Sciencemag.cz
Doporučujeme
V 90. letech sopečná aktivita polevila, vyčistilo se ovzduší a to přispělo k oteplení.
Zastánci skleníkové hypotézy nechtějí připustit, že Slunce mohlo mít na klima vliv i v minulosti. Přestože bývalo pravidlem dávat malou dobu ledovou do souvislosti s poklesem sluneční aktivity, zejména Maunderovým minimem v 17. století. Tehdy ze Slunce zmizely sluneční skvrny a na Zemi se ochladilo.
Oni ale hledají jiného viníka. „Malou dobu ledovou způsobily sopečné erupce“ (NCAR 2012). Novinové titulky hlásají: „Sopečný původ malé doby ledové.“
Sopky mohly k ochlazení opravdu přispět, ale jsou-li viníkem sopky, vylučuje to snad vliv Slunce? Vždyť viníkem nárůstu sopečné aktivity bývá právě Slunce. Je to něco podobného jako praskání v ústředním topení, když vychládá a kov se smršťuje. Když se zemská kůra rozehřeje – vinou solárního oteplení – a pak dojde k ochlazení, nejprve se kůra rozpíná a pak se začne smršťovat. Napětí v zemské kůře
stoupá a pak se uvolňuje sopečnými erupcemi. Vidíme to i ve 20. století, kdy největší sopečné erupce vždy přicházely v době ochlazení po vrcholu solárního cyklu.
• 19. solární cyklus (1954–64) vyvrcholil v roce 1958. Následoval výbuch sopky Agung na Bali v roce 1963.
• 20. cyklus byl slabý.
• 21. cyklus (1976–86) vyvrcholil v roce 1979. Následoval výbuch sopky El Chichon v roce 1982 v Mexiku.
• 22. cyklus (1986–1996) vyvrcholil v roce 1989. Následoval výbuch sopky Pinatubo na Filipínách v roce 1991.
V letech 1963–1987 magnetické pole Slunce (open solar flux) zesílilo o 29 procent. Přesto se v letech 1980–97 oteplovalo globálně málo. Zřejmě kvůli velkým sopkám (El Chichon 1982, Pinatubo 1991), které do stratosféry vychrlily spoustu prachu. Velké sopečné erupce mohou ochladit světové klima o 0,2–0,3 °C na několik let. Klimatolog Richard Keen z Colorada upozorňuje, že koncem 90. let sopečná aktivita poklesla, vyčistila se atmosféra, a proto došlo k teplotnímu skoku nahoru.
To byl onen rekordně teplý El Niño rok 1998. Když nastane velký vulkanický výbuch s vhodným složením vulkanického prachu, dojde k určitému zastínění zemského povrchu a trochu se ochladí. Když se atmosféra pročistí, přijde oteplení, aniž by sluneční činnost musela stoupnout.
VODNÍ PÁRA
Nejsilnější skleníkový plyn je vodní pára. Protože však v přehledech chybí, vypadá to, jako by hlavní skleníkový plyn byl oxid uhličitý. Vodní pára je skleníkový plyn, o kterém se příliš nemluví. Klimatický panel OSN kategoricky tvrdil: „Modely nedokáží reprodukovat pozorované oteplování, pokud berou v úvahu jen přírodní vlivy. Pokud se však do modelů přidá i vliv člověka, modely dovedou simulovat geografické rozložení změn světových teplot podobné tomu, k jakému došlo v nedávných desítkách let.“ Pokud ale tyto modely neberou v úvahu všechny přírodní vlivy, postrádá toto srovnání smysl.
Když se v IPCC porovnávají různé vlivy působící na klima, vodní pára není nikde výslovně uvedena. Recenzenti zpráv IPCC si na tento dvojí metr marně stěžovali. Dr. Vincent Gray u Čtvrté zprávy IPCC namítal: „Hlavní vadou této kapitoly je naprostá absence hlavního skleníkového plynu, vodní páry. Ve srovnání s ní jsou ostatní nepodstatné.“ IPCC se hájí, že vodní pára sice není explicitně uvedena mezi vlivy (forcing),
ale je započtena implicitně jako „zpětná vazba“ (feedback). Zapomínají dodat, že je započtena jen na jedné straně rovnice. Bere se v úvahu, že pára zesiluje vliv člověka (emisí CO2) na klima. Proč ale není uvedeno, že vodní pára zesiluje také vliv Slunce na klima? Není potom divu, že vliv Slunce se jeví zdánlivě jako slabý. Připomíná to knihu Darrela Huffa Jak se statistikou. Je to asi stejně „korektní“
statistika, jako kdybychom porovnávali váš plat hrubého s mým platem čistého. Místo přehledu všech skleníkových plynů se často uvádějí jen ty antropogenní. Aniž by na to čtenář byl dostatečně upozorněn. Například publikace Evropské komise se svazáckým názvem I ty ovládáš změny klimatu. Přijmi závazek (2006) takhle balamutí školáky, že oxid uhličitý představuje 80 % skleníkových plynů v atmosféře. To bychom byli skoro jako na Venuši!
Koncentrace vodní páry v atmosféře ve 20. století stoupla o 5 procent. Možná i v důsledku solárního oteplení. To není málo. Opomíjení role vodní páry se někdy ospravedlňuje tím, že se její koncentrace může snadno a rychle vrátit na „původní“ hladinu, pokud se dejme tomu ochladí. Zatímco oxid uhličitý z atmosféry jen tak rychle nedostanete. To je možná pravda. Jenže k tomu nárůstu obsahu vodní páry došlo a jeho vliv na teploty by se měl poctivě uvést.
