Sciencemag.cz
Doporučujeme
Když naši předkové začali žít zemědělským usedlým způsobem života, s rostoucí populací se čím dál více projevoval i zvyk pohřbívat své mrtvé. Způsobů, jak pietně naložit s ostatky svých blízkých, lidé na celém světě vynalezli velké množství. Pohřby a uctívání památky zesnulých vždy upravovalo mnoho kulturních norem, později i zákonů. Již od počátku neolitu na Předním východě mělo pohřbívání v domech, či alespoň domácí uchovávání lebek jako relikvií předků, svůj genealogický význam.
Portréty modelované z hlíny na lebkách zemřelých sloužily nejen k uctívání kultu předků, ale též obhájení dědičného práva vlastnictví zemědělské půdy. V případě některých neolitických domů tak bylo jednou z jejich symbolicky velmi významných funkcí právě ukládání ostatků zemřelých. Už v době, kdy byl dům obýván, do něj mohly být ostatky uloženy a později při jeho opuštění pak přeneseny jinam. Dům se ovšem také mohl stát místem definitivního pohřbu jednoho či více členů komunity, kteří v něm pak zůstali i po jeho opuštění – a došlo tedy k transformaci domu živých v dům mrtvých.
Dlouhé mohyly, které se stavěly na počátku eneolitu (4300–2300 př. Kr.), mají zjevně své kořeny v podobě neolitických dlouhých domů. Existovala snad tedy nějaká přechodná forma pohřebních monumentů směřující od dlouhých domů k dlouhým mohylám? Stojí za zmínku, že pozdější dlouhé mohyly v západní Evropě a na Britských ostrovech byly rovněž lemovány mělkými příkopy, jako tomu bylo u neolitických domů na kontinentu. Je tedy možné, že vzniku myšlenky budování mohyl v Evropě předcházel zvyk vršit násep na trosky opuštěných domů s pohřby předků. Z těchto prvotních monumentů se později vyvinuly mohyly kruhové, které pak lidskou společnost provázely déle než čtyři tisíciletí.
Mohyly v krajině, kultuře a vědomí
V naší krajině se mohylová pohřebiště vyskytují často na hranách teras či na svazích nad vodními toky, v dobře viditelných polohách: již z dálky byly jasně patrné jako dominanty strukturující prostor a demonstrující moc a identitu jedinců i komunit.
Pro zemědělce byl tento artefakt lidské kultury srozumitelný i po tisíciletích: mohyly představovaly místa, kde předkové, přímí anebo celá tisíciletí vzdálení, ukládali své mrtvé a uctívali jejich památku. Mohylové nekropole tak vyznačovaly členění krajiny a signalizovaly její úživný potenciál.
Tisícileté mohyly z naší krajiny v převážné většině vymizely až v posledních dvou stoletích intenzivního zemědělství. V současnosti se však úsilím archeologů pohřební areály opět vrací do našeho živého povědomí. Odkrýváme předlouhý palimpsest lidských ostatků, osudů a rituálních aktivit vepsaný v naší krajině. Když rekonstruujeme pravěké a raně středověké pohřební areály, zjišťujeme, že v místech tradičních nekropolí nezbývalo po téměř pěti tisíciletích mohylového pohřbívání mnoho místa pro další aktivity. Památka předků měla být viditelná, její úlohou bylo strukturovat krajinu, legitimizovat vlastnická práva a vyjadřovat sounáležitost obyvatel se svým krajem. Pohřební areály tak byly v krajině nejen velmi dobře patrné, ale i dlouhodobě respektované. Ve výsledku byly terasy podél velkých řek i jejich přítoků lemovány mohylovými náspy, a když jste pluli po řece nebo procházeli krajinou, bylo okolí většiny sídel doslova poseto mohylami a pohřebišti.
Pohřební krajina pod Řípem
I já a moji kolegové jsme se pustili do projektu rekonstrukce pohřební a rituální krajiny našich předků, a to pod mytickou horou Říp. Zaměřili jsme se na archeologicko- pedologický projekt výzkumu dlouhých mohyl z období staršího eneolitu (3800–3500 př. Kr.) a rekonstrukci posvátné krajiny, jejíž součást tyto pohřební a kultovní památníky tvořily. Ještě před nedávnem neměl nikdo ani tušení, kolik takových památek se pod našimi poli skrývá. Až moderní letecký průzkum odhalil i u nás jejich existenci a mohyly začaly na mapě severozápadu Čech znovu vyrůstat jako houby po dešti. Mrtví o sobě po tisíciletích dávají opět vědět.
Když jsme se poprvé vypravili do Dušníků (v okrese Litoměřice) vybavení pedologickým vrtákem, z pole se právě zvedala ranní mlha. Blížili jsme se k triangulačnímu bodu, který se podle leteckých snímků nacházel přibližně uprostřed mohyly, a vtom jsme užasli: v ozimu bylo jasně patrné podlouhlé návrší. To je ona! Jak to, že je na povrchu vidět? Jak by se mohl v poli, oraném po generace, zachovat hlinitý mohylový násep? Teď už víme, že se skutečně zachoval, až do více než metrové výšky, a víme asi i proč. Mohyla se nachází na hranici katastrů, pole na ní byla dlouhodobě obdělávána různými vlastníky, byla zde souvrať, a pluh tedy nepronikal do jejího pláště příliš hluboko. Později byl na vyvýšenině mohyly založen triangulační bod, což byl další důvod, proč se jí orba vyhýbala.
…
Většina mohyl, které jsme pod Řípem identifikovali, má značnou délku (30–120 metrů) a zpravidla jeden primární pohřeb, kvůli kterému byly vystavěny. To se potvrdilo i při našem nejnovějším výzkumu v blízkosti Račiněvsi (okres Litoměřice). Ve východní, vstupní části mohyly, jsme objevili základy stavby, jakési dřevěné svatyně, která byla původně překryta mohylovým náspem. Takový pozoruhodný objev jsme podle geomagnetického měření ani podle leteckých snímků nečekali. Vlastně to ale až tak překvapivé není: svatyně ve východním průčelí má zjevně své protějšky v kamenných megalitických hrobkách severu a severozápadu Evropy. Jen jsme až dosud žádnou takovou mohylu nenalezli na našem území.
úryvek z: Jan Turek: Mohyla
Eliška Fulínová; Anna Kvíčalová: Antropocennosti: průvodce světem antropocénu
Academia 2024
O knize na stránkách vydavatele
