Tým evropských astronomů použil dalekohled ESO/VLT a řadu dalších teleskopů k nalezení a podrobnému zkoumání dosud nejvzdálenějšího známého kvasaru. Tento kosmický maják, který rozsvěcuje černá díra o hmotnosti 2 miliard Sluncí, je zdaleka nejjasnějším objeveným objektem, který pochází z období raného vesmíru. Tyto výsledky byly zveřejněny 30. června 2011 v odborném časopise Nature.
„Tento kvasar je důležitým zdrojem informací o raném vesmíru. Jedná se o velmi vzácný objekt, který nám pomůže pochopit, jak probíhalo narůstání supermasivních černých děr jen několik set milionů let po velkém třesku,“ říká vedoucí týmu Stephen Warren.
Kvasary jsou velmi jasné vzdálené galaxie, u kterých se předpokládá, že jim energii dodává supermasivní černá díra ležící v jejich středu. Jejich jasnost z nich dělá kosmické majáky, které mohou pomoci výzkumu raného období vývoje vesmíru, kdy vznikaly první hvězdy a galaxie. Nalezený kvasar je dokonce tak daleko, že jeho světlo přináší informace o poslední fázi období reionizace vesmíru [1].
Právě objevený kvasar označovaný jako ULAS J1120+0641 [2] vidíme tak, jak vypadal 770 milionů let po velkém třesku. Jeho rudý posuv je 7,1 [3] a světlu trvalo 12,9 miliardy let, než doputovalo od něj až k nám.
Přestože již byla potvrzena existence ještě vzdálenějších objektů (jako například gama záblesku s rudým posuvem 8,2 či galaxie s rudým posuvem 8,6), nově nalezený kvasar je ve srovnání s nimi 100krát jasnější. A je tedy spolehlivě nejvzdálenějším objektem, který je dostatečně jasný pro podrobné studium.
Druhý nejvzdálenější dosud objevený kvasar má rudý posuv 6,4 a vidíme jej ve stavu, jak vypadal 870 milionů let po velkém třesku. Podobné a ještě vzdálenější objekty však nemohou být nalezeny přehlídkami oblohy ve viditelné oblasti spektra, neboť většina jejich světla – v důsledku protažení vlnové délky díky expanzi vesmíru – k nám přichází jako infračervené záření. Tento problém řeší evropský projekt UKIDSS (UKRIT Infrared Deep Sky Survey), který využívá speciální infračervený dalekohled postavený ve Velké Británii a provozovaný na Havaji [4]. Skupina astronomů, která s přístrojem pracuje, prohlédla miliony objektů z databáze UKIDSS, aby dlouho hledané vzdálené kvasary nalezla.
„Nalézt tento objekt nám trvalo pět let,“ vysvětluje Bram Venemans, jeden z autorů studie. „Hledali jsme kvasar s rudým posuvem větším než 6,5. Objev ještě vzdálenějšího, s rudým posuvem větším než 7, byl opravdovým překvapením. Tento kvasar nám nabízí unikátní příležitost pohlédnout hluboko do období reoinizace a zkoumat 100 milionů let trvající období historie vesmíru, které dosud nebylo v našem dosahu.“
Vzdálenost kvasaru byla určena na základě pozorování získaných pomocí spektrografu FORS2 na dalekohledu VLT a přístrojů teleskopu Gemini North [5]. Jelikož objekt je poměrně jasný, je možné pořídit jeho spektrum (rozložit jeho světlo na základní složky), což astronomům umožňuje získat o kvasaru mnoho informací.
Například se ukázalo, že hmotnost černé díry v centru ULAS J1120+0641 je asi 2 miliardy Sluncí, což je v tak rané fázi vývoje vesmíru velmi obtížně vysvětlitelné. Současné teorie narůstání supermasivních černých děr popisují pomalé zvyšování hmotnosti kompaktního objektu v důsledku postupného přitahování dalšího a dalšího materiálu z okolí.
„Domníváme se, že na celé obloze existuje jen asi stovka kvasarů s rudým posuvem větším než 7,“ uzavírá Daniel Mortlock, vedoucí autor článku. „Nalezení těchto objektů sice vyžaduje značné úsilí, ale za tu námahu to stojí, neboť nám to umožní odhalit řadu tajemství raného vesmíru.“
Poznámky
[1] Asi 300 000 let po velkém třesku (který nastal před 13,7 miliardami let) ochladl vesmír natolik, aby mohlo dojít ke spojení protonů a elektronů v neutrální atomy vodíku. Vesmír byl touto chladnou a temnou hmotou prostoupen až do počátku formování prvních hvězd, k čemuž došlo o dalších 100 až 150 milionů let později. Intenzivní ultrafialové záření mladých hvězd začalo pomalu opět rozdělovat vodík na protony a elektrony. Tomuto procesu říkáme reionizace a vesmír se díky němu stal pro ultrafialové záření průhlednějším. Předpokládá se, že éra reionizace nastala 150 až 800 milionů let po velkém třesku.
Výzkum byl prezentován v článku uveřejněném v odborném časopise Nature dne 30. června 2011.