Sciencemag.cz
Doporučujeme
Jak to, že Mongolové ve 13. století dokázali smést své protivníky? Nebylo to kvůli početní převaze – dobyvatelé téměř vždy bojovali s armádami, které byly početnější. I když čistě počet snad umožňoval překonávat odpor opevněných měst…
Už první větší válka, kterou Čingischán vedl po svém sjednocení mongolských kmenů, směřovala proti stabilizovanému státnímu útvaru – proti Džurdžetům (Džürčenům; v podstatě předkové Mandžuů), kteří vybudovali velkou říši v severní Číně, porazili Kitany i dynastii Sung, jež byla pak omezena na jižní Čínu a ještě jim musela platit tribut. Následující výpravy se vedly proti Chórezmu, (jižní) Číně, pohádkově bohatým arabským státům (Bagdád jako jedno z nejvýznamějších měst tehdejšího světa).
Jaké faktory tedy stály za obrovskými vojenskými úspěchy Mongolů? Jack Weatherford uvádí mj. následující:
– Pohyblivost. Mongolský jezdec s sebou nesl jen minimum věcí, oblečení, láhev na vodu, křesací kameny, zbraň, laso (na chytání zvířat i zajatců – mongolská válečná taktika do značné míry vycházela z jejich zvyklostí při lovu a pasení stád a na své nepřátele nahlíželi údajně podobně, chladně, na druhé straně ale bez záměrné krutosti, utilitárně). V armádě prakticky scházela pěchota, která by zdržovala. Taktéž ji nezdržovaly kolony zásob, vojsko pouze s sebou hnalo rezervní koně. Vojáci je cestou dojili, pili jim krev a zabíjeli je, živili se i tím, co ulovili nebo uloupili. Jezdci se mohli pohybovat téměř bez zastavení, nezdržovali se rozděláváním ohně, jedli mléčnou pastu rozmíchanou s vodou, sušené i syrové maso změklé tím, že se dalo pod sedlo.
– Mongolská válečná taktika vycházela z lovu, proto ji všichni dobře ovládali, byla pro ně denní činností – na rozdíl od rolníků, kteří byli do války odvedeni od svých polí.
– Zdravotní stav a fyzická kondice. Oproti rolníkům, často špatně a nevhodně živeným (převaha obilnin, nedostatek bílkovin…) byla mongolská strava založená téměř výlučně na mléku a masu. Vydatnější strava také umožňovala vydržet déle bez jídla.
– Delší dostřel šípů. Mongolové se také snažili šípy vyrábět tak, aby je jejich protivníci nemohli střílet zpátky (museli je tedy lámat). Naproti tomu Mongolové vesměs dokázali používat i šípy soupeře.
– Schopnost koncentrovaně udeřit na jednom místě. To bylo právě výsledkem pohyblivosti, na rozdíl od nepřátel, jejichž armády se mimo vlastní bitvy táhly v dlouhých kolonách. Úder na jednom místě také často následoval po fingovaném ústupu; při pronásledování se pak nepřátelská armáda rozpadala na izolované skupiny, ztrácela koordinaci. Mongolové se nijak nezdráhali ustupovat, nevnímali to jako pohanu, nepokládali za nějak nedůstojný způsob boje, ale za normální taktiku.
– Komunikace. Ačkoliv Mongolové byli zpočátku negramotní, jejich jednotky spolu dokázaly efektivně komunikovat právě kvůli rychlosti poslů. Vzkazy se předávaly ústně (mimochodem prý ve speciální veršované podobě). V boji se užívalo zvukových signálů i kódu založeného na mávání praporky nebo ohňových signálů.
– Destrukce infrastruktury. Mongolové na nepřátelském území záměrně ničili infrastrukturu, pole, zavlažovací systémy. Blokovali cesty, zakládali požáry, vše podřídili vyvolávání zmatku a hladu. Naháněli vesnické obyvatelstvo do měst, kde pak propukaly hladomory, epidemie i sociální konflikty. Města dokázali zpočátku dobývat nikoliv obléháním, ale lstí (armáda okolí „neúspěšně“ opustila, ale bleskově se vrátila, jakmile byly otevřeny brány a obránci vyšli ven z hradeb). Na druhé straně – Mongolové se mohli soustředit na jednom místě, i zbytek nepřátelských posádek byl ovšem paralyzován. Později začali ovšem zaměstnávat techniky jiných národů a stali se z nich i zdatní obléhatelé.
– Pustošení území melo také ten cíl, aby krajinu přeměnilo na něco podobného stepi, kde by mongolské jednotky mohly dobře operovat. V členité krajině plné polí, příkopů, zavlažovacích kanálů a plotů se naopak jezdcům nedařilo uplatnit svoji pohyblivost. Záměrné pustošení krajiny probíhalo již za Čingischána, později ještě ve větší míře za Timura Lenka. S výrazným přispěním této taktiky dokázali Mongolové po Džurdžetech porazit i jihočínskou dynastii Sung.
– Využití místního obyvatelstva. Mongolové využívali místní obyvatelstvo jako pracovní sílu i jako živé štíty při dobývání měst. Uměli s ním zacházet velmi efektivně, vycházeli ze zkušenosti při práci s dobytkem. („Rolníci jim připadali spíše jako pasoucí stáda než jako lidské bytosti.“) Již zmíněno bylo záměrné nahánění vesnického obyvatelstva do měst, která pak zkolabovala. Zde byl zřejmě základ vítězství Mongolů nad Džurdžety. (Početně zhruba vyrovnané armády jízdy, k tomu proti Mongolům stála pěchota, města… Infrastruktura se ovšem projevila jako nevýhoda – „muset něco bránit“ -, dalo by se snad říct.)
– Likvidace cizích elit. Na rozdíl od evropských rytířů Mongolové neměli ve zvyku šetřit své urozené protivníky – spíše naopak. (Uvádí se, že např. po bitvě na řece Kalce byli urození zajatci umučeni; Mongoly nenapadlo zkusit žádat o výkupné.)
– Hrůza (viz výše). Destrukce celých měst a prodání obyvatelstva do otroctví s cílem docílit toho, aby se další města vzdávala bez boje. Možná Mongolové informace o své krutosti i záměrně zveličovali.
– Mongolové sami měli v bojích relativně malé ztráty, protože boji muže proti muži se pokud možno vyhýbali. Když jejich záměr selhal, nezdráhali se ustoupit (nejen jako lest).
– S čím Mongolové naopak měli problémy, bylo příliš horké klima, epidemie, eventuálně i další faktory prostředí (husté sibiřské lesy, hornaté oblasti, vodní toky, moře…). Takovéhle faktory jejich postup zpomalovaly, někdy i natrvalo zastavily (Japonsko, jižní Asie…). V oblasti Sýrie pak byli Mongolové zastaveni armádami slovanských otroků (zejména slovanští zajatci Mongolů prodaní egyptským vládcům italskými kupci z černomořských obchodních stanic), kteří mongolskou (respektive jiných kočovníků původem z Asie) válečnou taktiku detailně znali.
Zdroj: Jack Weatherford: Čingischán a utváření moderního světa, Bbart, Praha 2006 a další
