Sciencemag.cz
Doporučujeme
JUPITER
Každých dvě stě let sluneční aktivita výrazně poklesne. Podle jedné hypotézy za to může gravitační působení velkých planet – zejména Jupitera – na Slunce. Jedno takové minimum připadá na první půli 21. století.
Věda zatím neví, proč sluneční aktivita kolísá. Za zmínku ale stojí přinejmenším barycentrická hypotéza SIM (solar inertial motion). Už Newton si ve svých Principiích všiml, že velké planety se jakoby přetahují o Slunce. Zejména gravitační vliv obrovského Jupitera smýká Sluncem ze strany na stranu. Slunce proto nesedí v těžišti (barycentru) naší planetární soustavy, ale poskakuje kolem tohoto středu soustavy po složitých kružnicích.
P. D. Jose si v roce 1965 všiml, že cyklus těchto pohybů je stejně dlouhý jako cca 180letý cyklus kolísání slunečních skvrn (tzv. Suessův cyklus). Každých dvě stě roků sluneční činnost na několik desítek let výrazně poklesne a na Zemi se ochladí. Tato minima mají svá jména – Daltonovo minimum (začátek 19. stol.), Maunderovo minimum (17. stol.), Spoererovo minimum (15. stol.) atd. Nemůže to pochopitelně být jediná věc, která řídí sluneční aktivitu – to by musela být každých 200 let zcela identická.
Vlivu inerciálních pohybů Slunce se věnoval zejména Rhodes W. Fairbridge, klimatolog a známý editor encyklopedií přírodních věd.84 R. W. Fairbridge byl vůbec první, kdo změřil dlouhodobé kolísání světových hladin oceánů za tisíce let (Fairbridge Curve of the Holocene Eustatic Fluctuations, 1958). Zjistil, že od doby ledové hladiny významně stouply a navíc si všiml periodických fluktuací. Jeho výzkum se pak pokoušel tyto oscilace vysvětlit právě vlivem kolísání sluneční aktivity.
Do výzkumu SIM zasáhli i Češi. Ivanka Charvátová z Geofyzikálního ústavu AV ČR si všimla, že jednou za cca 180 let, když je sluneční činnost vysoká, Slunce kolem barycentra opisuje pravidelné „trojlístkovité“ pohyby. Vlivem gravitačního působení planet se inerciální pohyb Slunce zrychluje a zpomaluje.
Fyzikální působení ale dodnes není jasné, proto je to stále „jen“ hypotéza. Podle einsteinovské fyziky jde totiž o stav „volného pádu“, takže by to vliv na činnost Slunce mít nemělo. I když by to nebyla první věc ve fyzice, kterou Einsteinova teorie neumí vysvětlit (viz spory mezi strunovou a smyčkovou teorií). 86 Jupiter by teoreticky také mohl na Slunce působit slapovými silami, ty
jsou ale na tu dálku velice slabé.
Výzkum SIM bohužel nemá podporu. Charvátová vzpomíná: „S otištěním mých (našich) článků byly a jsou značné potíže. Některé redakce vrátily článek bez recenze, že jejich čtenáře nebude zajímat. Jiná redakce sdělila, že u nich se o SIM prostě psát nebude! Přišel mi i recenzní posudek o jedné větě: ‚Články o pohybu Slunce by se měly zakázat!‘“
Což se opravdu děje. V roce 2014 vědecký časopis Pattern Recognition in Physics věnoval přírodním klimatickým cyklům speciální číslo, mimo jiné byla diskutována také barycentrická hypotéza a její vliv na sluneční aktivitu. Hlavní editor Martin Rasmussen pak zakázal další vydávání časopisu s odůvodněním, že PRP nebyl založen s cílem propagovat hypotézy odporující panelu IPCC a antropogenní příčině oteplování.
Tento text je úryvkem z knihy
Vítězslav Kremlík
Obchodníci se strachem: Průvodce skeptika po klimatické apokalypse
Dokořán 2019
O knize na stránkách vydavatele
