejmě schematický a závislý na geometrickém stylu své doby, krajina bude redukována do abstraktních vzorů. Můžeme jim však přisoudit základní významy, které svým tvarem evokují dodnes – meandry řeky Dyje, úbočí Pálavy a zdvojený kruh jako symbol sídliště Pavlov. Můžeme ovšem předpokládat i doplňující, pro lovce velmi užitečné informace vyjádřené typem šrafury – strmost svahu, prostupnost terénu, charakter vegetace.
O technikách vyjádření času a prostoru se už Childe nezmiňuje, ale je to objev neméně přelomový. O paleolitických kalendářích se rozepsal americký novinář Alexander Marshack v knize Kořeny civilizace a Bohuslav Klíma k této syntéze připojil drobnou kamennou tyčinku s pravidelnými rýhami, nalezenou v kontextu věstonického trojhrobu (obr. IX.26). Ale otázka, zda rýhy znamenají časový záznam, dekorativní prvek nebo něco docela jiného, zatím nemůže být defi nitivně zodpovězena.
Vyjádření prostoru je neméně zajímavým tématem. Současní nomádi totiž mají velmi vyvinutý cit pro prostor, při lovu používají „mentální mapy“, Austrálci je trvale ryjí do povrchu skal, indiáni je malují na kůži a Inuité pečlivě a věrně vyřezávají obrysy členitého mořského pobřeží a fjordů. Bývají tak zaznamenány užitečné informace o zdrojích vody, vhodných lovištích, surovinových zdrojích a tábořištích. Tím je celá krajina „domestikována“ jako systém významných bodů; je ovšem strukturována také symbolicky, tedy silnými místy spojenými s mytologií a rituály. Formou mapy lze vyjádřit i souvislý příběh, který se v daném prostoru odehrál.
Z této perspektivy musíme velmi vážně posuzovat názor Bohuslava Klímy, že složitý vzor vyrytý na mamutím klu z Pavlova reprezentuje dávnou schematickou mapu prostoru Pavlovských vrchů (obr. IX.27). Byla by to určitá metafora, čtení pravděpodobné a nikoli prokazatelné. Lovcův pohled do prostoru bude samozřejmě schematický a závislý na geometrickém stylu své doby, krajina bude redukována do abstraktních vzorů. Můžeme jim však přisoudit základní významy, které svým tvarem evokují dodnes – meandry řeky Dyje, úbočí Pálavy a zdvojený kruh jako symbol sídliště Pavlov. Můžeme ovšem předpokládat i doplňující, pro lovce velmi užitečné informace vyjádřené typem šrafury – strmost svahu, prostupnost terénu, charakter vegetace.
Ve prospěch tohoto čtení můžeme uvést, že v evropském paleolitu najde své tvarové analogie, dekorativně členěné plochy, a to vždy navinuté na válci mamutího klu (Kyjev–Kirillovskaja, Jelisejeviči, Mežirič…). Nejstarší mapy zřejmě existují uvnitř západoevropských jeskyní (Tito Bustillo) a na dalších artefaktech (Abbauntz, Le Trou Magrite).
Ale geografi cky i kulturně nejbližší paralelu nabídne opět Předmostí, kde byly nalezeny hned dva mamutí kly s geometrickými rytinami a oba se tradičně interpretovaly jako zobrazení ženy, nejprve letmá skica a poté propracovaná kompozice (obrázky jsou v knize Počátky umění, II.9 a VIII.20-21). A protože v paleolitickém umění bylo takzvané dvojí čtení běžným jevem, dovolím si změnit perspektivu našeho pohledu. Dvě paralelní linie na první, jednodušší rytině považujme za kontury Moravské brány, šrafury za boční svahy, tři obloukovité boční linie za pokračování Moravské brány, oba „prsy“ za místo nápadného zúžení v ohybu Bečvy (možná u dnešních Teplic nad Bečvou) a v ústí údolí dole asymetricky umístěný kroužek – že by opět samotné sídliště Předmostí? Na druhé, dekorativní a sofi stikované rytině je nápadný nejprve horní trojúhelník, „hlava“, směřující do zúžení mezi „prsy“ a poté rozšíření do dvou následných pánví, kde řady šrafur kolem centrálního bodu naznačují nějaký děj. Možná bychom podle takových kreseb mohli předem naplánovat loveckou akci v momentu, kdy bude nuceno projít zúženým údolím, nebo naopak, dodatečně o takovém lovu vyprávět. Rytina ženy – mapy uchová významnou událost pro budoucnost.
Tento text je úryvkem z knihy:
Jiří A. Svoboda: Dolní Věstonice – Pavlov
Academia 2016
O knize na stránkách vydavatele
