Sciencemag.cz
Doporučujeme
Rondel byly budovány v rozmezí trvajícím pouhých 100–200 let.
V námi zkoumané krajině pod Řípem se v rámci leteckoarcheologických průzkumů podařilo objevit několik prehistorických objektů spojovaných s posvátnými rituály, se shromažďováním velkého počtu lidí za účelem uskutečňování rozmanitých praktik a rituálních zvyklostí spojovaných například s kultem předků, s obětováním bohům v souvislosti se zajištěním úrody v řádně a bez výkyvů probíhajícím každoročním cyklu zemědělských prací, s pozorováním nebeských úkazů apod. Jedná se o plošně rozsáhlé areály ohrazené jedním či několika příkopy a pravděpodobně hliněnými náspy.
Jako první byly v průběhu první poloviny 5. tisíciletí př. n. l. (mladší neolit) budovány objekty na kruhovém půdorysu označované termínem rondel. V širší oblasti středního Podunají v dolním Rakousku, na jižní Moravě, v jihozápadním Slovensku, Čechách a Bavorsku a místy i dále na sever a východ byly budovány v rozmezí trvajícím pouhých 100–200 let. Za hlavní znaky definující rondel se podle specialistů na tuto problematiku považují jednotný časový horizont jejich výskytu v nadregionálním měřítku, jeden nebo více palisádových žlabů z vnitřní strany příkopu přerušovaných v místech vstupu, neosídlený volný vnitřní prostor, souvislost s větším otevřeným či ohrazeným sídlištěm, stejný, do tvaru písmene V zahrocený profil příkopů, umístění v krajině apod. Průměr vnějšího kruhu se pohybuje od 25 do 250–300 metrů.
Sporná zůstává zatím otázka jejich významu v životě společnosti zemědělců mladší doby kamenné. Výklad osciluje mezi sociální, obrannou, ekonomickou, astronomickou a kultovní funkcí rondelů. Nejméně pravděpodobný je výklad o jejich opevňovacím poslání. Obvykle totiž nejsou umístěny ve strategické poloze a postrádáme přesvědčivé důkazy o tom, že by původně byly obehnány konstrukcí hradby. Také je málo pravděpodobné, že sloužily jako ohrazení pro dobytek, ale dokladů svědčících o provozování nějakých náboženských, kultovních či rituálních praktik dosavadní archeologické výkopy také mnoho nepřinesly.
Velkou záhadou, jejíž rozluštění by nám dozajista pomohlo určit význam neolitických kruhových příkopů, je ono krátké období, během nějž došlo k jejich budování. Tak jako se náhle vynořily na jeviště pravěkých dějin, tak náhle a nenávratně z něj také zmizely. Zatímco anglické objekty typu henge se díky charakteru tamní krajiny a tradičnímu způsobu obhospodařování půdy na několika místech alespoň zčásti dochovaly s příkopy, nízkými hliněnými valy a vztyčenými kameny na jejich obvodu, v Čechách – s několika málo výjimkami v Horním Metelsku na Domažlicku a Třebověticích na Jičínsku – nezůstaly po středoevropských rondelech na povrchu země žádné viditelné stopy. Několik z nich se podařilo nalézt také díky letecké prospekci. K jejich zviditelnění došlo prostřednictvím vegetačních příznaků.
O rondelu na Podřipsku byla již zmínka v kapitole o sídelním prostoru v okolí Straškova, Vražkova a Račiněvsi. Jedná se o objekt nacházející se na východním okraji prvně jmenované obce, který sestává z jediného kruhového příkopu přerušeného pravděpodobně čtyřmi vstupy, z nichž ale pouze dva jsou zřetelně patrné.
Svými rozměry, respektive průměrem o délce cca 25 metrů, se řadí mezi nejmenší objekty tohoto druhu u nás. Jak už také víme, v jeho blízkosti byly identifikovány tři menší kruhové a jeden čtverhranný objekt funerálního charakteru, z nichž dva větší zachycené spolu s rondelem (viz obr. na s. 142) lze na základě analogických příkopových ohrazení prozkoumaných v jejich blízkém okolí při stavbě dálnice D8 s největší pravděpodobností datovat do střední či mladší doby bronzové.
