Zdroj: Pixabay, Pixabay License. Volné pro komerční užití

Přirozený výběr a principy třídění z hlediska stability

Jakákoli forma selekce, ať už klasický přirozený výběr, nebo třeba výběr na úrovni vznikajících a zanikajících biologických druhů, vyžaduje, aby konkurenční entity vznikaly množením či kopírováním (a vykazovaly tak vztahy mezi předky a potomky) a aby potomci dědili alespoň v určité míře vlastnosti svých předchůdců. Teoreticky samozřejmě můžeme nalézt určité výjimky či přechodné stavy.
Pravé darwinovské replikátory s výše uvedenými vlastnostmi se například mohly v několika krocích vyvinout z populace entit, které se lišily jen svou výdrží. Ty ale pro tuto chvíli nechme stranou – v dnešní přírodě můžeme s velkou dávkou jistoty odlišit entity podléhající přirozenému výběru od ostatních. Třídění z hlediska stability žádné z výše zmíněných podmínek nevyžaduje. Už z definice je prakticky univerzální (Toman a Flegr 2017b, c). Zároveň je jasné, že jde o určitou formu třídění (viz Vrba a Gould 1986, Gould 2002, str. 659), tj. nerovnoměrného přežívání entit, jehož kritériem je stabilita či výdrž entit předtím, než zaniknou, nebo se změní v něco jiného. To je ostatně důvod, proč jsme fenomén navrhli pojmenovat právě tak, jak jsme jen pojmenovali (Toman a Flegr 2017c).
Třídění z hlediska stability podléhají všechny materiální i nemateriální entity ve všech systémech, které procházejí evolucí v širokém smyslu slova (tj. v systémech, které, jak jsme rozebrali v předchozí sekci, oplývají historií či pamětí). Způsob, jakým tyto entity vznikají, přitom nehraje žádnou roli. Setkáme se s ním u živých organismů, jejich částí, druhů i vyšších kladů, tj. subjektů biologické evoluce, byť u nich máme jinak tendenci zdůrazňovat spíše roli přirozeného výběru. Podobně se ale třídí také entity v různých nebiologických či postdarwinovských systémech – jak ty, které vykazují příbuzenské vztahy, tj. například přeměňující se horninové typy, jazyky, příběhy, filosofické systémy či náboženství, tak ty, které vznikají nezávisle na sobě, tj. třeba kosmická tělesa, sněhové vločky, vtipy nebo vzájemně izolované ekosystémy a civilizace.

V jakémkoli systému podléhajícím evoluci se časem musí zákonitě hromadit stabilnější varianty příslušných entit, a naopak relativně ubývat varianty méně stabilní. To platí i za situace, kdy nestabilní entity v daném systému vznikají mnohem častěji než varianty stabilní. V celulárním automatu Hra života od Johna Conwaye (Conway’s Game of Life) kupříkladu za vhodných startovních podmínek vzniká obrovské množství dynamicky se proměňujících a vzájemně interagujících objektů. Velká většina z nich má ale životnost pouhých několika kroků. Když zkontrolujeme příslušnou matici po několika stovkách kroků, setkáme se prakticky výhradně s objekty vysoce stabilními – „zátišími“, které bez vnějšího zásahu zůstanou neměnné po celý zbytek běhu simulace, „oscilátory“, které se po určitém počtu kroků cyklicky vrací do výchozího uspořádání, nebo „křídly“ a „hvězdnými loděmi“, které se cyklicky mění a pohybují po mřížce v určitém směru.

Třídění z hlediska stability i selekce mohou probíhat v otevřených i uzavřených systémech, stejně jako v systémech rostoucích či se stagnujícím nebo zmenšujícím se počtem entit. Když se omezíme na naše lidská měřítka, například během sněhové bouře není počet entit, vloček, v zásadě nijak omezený. V otevřeném systému sněhové pokrývky, do kterého neustále z okolí vločky přicházejí, jich bude neustále přibývat. V takovém systému bude postupně klesat podíl relativně méně stabilních entit, nikdy však nedosáhne nuly. Jednak neexistuje absolutně stabilní sněhová vločka, která by bez ohledu na podmínky vydržela až do tepelné smrti vesmíru. Hlavně ale mezi nově příchozími vločkami bude vždy mnoho relativně méně stabilních. V případě, že bychom uvažovali uzavřený systém, například náš vesmír po velkém třesku s konečným množstvím hmoty, ze které se mohla formovat vesmírná tělesa, případně evoluci memů nějaké exkluzivní náboženské víry, která je omezená shora počtem členů dané populace, bude v průběhu času docházet pouze k postupné výměně méně stabilních entit (vesmírných těles či memů) za entity více stabilní.
Jediné systémy, kde již nebude docházet ke třídění z hlediska stability, budou uzavřené systémy se shora omezeným počtem entit, kde již doběhlo do konce a nalezneme zde pouze entity s maximální stabilitou, respektive perzistencí či výdrží. Z formálního hlediska je ale samozřejmě otázkou, zda takový systém ještě vůbec prodělává evoluci.
Obdobná pravidla platí i pro přirozený výběr. V otevřeném systému, například v exponenciálně rostoucí ničím neomezené populaci, se bude v průběhu času postupně zvětšovat podíl jedinců lépe adaptovaných na dané prostředí. I jedinci hůře přizpůsobení zde však budou přetrvávat. V uzavřených systémech hůře adaptovaní jedinci s nižší biologickou zdatností rychle vymizí – vytlačí je jejich lépe přizpůsobení konkurenti. Na základě uvedených příkladů je tedy zřejmé, že jak evoluce prostřednictvím třídění z hlediska stability, tak evoluce přirozeným výběrem budou rychleji probíhat v uzavřených systémech.

 

Tento text je úryvkem z knihy
Jan Toman: Evoluce3 – evoluční trendy, evolabilita a teorie zamrzlé evoluce
Academia 2020
O knize na stránkách vydavatele

obalka-knihy

malba z altamiry, zdroj wikipedia, licence obrázku public domain

Prehistorické skalní umění

Vývoj skalního umění začíná v hlubokých a temných jeskyních mladého paleolitu, ale naplno a celosvětově …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close