Sciencemag.cz
Doporučujeme
Žokejové se spolu často dohadovali, jestli má kůň v trysku někdy všechna čtyři kopyta ve vzduchu. Stanford sám na to vyhlásil vysokou sázku a pověřil Muybridge, aby zkusil pádícího koně v takovém okamžiku vyfotit. Muybridge musel provést úžasná technická vylepšení – vyvíjel rychlejší emulze a vymýšlel závěrky, které by zvládly expozici dlouhou pouze 1/200 sekundy. V roce 1873 pořídil jedinou momentku koně, která opravdu zachytila (byť ne tak přesvědčivě, jak by si Stanford přál, jelikož to byla jen neostrá silueta) všechna čtyři kopyta ve vzduchu.
Tím to mohlo všechno skončit, kdyby ovšem Stanford právě nedostal a nadšeně si nepřečetl Mareyho zrovna vydaný spis Animal Mechanism: A Treatise on Terrestrial and Aerial Locomotion. Marey v něm do nejmenších detailů popisuje, jak s pomocí mechaniky a stlačeného vzduchu zaznamenává pohyb zvířete, a přikládá sekvenci kreseb, kterou na základě svých měření vytvořil a již lze stroboskopem oživit. (Na jedné kresbě byl kůň v trysku se všemi kopyty zřetelně ve vzduchu.) Stanfordovi ihned blesklo hlavou, že všechny pozice a pohyby uhánějícího nebo klusajícího koně by v zásadě mělo jít zachytit na fotografii a výsledkem bude zázrak – zobrazení pohybu. No a do toho se Muybridge, jak mu řekl, musí pustit.
Muybridge, skvělý a vynalézavý fotograf (jeho výjimečné snímky Yosemitů pořízené velikánským fotoaparátem pro mokrý kolodiový proces a z velmi nečekaných úhlů a stanovišť dodnes nemají obdoby), okamžitě pochopil, že nejtěžší bude zařídit, aby se kůň sám vyfotil.
Dostal geniální nápad a nakonec jej dovedl k dokonalosti: podél vyměřené trati rozestavěl dvanáct (a později čtyřiadvacet) fotoaparátů, jejichž závěrky kůň spouštěl v rychlém sledu za sebou, jakmile se kolem nich prohnal. V roce 1878, po čtyřech letech pokusů, konečně uveřejnil svou legendární sérii fotografií. Bylo to něco dosud nevídaného. Umělci se snažili zachytit pádícího koně stovky let, ovšem jen s nevalným úspěchem a nepříliš věrně, neboť jeho pohyby jsou pro lidské oko příliš rychlé.
Marey měl tou dobou za sebou jedenáct let experimentování a stále používal svoje pracné metody. Když uviděl v časopise reprodukce Muybridgeových fotografií, promptně odeslal šéfredaktorovi naléhavý a obdivný dopis: „Jsem pln obdivu k momentkám pana Muybridgeho,“ píše v něm. „Mohl byste mě s ním zkontaktovat?“ Představoval si, jak budou spolupracovat a nakonec uvidí „všechna myslitelná zvířata ve skutečné rychlosti… [bude to] ‚oživlá zoologie‘“. A stejně jako Muybridge předvídal, že takové fotografie by mohly znamenat „pro umělce… revoluci, neboť získají opravdové pozice těla v pohybu, takové vratké polohy, v nichž by žádný model nedokázal pózovat. Uvidíte,“ uzavírá, „mé nadšení nemá mezí“.
Muybridge odpovídá stejně velkoryse a zdvořile Mareyovi píše, že to byla právě „vaše oslavovaná práce o pohybu živočichů, jež prvotně inspirovala… myšlenku… rozluštit problém lokomoce pomocí fotografie“. Následně se oba muži sešli v Paříži a setkání to bylo srdečné. Marey se nechal vést svou předchozí metodou grafického zachycení – „kymogramem“, diagramem, který se kryl se sledem po sobě jdoucích pozic kloubů a končetin při pohybu – a vymyslel jeho fotografickou obdobu. Vzal fotoaparát, nechal odkrytý objektiv, za něj umístil kovový disk s otvory, který se otáčel a sloužil jako závěrka, což mu umožnilo na jedinou desku navrstvit deset a víc obrázků. Tyto složeniny, jež vměstnaly čas do jediného snímku, nazval „chronofotografie“.
Nejenže ohromovaly na pohled (například na jedné slavné rané chronofotografii je padající kočka zachycená v několika posloupných pozicích od přetočení ve vzduchu až po narovnání a dopad na zem), ale také na rozdíl od Muybridgeových samostatných snímků dovolovaly přesnou vizualizaci a analýzu biomechanických vlastností.
Mezitím světlo světa spatřil celuloidový film, a tak se Muybridge a Marey koncem osmdesátých let pustili do vývoje filmových kamer, ačkoli se shodně nezajímali o „kinematografii“ jako takovou, nýbrž o „zachycení neviditelného namísto znovuvytváření viditelného“, jak to vyjádřila Braunová.
Marey pomocí svých chronofotografií studoval gymnasty a jiné sportovce, pracovníky u výrobních linek, pohyb a síly vzduchu a vody (jako první konstruoval aerodynamické tunely) a stal se průkopníkem časosběrného fotografování pod vodou. Touto metodou zachytil, a tím i osvětlil, pohyby ježovek, které jsou tak pomalé, že je lidské oko téměř nepostřehne. Muybridge se zaměřil více na zobrazování sociálních interakcí a gestikulace. Oběma však zůstala láska k „oživlé zoologii“ a oba v polovině osmdesátých let fotografovali pohybující se slony.
Muybridge se vrátil k technice focení na čtyřiadvacet fotoaparátů, kterou vyvinul na Stanfordově farmě. Zato Marey použil svoji „fotopušku“ s diskovou závěrkou s okénky, na slonech si kousky papíru označil klouby a podařilo se mu dostat všechny fáze jejich pohybu na jedinou desku, do série překrývajících se, duchových obrázků, jež ukazovaly vertikální pohyb ramenního a kyčelního kloubu. Tyto složeniny pozoruhodně intenzivně navozují zdání pohybu, skutečného sloního kroku a jeho složité mechaniky, což Muybridgeovy dosti statické obrazy podat nedokážou. Nu a při čtení článku v časopise Nature o tom, jestli sloni běhají, jsem si vzpomněl právě na Mareyovu chronofotografii z roku 1887.
Při výzkumu v roce 2003, o kterém se tu píše, byly použity sofistikované časovače, digitalizace a počítačová analýza – vybroušené, v roce 1887 nedostupné nástroje –, díky nimž se odhalilo, že chvátající sloni ve skutečnosti běží a jdou zároveň. Neboli vertikální pohyb ramen ukazuje na chůzi, zatímco vertikální pohyb kyčelních kloubů na běh. Hádám, že to musí být dosti rychlá chůze nebo dosti pomalý běh, jinak by zadek narazil do předku. Myslím si, že Marey a Muybridge by z toho měli radost.
Tento text je úryvkem z knihy
Oliver Sacks: Vše je na svém místě
Dybbuk 2019
O knize na stránkách vydavatele
„Rychlost“ nebo „pomalost“ fotocitlivého materiálu je otrocký překlad z angličtiny. V češtině máme pro tuto vlastnost název „citlivost“ – vysoká nebo nízká.