Slon africký, autor obrázku: Jan Arkesteijn, zdroj: Wikipedia, licence obrázku: volné dílo

Sloní krok – anebo běh?

Žokejové se spolu často dohadovali, jestli má kůň v trysku někdy všechna čtyři kopyta ve vzduchu. Stanford sám na to vyhlásil vysokou sázku…

Ve vědeckém časopise Nature nedávno vyšel fascinující článek Johna Hutchinsona a jeho kolegů s názvem „Je rychlý pohyb slonů skutečně běh?“. Výzkumníci namalovali dvaačtyřiceti slonům v místě ramenního, kyčelního kloubu a kloubů končetin na kůži barvou puntíky a nechali je rychlým tempem překonat třicetimetrovou vzdálenost (na začátku měli deset metrů na zrychlení a na konci rovněž deset na zpomalení). Když dosáhli velké rychlosti, najednou zřetelně změnili krok, ovšem nebylo vůbec jednoduché tento způsob pohybu interpretovat. Měl by se jejich kvap považovat za „běh“?

Při pohledu na fotografii opuntíkovaného slona jsem si vzpomněl, jak pohyb těchto zvířat před sto patnácti lety prvně zkoumal Étienne- Jules Marey. Nepoužíval samozřejmě videozáznam, ale fotografii, a klouby si na slonech poznačil téměř stejně. Zrovna jsem dočetl o Mareyovi skvělou knížku Marty Braunové s názvem Picturing Time – a čirou náhodou i vychvalovaný životopis Eadwearda Muybridgeho od Rebeccy Solnitové, River of Shadows.
Marey a Muybridge byli přesní vrstevníci – narodili se a zemřeli jen pár týdnů po sobě. Měli i stejné iniciály, E. J. M., ale jinak se nemohli lišit víc. Muybridge byl impulzivní, okázalý, brilantní umělec a fotograf, co nepobyl dlouho na jednom místě a kterého to táhlo mnoha různými tvůrčími směry, zatímco Marey byl tichý, skromný, soustředěný a systematický a celý tvůrčí život strávil ve své fyziologické laboratoři. A přece se jejich životy na krátký a zásadní čas spojily.
Muži se myšlenkově ovlivnili, a byla z toho revoluce, která nejen připravila cestu rozvoji kinematografie, ale stvořila nový nástroj pro vědu, nástroj ke studiu času a k zachycení času a pohybu v umění. Muybridgeho jméno je obecně známé – je takřka americkou ikonou –, zato na Mareye se málem zapomnělo, ačkoli byl za života slavný. Mareyův odkaz je v mnoha ohledech bohatší než Muybridgeův, ovšem bylo to v zásadě právě setkání těchto dvou mužů, co přineslo onu obrovskou změnu. Sám by jí nedosáhl ani jeden.
Mareyho celoživotní fascinace pohybem začala u pohybů a procesů uvnitř těla. V tom byl průkopník, vymýšlel pulzometry, zařízení k záznamu krevního tlaku a srdeční činnosti – důmyslné předchůdce mechanických nástrojů, které v lékařství používáme dodnes. V roce 1867 postoupil ke zkoumání lokomoce zvířat a lidí. Koni v trysku a klusu měřil pomocí tlakoměrů, gumových hadiček a mechanických zapisovačů pohyb a pozice končetin a sílu, kterou vyvíjely. Na základě těchto záznamů vytvořil kresby, které vložil do stroboskopu a otáčením rekonstruoval zpomalený pohyb koně.
Patrně ho nikdy nenapadlo použít k tomu fotografii – to muselo jemu i všem jeho současníkům připadat technicky nemožné. Fotoaparáty tehdy neměly závěrku; z objektivu bylo potřeba sundat krytku a zakrývat jej rukou, takže expozice kratší než vteřina nešlo provést. Fotografické emulze navíc nebyly moc citlivé, takže i kdyby technika umožňovala expozici kratší než vteřina, fotocitlivá vrstva by nejspíš
nedokázala pojmout dost světla na to, aby se na zoufale pomalých mokrých deskách, jež se tenkrát používaly, vytvořil obrázek. A i kdyby se nějak povedlo pořídit jeden „momentní“ snímek, jak by se jich
udělalo deset nebo dvacet za vteřinu, když se každá deska vyvolávala několik minut?
Na druhé straně Muybridge, talentovaný fotograf, se až do sedmdesátých let 19. století o pohyb zvířat nijak zvlášť nezajímal, nicméně jej, jak uvádí Solnitová, odjakživa pronásledoval pocit pomíjivosti, potřeba fotograficky „zachytit“ prchavé (ta jej dříve také přiměla k vytvoření studií neustále se měnících vzorců mračen). Jeho další kariéru však určilo teprve setkání s ohromně zámožným železničním magnátem Lelandem Stanfordem, který vlastnil velkou dostihovou stáj.

Otazníky kolem Mořských národů (1)

Téma zániku civilizací nás přitahuje. Nejoblíbenější je konec Říma, pojďme se nyní podívat na to, …

One comment

  1. Roman Dubravský

    „Rychlost“ nebo „pomalost“ fotocitlivého materiálu je otrocký překlad z angličtiny. V češtině máme pro tuto vlastnost název „citlivost“ – vysoká nebo nízká.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close