Sciencemag.cz
Doporučujeme
Ve 3. tisíciletí př. n. l. bylo údolí řeky Indus druhou oblastí světa, kde se objevila města, vlády, opevnění a bronzové zbraně, a to několik století po oblasti Úrodného půlměsíce, ale zároveň několik století před východní Asií. V 1. tisíciletí př. n. l. se však jižní Asie propadla na třetí místo, dost daleko za východní Asii.
Velmi zhruba víme, co se zde stalo: civilizace v údolí řeky Indus se kolem roku 1900 př. n. l. zhroutila. Její města byla opuštěna, lidé se obrátili zády k leviatanovi, a zničili tak zjevně hladký pokrok. Uplynulo skoro tisíc let, než se v jižní Asii znovu objevila města a vlády, tentokrát spíše v nížinách Gangy než Indu. Tou dobou se už dopředu dostala Čína, která žádný takovýto kolaps nezažila. My ale nevíme, proč se civilizace v údolí řeky Indu zhroutila. Nedokážeme (stále ještě) přečíst těch několik textů, které se dochovaly, a vzhledem k pokračujícím problémům s archeologickým výzkumem v Pákistánu zůstávají důkazy nadále nedostačující. Ve 40. letech 20. století, kdy archeologii vládli bývalí vojáci, panovala široká shoda na tom, že města v údolí řeky Indu zničil vpád Árjů, popisovaný v pozdějších indických eposech. V 80. letech 20. století, v době, kdy byl na svém vrcholu názorový proud ovlivněný Dospíváním na Samoi, se vědci naopak shodovali v tom, že tomu tak nebylo, a ukazovali na jiné viníky – změna klimatu, vnitřní vzpoury, ekonomické zhroucení. V osvícené současnosti nám jednoduše nezbývá než přiznat, že prostě nevíme.
Na otázku, jak se leviatanové hroutí, se více zaměřím v dalších kapitolách této knihy. Na tomto místě se ale přece jen chvíli zdržím u kolapsu v údolí řeky Indus před čtyřmi tisíci lety. Kdybych v roce 2013 neseděl u svého stolu v Kalifornii a svou knihu napsal v jižní Asii kolem roku 1500 př. n. l., mohl bych klidně dojít k závěru, že válka nebyla dobrá vůbec k ničemu. Všude kolem sebe bych viděl jen opuštěná města civilizace v údolí řeky Indus, která se rozpadají v hromady bláta a která obývají jen duchové a pastýři. Válka nám na chvíli přinesla bohatství a bezpečí, ale pak se to zastavilo.
Kdybych ale psal kolem roku 500 př. n. l. (pořád v jižní Asii) a kdybych věděl o ztracené civilizaci v údolí Indu, mohl bych dospět k velmi odlišnému závěru.
V roce 500 př. n. l. byly rozvíjející se státy v údolí Gangy svým způsobem stejně pozoruhodné jako před patnácti sty lety města v údolí Indu. Logický závěr, který z tohoto vzorce plyne, by tedy zněl, že produktivní válka je reálná, ale zároveň cyklická. Leviatan vytvořil z chaosu řád jenom proto, aby se odstartovala reakce, která vrátila svět k anarchii. To samozřejmě vyžadovalo dalšího leviatana – a takhle to půjde dál, v nekonečné oscilaci mezi řádem a chaosem. Ale znovu: kdybych psal kolem roku 250 př. n. l., když byl Ašóka na vrcholu slávy, určitě bych měl pocit (a zase jen kdybych měl úplnou znalost minulosti), že jsem věci hlouběji pochopil. Ano, souhlasil bych se závěrem svého já před čtvrt tisíciletím, produktivní válka je cyklická, ale pracuje ve vlnách a každá z nich dosahuje výš než ta předchozí. Ano, pokračoval bych, civilizace v údolí Indu byla výjimečná a kolaps po roce 1900 př. n. l. byl drtivý. Ale maurjovská říše je ještě výjimečnější. Produktivní válka funguje.
Kdybych se, vyzbrojen touto znalostí, naposledy reinkarnoval o dalších 250 let později, při pohledu na Ašókovo dílo bych nezoufal. Maurjovská říše padla, podobně jako civilizace v údolí Indu před ní, a její ohromné území si mezi sebe rozdělilo mnoho handrkujících se vladařů. Ale já bych nepřestával věřit v lepší budoucnost. Leviatan udělal krok zpátky, ale brzy zase udělá dva kroky vpřed. Tak jako se to stalo, když Maurjové převzali štafetu padlé civilizace v údolí Indu.
Jaké poučení si můžeme z tohoto myšlenkového experimentu vzít? Jednou lákavou interpretací je, že všechno je relativní. To, jestli produktivní válka vůbec existuje, nebo jestli je cyklická, či se ustavičně posouvá vpřed, zcela závisí na úhlu pohledu. Ale to by byl myslím příliš ukvapený závěr. Skutečné poučení z posledních několika tisíc let v jižní Asii zní takto: Kouzlo vytvářené produktivní válkou, tedy to, že lidé získávají větší bezpečí a bohatství, funguje jen ve velmi dlouhém časovém horizontu. Teoretizování o tom, jak válka funguje během tisíciletí, by určitě skuteční lidé, kteří ve starověké jižní Asii zabíjeli a byli zabíjeni, považovali za krutý vtip. Opět zde platí, že morální důsledky dlouhodobé historie války jsou znepokojivé. Avšak důkazy znovu ukazují směrem k téže paradoxní hypotéze. Válka přináší lidstvu větší bezpečí a bohatství.
úryvek z knihy
Ian Morris: K čemu je dobrá válka? Konflikty a pokrok civilizace
Argo a Dokořán, nové vydání 2025
O knize na stránkách vydavatele