Straškovskému rondelu je vzdáleností 17 km vzdušnou čárou, respektive 13,5 km od vrcholku Řípu nejblíže rondel situovaný severně od Mělníka poblíž Želíz, který je stejného typu s jedním příkopem, ale má větší rozměry o průměru asi 60 metrů. Jeho identifikace je také výsledkem leteckoarcheologického průzkumu a následného magnetometrického měření, jímž se podařila zjistit existence čtyř vstupů přibližně orientovaných k hlavním světovým stranám. S ohledem na skutečnost, že je umístěn na opačném, tedy pravém břehu Labe (které se poté, co se do jeho toku vlily vody Vltavy, stalo širokou, nepřehlédnutelnou a obtížně překročitelnou řekou směřující do Severního moře), je pravděpodobné, že rondel byl součástí jiné sídelní zóny a místem, v němž se shromažďovaly neolitické komunity z blízkého okolí, nikoli z relativně vzdáleného Podřipska s minimálně jedním svým (straškovským) rondelem vzdáleným od Řípu takříkajíc co by kamenem dohodil.
Zmínit musíme také objekt téměř pravidelného kruhového půdorysu se čtyřmi vstupy orientovanými JZ, SZ, JV a SV, jenž byl objeven během předstihového archeologického výzkumu na západním břehu Labe u Dolních Beřkovic a který je od vrcholku Řípu vzdálen 10,5 km. Sestával ze dvou paralelních žlábků (vnější dosahoval průměru 57, vnitřní 50 metrů), nikoli příkopů, takže je obtížné jej zařadit mezi klasické rondely mladšího neolitu. Nicméně na základě horizontální stratigrafie byl datován do období kultury s vypíchanou keramikou. Na přilehlé ploše bylo odkryto několik sídlištních objektů, z nichž nálezy artefaktů pocházejí jak z neolitu, tak z doby bronzové.
Kromě mladoneolitických rondelů byly v období zemědělského pravěku budovány plošně rozsáhlé areály obklopené jedním či několika příkopy oválného či nepravidelného křivočarého půdorysu s několika vstupy, a často také žlaby pro zapuštění dřevěného palisádového ohrazení. Budování těchto velkých ohrazení je výrazem dosažení určité organizační úrovně společnosti na počátku eneolitu, protože jejich konstrukce vyžadovala rozsáhlé nasazení pracovní síly a její efektivní využití. A obzvláště v případě těchto monumentů platí, že vzhledem k jejich rozměrům je dálkový průzkum jedinou metodou, jak je nalézt a dokumentovat v celku.
Díky možnosti využívat leteckoarcheologický průzkum pro poznání pravěké krajiny se Čechy staly dalším evropským regionem, kde se podařilo doložit ohrazování velkých ploch příkopy a palisádami z počátků pozdní doby kamenné.
Do konce minulého století jsme tradičními metodami nebyli schopni prokázat, že v postmezolitické krajině české kotliny nebyly jedinými formami ohrazení neolitické rondely a hradiště. Prakticky chyběly důkazy o ohrazování rozlehlých areálů na nestrategických polohách v zóně nížin tzv. starého sídelního území, jejichž plocha dosahovala řádově větších rozměrů, než tomu bylo u většiny rondelů.
Na širším teritoriu Podřipska byla dosud objevena tři velká časně eneolitická příkopová ohrazení: Kly, Vrbno a Vliněves. Je samozřejmě otázkou, jak velký byl rádius takovýchto masivních objektů, označovaných někdy jako arény předků. Areál u obce Kly, který je prvním dokladem těchto ohrazení v Čechách objevený leteckým průzkumem v roce 1997, se nachází na Mělnicku, na východním břehu Labe ve vzdálenosti necelých 5 kilometrů od současného soutoku této řeky s Vltavou, tedy v srdci jedné z oblastí, které byly leteckým průzkumem sledované nejintenzivněji. Z hlediska kvartérně geologické skladby je učebnicovým příkladem terénu přímo předurčeného k prospekci pohřbených archeologických situací pomocí leteckého průzkumu. V době existence objektu tvořil prostor areálu ostrožnu, tedy strategicky vyvýšenou polohu na říční terase, převýšené o zhruba deset metrů nad původní hladinou Labe.
Objekt obsahuje všechny charakteristické prvky, které jsou u těchto velkých ohrazení zastoupeny většinou pouze výběrově, tedy vícenásobný příkop, palisádový žlab a vstupní přerušení. Jeho poloha, rozměry a morfologie jsou blízké objektům známým ze sousedních zemí. Jedná se o velké ohrazení, sestávající z dvojice příkopů na vnější a prostřední linii a z palisádového žlabu na linii vnitřní. Vnější příkop byl zřetelně přerušen šestkrát, vnitřní desetkrát. V poslední třetině 90. let se na ploše kelského areálu uskutečnilo opakované geofyzikální měření, v letech 1999 a 2015 tam byl proveden výzkum odkryvem.
