Sciencemag.cz
Doporučujeme
Po covidu-19 má povědomí o extrakorporální membránové oxygenaci, tedy přístroji ECMO zajišťujícím mimotělní oběh, i širší veřejnost.
Lékaři a vědci z II. interní kliniky – kliniky kardiologie a angiologie ve spolupráci s dalšími klinikami Všeobecné fakultní nemocnice a 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a pražskou záchrannou službou zjistili, že napojení na mimotělní oběh zvyšuje šance na zotavení některých pacientů se srdeční zástavou. Průkopnickou studii publikovali v jednom ze tří světově nejdůležitějších medicínských časopisů. Podle hlavního autora prof. Jana Bělohlávka by mohly výsledky výzkumu v budoucnu ovlivnit způsob poskytování emergentní péče.
Díky covidu-19 mají částečné povědomí o extrakorporální membránové oxygenaci, tedy přístroji ECMO zajišťujícím mimotělní oběh dnes už i lidé z řad široké veřejnosti. Lékaři z II. interní kliniky VFN a 1. LF UK se ve spolupráci se záchranáři z pražské záchranné služby jako jedni z prvních na světě zaměřili na posouzení tohoto vysoce invazivního přístupu léčby u pacientů se srdeční zástavou. Cílem studie, která vyšla na konci února 2022 v časopise JAMA, bylo zjistit, nakolik napojení na ECMO zvyšuje šance na jejich záchranu a zotavení.
„Standardní postup první pomoci je okamžitá resuscitace na místě. Když se nepodaří bezprostředně obnovit krevní oběh, pacient umírá,“ říká prof. Jan Bělohlávek z II. interní kliniky – kliniky kardiologie a angiologie VFN a 1. LF UK a dodává, že ve výjimečných případech mohou někteří pacienti přežít. „Pacienti, kteří splňují definované podmínky, jsou za probíhající resuscitace záchrankou převezeni do kardiocentra, kde jim nahrazujeme v tu chvíli nefungující oběh přístrojem ECMO. Samozřejmě ani tehdy nepřežijí všichni, protože mohou mít zranění neslučitelná se životem. Kardiální příčiny zástavy, například infarkt myokardu, už ale dnes lékaři dokáží úspěšně řešit. Než se jim to podaří, je zásadní udržet pacienta při životě. ECMO v tom může pomoct,“ vysvětluje prof. Bělohlávek.
ECMO funguje
Výzkum lékařů z VFN a 1. LF UK trval řadu let a zahrnul celosvětově dosud zdaleka největší soubor pacientů. Vyplývá z něj, že ECMO ve všech sledovaných kritériích a časových úsecích zvyšuje nejen šanci na přežití, ale i srdeční a neurologické uzdravení pacientů. Za průkazný výsledek považují autoři studie především neurologické zotavení po 30 dnech od zástavy srdce, kde byla úspěšnost terapie s využitím ECMO více než 30procentní – o 12 procent vyšší než bez využití ECMO, kde byla úspěšnost léčby zhruba 18procentní. „Dobrý neurologický výsledek v tomto časovém úseku ukazuje bezprostřední efekt invazivního léčebného postupu. Znamená to, že metoda ECMO fungovala,“ vysvětluje prof. Bělohlávek.
Známou komplikací, která z využití ECMO plyne, je krvácení do mozku. Podle očekávání se projevila i ve sledovaném souboru – podle lékařů je to nevyhnutelné. Prioritní je proto snaha o maximální bezpečnost a snížení rizik této negativní vlastnosti technologie.
Co bylo na studii zcela výjimečné?
· Studie začala na II. interní klinice – klinice kardiologie a angiologie VFN a 1. LF UK v roce 2013, kdy bylo pro většinu světa využití ECMO u srdeční zástavy na úrovni sci-fi.
· Počet randomizovaných pacientů v této studii byl 256. Dosud byla publikována jediná podobná studie z Minneapolisu se 30 pacienty.
· Studie vyšla v jednom ze tří celosvětově nejvýznamnějších medicínských časopisů – The Journal of the American Medical Association, který je znám pod zkratkou JAMA.
Zásadní spolupráce se záchrannou službou
Problematice ECMO u pacientů se zástavou srdce se na II. interní klinice VFN a 1. LF UK systematicky věnují od roku 2010. V té době patřila klinika mezi málo center v Evropě i na světě, které byly schopny přijmout pacienta za probíhající resuscitace a léčit ho pokročilými invazívními metodami.
Výzkum byl náročný hlavně organizačně. Přes dva roky trvala příprava týmu specialistů, než byla zahájena studie „naostro“, která probíhala v letech 2013–2021. „Převratná byla i v tom, že jsme pacienty k napojení na ECMO vybírali v průběhu probíhající resuscitace už na místě zástavy, což je něco, co doposud nikdo neudělal,“ zdůrazňuje Jan Bělohlávek.
Lékaři velmi intenzivně spolupracovali s kolegy ze Zdravotnické záchranné služby hl. m. Prahy. Péče o tuto kohortu pacientů je značně náročná, většina s ohledem na závažnost stavu přes maximální úsilí zemře. Primárně byli pacienti léčeni v terénu, kde záchranáři zhodnotili, zda je nemocný vhodný k intenzívnímu přístupu. Pokud ano, byl zařazen do projektu a přivezen na II. interní kliniku, kde pokračovali v léčbě specialisté kliniky. „Hlavně s ohledem na emergentnost stavu se jedná o jinou úroveň péče než například při použití ECMO u pacientů s respiračním selháním. V tomto případě rozhodují minuty, ne desítky minut či hodiny. Pacienti, kteří se k nám dostanou pozdě, například po hodině resuscitace, mají šanci na přežití mizivou,“ říká prof. Bělohlávek, podle kterého 20–30 % zachráněných pacientů potvrdilo, že využití mimotělního oběhu je perspektivní a je potřeba pro něj najít správné místo v systému emergentní péče. „Ve vybraných případech by bylo vhodné počítat s touto variantou, protože jinak pacientova šance na přežití může být malá. S použitím mimotělního oběhu zůstává relativně přijatelná, ale vždy jde o čas,“ uzavírá Jan Bělohlávek.
