Sciencemag.cz
Doporučujeme
Kosatce se pěstovaly od nepaměti. Zmínky o nich nalezneme v egyptských nápisech i řeckých a římských literárních památkách. Během středověku jsou zmiňovány především jako léčivé rostliny v klášterních zahradách. Starověká a středověká literatura se ale nezmiňuje o jejich původu, přitom dnes víme, že s velkou pravděpodobností se již v tomto období pěstovaly kulturní zahradní rostliny, jež vznikly díky lidské péči. Jsou totiž zobrazené a identifikovatelné na gotických deskových obrazech.
Najdeme na nich modré i bílé klony kosatce německého, kosatce bělostného a snad také hybrid kosatce bledého a pestrého. Situace se mění během renesance, kdy vznikají významná díla botanická i zahradnická, ze kterých již můžeme čerpat informace o původu pěstovaných rostlin, a z tohoto období se také datují nejstarší známé odrůdy.
Protože obchod a výměna mezi zahradníky fungovaly odedávna, prastaré odrůdy kosatců se rozšířily na obrovském území Eurasie od Himálaje po Pyrenejský poloostrov, severní Afriku a Arábii. K šíření napomohlo i to, že se jedná o rostliny léčivé a symbolické, spojené s náboženskými kulty jak křesťanskými, tak muslimskými.
Nejodolnější klony, které se přizpůsobily místním podmínkám, zdomácněly v zahradách a z nich se dostaly do volné kulturní krajiny. Nalezneme je v okolí hřbitovů a drobných církevních staveb, na zříceninách hradů nebo na zídkách v sadech a vinohradech. V 18. století, v začátcích práce systematických botaniků, již nebyl jasný jejich kulturní původ, a velká část z nich byla popsána jako plané druhy. A toto pojetí se udrželo velice dlouho, dodnes není původ některých z nich objasněn. Průhonická sbírka proto neznamená jen konzervaci, zachování kulturního dědictví, ale může přispět k objasnění původu prastarých kosatců.
Velikým problémem je taxonomická nejednotnost a nekoordinace názvů mezi zahradníky a taxonomy. To se projevuje i ve jmenosloví prastarých kulturních kosatců. Pod jménem kosatec německý někdo zahrnuje všechny kulturní kosatce s kartáčky, zatímco v užším pojetí, podle původního popisu Carla von Linného se jedná o menší, jasně definovanou skupinu. Snad naše publikace pomůže čtenáři zorientovat se v těchto zajímavých a oblíbených zahradních rostlinách.
Historické kosatce jsou nejen cenným a nenahraditelným kulturním dědictvím, ale také hodnotným sadovnickým materiálem.
V poslední době se v řadě zemí vžil termín historické kosatce. Řadí se sem všechny
kulturní kosatce, registrované, resp. introdukované před více než třiceti roky. Tak se v roce 2024 moderní, vysoce prošlechtěný kosatec z roku 1994 dostává do stejné kategorie jako klon, který byl rozšířený v zahradách už před několika staletími a v některých případech nejspíš i tisíciletími.
V Průhonické botanické zahradě se základním cílem stalo studium a dokumentace rozvoje původní přírodní i rozvinuté variability rodu Iris. Expoziční část zahradních kosatců byla od počátku a stále je uspořádána podle genetické příbuznosti a historického vývoje, používáme vlastní třídění, které není založené na komerčních principech, ale na genetických změnách mezi hybridními kosatci jako celku v průběhu historického vývoje:
1. Prastaré – archaické – kulturní kosatce jsou pěstované klony, které v kultuře zjevně nebo alespoň velmi pravděpodobně existovaly již před 200 lety, tedy před počátkem stále více cílené hybridizační práce. Řada těchto kosatců byla původně označována jako druhy, přestože se jednalo o vegetativně množené jedince, tedy klony.
Tato kategorie historických kosatců je předmětem zde předkládaného pojednání.
2. Historické kultivary kulturních kosatců vznikly nebo alespoň byly uvedeny do kultury v 19. století a v první čtvrtině 20. století, až po desetiletí 1920–1930, kdy nad diploidními kultivary začali převládat tetraploidi. Názvy těchto kosatců se již řídí názvoslovím kulturních rostlin.
3. Novodobé kulturní kosatce: takto označujeme kultivary vznikající od let 1920–1930, kdy nastala další a mnohem intenzivnější fáze šlechtitelské práce. Tato fáze vývoje byla vyvrcholením dlouhodobého převážně liniového křížení, které přineslo trvalé změny v barevnosti, konzistenci a tvarech květů. Významným přínosem bylo v 50. letech minulého století připojení dvou dalších druhů, I. reichenbachii a I. imbricata, k předchozímu genetickému základu. Umožnilo to rozvoj dříve nedosažitelných kombinací barev.
4. Moderní kultivary jsou kultivary zaváděné do kultury od roku 1970, kdy šlechtění začalo dosahovat nových kvalit, trvajících a rozvíjejících se dosud. Z hlediska botanického původu jsou téměř stejné jako předcházející skupina, rozdíl je hlavně v dalším propracování dosavadních vlastností, jako je tvar, konzistence, větvení stonku a celková vitalita, ale také v rozšířené barevnosti odrůd v důsledku propojení všech dosavadních linií, které vedlo ke vzniku zcela neočekávaných barev a jejich kombinací.
Tyto skupiny se vyznačují viditelnými rozdíly ve změnách, k nimž docházelo v důsledku hybridizace a selekce. Ta byla do značné míry v každé skupině spojena s rozvojem stále přibývajících nových vlastností, které v předchozí fázi neexistovaly. Souběžně se šlechtěním došlo k velkému rozvoji teoretických informací, zejména v oblasti genetických znalostí a znalostí vztahů mezi druhy.
úryvek z knihy
Milan Blažek, Zuzana Caspers, Pavel Sekerka: Nejstarší odrůdy kosatců
Academia 2024
O knize na stránkách vydavatele