V březnu roku 2000 se na celé ploše areálu uskutečnily analytické povrchové sběry, které prokázaly, že na ploše příkopem ohraničeného areálu se nachází starší pravěká keramika ve větším počtu pocházející z mladoneolitické kultury s vypíchanou keramikou, která chronologicky bezprostředně předchází časnému eneolitu. Podle nálezů keramiky na dně obou příkopů, kde byly nalezeny dva téměř kompletní tzv. tulipánovité poháry a na základě radiokarbonového datování je možné kelské příkopové ohrazení zařadit do starší fáze michelsberské kultury o stáří přibližně 6 000 let. Na stejných místech jsou oba příkopy (vnější dosahoval hloubky 115 cm, vnitřní 150 cm, jejich šířka činila 3,5–4,5 m) přerušeny vstupy ve čtyřech, maximálně pěti případech, jinak spolu nekorespondují.
Terénní výzkum v roce 2015 a následná mikromorfologická analýza také prokázaly, že oba příkopy zůstaly dlouhodobě otevřené a byly jen postupně zaplňovány vlivem eroze a klimatu. K jejich zplanýrování došlo zřejmě až v novověku, pravděpodobně kvůli zarovnání povrchu plochy využívané k produkci hospodářských plodin.
Prakticky ve stejnou dobu jako areál u Klů bylo při leteckoarcheologickém průzkumu odhaleno další příkopové ohrazení, a to východně od obce Vrbno, které se ve vzdálenosti 4,5 km nachází severozápadně od něj, na severním, tedy směrem k Řípu přiléhajícím břehu Vltavy. Sestává z obloukovitě vedené trojité linie paralelních příkopů. Podoba obou objektů, jejich umístění v krajině a jejich relativní blízkost by se zdály ukazovat na stejný původ a funkci obou areálů, což ale terénní výzkum v roce 2015 nepotvrdil. Nepočetná kolekce keramických zlomků ukazuje na o něco větší stáří vrbenského příkopového ohrazení a řadí jeho vznik do mladší fáze jordanovské kultury, v jejímž průběhu byly vyhloubeny oba vnitřní příkopy, zatímco vnější vznikl až v pozdní době bronzové, tedy zhruba o tři tisíciletí později (!). Artefakty v jeho výplni jsou datovatelné do štítarské fáze knovízské kultury. Zjištěna byla také přítomnost kovů souvisejících s metalurgií bronzu. Rozbor půdních vzorků doložil minimální přítomnost prvků, které jsou spojovány s životními pochody a aktivitami člověka, takže prostor uvnitř ohrazení zřejmě nesloužil k obývání. I areál u Vrbna ukazuje na dlouhodobé přežívání velkých časně eneolitických příkopových ohrazení, otázkou jen zůstává, zda i po staletích byly jejich fyzické pozůstatky prakticky využívané, a pokud ano, k jakým účelům.
Třetím velkým příkopovým ohrazením na území širšího Podřipska je areál u Vliněvsi, který na rozdíl od předchozích objektů sestával pouze z jednoho příkopu, širokého až 4 metry a hlubokého 140–180 cm. Zhruba třetina jeho původní délky se dvěma vstupními přerušeními byla objevena a prozkoumána během rozsáhlého předstihového výzkumu tamní pískovny. Předpokládá se, že ohrazoval plochu asi 2,6 ha. Na dně částečně zasypaného příkopu byla nalezena kostra ženy bez známek násilného poškození a dále lidská levá dolní končetina. Jak keramika, tak radiouhlíkové datování řadí tento objekt do stejné doby (mladší fáze jordanovské kultury) jako objekt ve Vrbně. To je určitě důležitý poznatek, protože současná existence dvou plošně rozsáhlých objektů stejného druhu, byť s rozdílným počtem příkopů, situovaných ve vzájemně nevelké vzdálenosti a na stejném břehu velkého vodního toku přináší řadu otázek, týkajících se nejen jejich účelu a praktického využití v profánní i sakrální oblasti života tehdejších lidí, nýbrž i velikosti sídelních jednotek a schopnosti organizovat tehdejší komunity (pospolitosti) při budování takovýchto areálů.
úryvek z knihy:
Václav Cílek, Martin Gojda a Martin Trefný
Říp: Hora předků
Dokořán 2025
O knize na webu vydavatele
