Sciencemag.cz
Doporučujeme
Rozhodně neplatí, že civilizace a kultura zpomalují biologickou evoluci, naopak: otevírají pro ni nové cesty (v moderní společnosti je mnoho možností, jak být reprodukčně úspěšný či neúspěšný, o nichž se lidoopům ani nesní).
Tradiční představa, že se evoluce zastavila, neboť přirozený výběr přestal fungovat („moderní medicína udržuje při životě i ty, kteří by v přirozených podmínkách zahynuli“), je založená na absurdním nepochopení podstaty přirozeného výběru. Měřítkem úspěšnosti zdaleka není jen přežití/nepřežití, nýbrž především jemné diference v reprodukčním úspěchu. Vidíme-li kolem sebe jedince, kteří mají hodně dětí, i jedince, kteří nemají žádné, a vidíme-li, že některé populace zažívají demografickou expanzi, zatímco jiné se stěží dokážou reprodukovat, těžko brát řeči o zastavení selekce vážně.
Dlouhodobá studie kardiovaskulárních chorob v městečku Framingham v Massachusetts (1948–2008), založená na studiu cca 5000 lidí a dvou generací jejich potomků (celkem 14,5 tisíce jedinců), ukázala, že reprodukční úspěch žen pozitivně koreluje s nižší a tlustší postavou, snížením systolického krevního tlaku a hladiny cholesterolu, pozdější menopauzou a ranějším prvním porodem. Když budeme extrapolovat toto poznání na globální měřítko a příštích 400 let, zjistíme, že v roce 2409 bude průměrná žena na planetě o 2 centimetry nižší a o 1 kilogram těžší, než je dnes, a bude mít první dítě o 5 měsíců dříve a menopauzu o 10 měsíců později než dnešní ženy (pokud by tedy platil předpoklad, že to, co se vyplatí ve Framinghamu, se hodí i v Tibetu či deltě Orinoka).
Jsou to drobné změny, ale větší ani nelze za tak krátkou dobu předpokládat – není důvod očekávat, že před milionem let probíhala evoluce rychleji, to jenom její výsledky měly delší čas na kumulaci. Fakt, že lidé s nemocemi kdysi fatálními v současné době přežívají a rozmnožují se, ukazuje, že genetické složení budoucích populací bude jiné, než kdyby titíž jedinci na své nemoci umírali; neznamená to nicméně, že se biologická evoluce člověka zastavila.
…
Lidská populace
Současná lidská populace čítá přes sedm miliard lidí a je výsledkem velmi rychlého populačního růstu (kolem změny letopočtu bylo na světě 150–300 milionů lidí, první miliardy bylo dosaženo až počátkem 19. století, druhé miliardy roku 1927, třetí v roce 1960 a další miliardy jsou dosahovány vždy po 12–14 letech). Ačkoli populace dále roste, rychlost růstu se výrazně zpomaluje a podle některých odhadů by se měla kolem roku 2050 dotknout nuly, na populačním plató 9,2 miliardy lidí (odhady světové populace roku 2050 kolísají mezi 8 a 10,5 miliardami).
Predikovat budoucí populační růst je pochopitelně velmi obtížné (stejně jako predikovat cokoli, co se zárukou roste nelineárně); něco však přece jenom víme. V současném světě (zhruba od poloviny 19. století) se projevuje jasná korelace mezi ekonomickou úrovní společnosti a jejím populačním růstem či poklesem. Obecně platí (a to uvnitř jedné populace i mezi populacemi), že bohatí se množí pomalu, přičemž mechanismus tohoto „demografi ckého přechodu“ není dobře známý.
Lze říci, že v preindustriálních společnostech (tedy po většinu historie lidstva) jsou natalita i mortalita vysoké a přibližně v souladu, zatímco v rozvíjejících se společnostech vede zlepšování výživy a hygieny nejprve k prudkému poklesu mortality a k populační expanzi. („Poklesem mortality“ nemíníme skutečný pokles, mortalita si pořád udržuje pěkných 100 %, tedy na každého člověka připadá právě jedna smrt, nýbrž jím rozumíme posun mortality do pozdějšího věku a tím zvýrazněný překryv generací. Protože paralelně roste průměrná délka života, pokles fertility se projevuje stárnutím, nikoli zmenšováním populace.)
18. století přineslo v Evropě počátek industrializace a s ní spojený mimořádný rozvoj „strádající třídy“ průmyslových dělníků ve městech, spojený s rozpadem širokorodinných (a feudálních) záchranných sociálních sítí a se vznikem nukleární rodiny. Populační modely naznačují, že kde existuje strádající třída, tam je velká motivace nižší třídy investovat do potomka, aby se dostal do vyšší třídy, což vede k prudkému poklesu natality. Je nápadné, jak rychle dokážou některé země (Čína, Thajsko, Brazílie) projít tímto demografi ckým cyklem; důležité je, že rychlost růstu populace je dnes nízká (nebo záporná) ve značné části světa s výjimkou Afriky a pásu spojujícího Blízký východ s Indií (ale i tady se najdou výjimky, například klesající populace Íránu), přičemž skutečně vysokou fertilitu (více než pět dětí na jednu ženu) vykazují už vlastně jenom africké země jižně od Sahary.
Fertilita všude na světě dramaticky klesá nebo aspoň neroste – rozhodně nejde o specifický znak západní civilizace, ta jenom začala klesat jako první. Roku 1970 byla průměrná celosvětová fertilita 4,7, dnes je 2,5, tedy těsně nad prostou reprodukcí; Indie či Indonésie klesly z 5,5 na 2,5, Írán z 6,4 na 1,8,
Egypt z 5,9 na 3,5… Podíváme-li se třeba na dějiny fertility v Česku, zjistíme pozoruhodnou věc. Během celého 20. století fertilita klesala a na počátku 21. století dál kontinuálně klesá (drobné výkyvy jsou zanedbatelné), přičemž se to celé dělo a děje v situaci, kdy méně než 5 % žen je celoživotně bezdětných
(až v poslední době to vypadá na malý vzrůst ženské bezdětnosti, ale pořád jsme hluboko pod 10 % – uvědomme si ovšem, že o ženě můžeme prohlásit, že je celoživotně bezdětná, až když je jí padesát let, takže dnes se to týká žen narozených v polovině 60. let nebo dříve; kolik dětí budou nebo nebudou mít dnešní třicetileté „singles“, se dozvíme kolem roku 2036).
Pětiprocentní bezdětnost je ovšem číslo, které už lze těžko snižovat; jde již patrně o strop rozumně představitelné plodnosti žen, které se vymykají už jen případy skutečně spíše patologické, a to zdravotně, psychicky či sociálně – možná si to radši řekněme naopak: více než 95 % českých žen mělo děti, a přece plodnost mezitím klesla na současnou hodnotu 1,5 dítěte na ženu. Plyne z toho, že pokles fertility pod úroveň prosté reprodukce není založen na rozhodnutí ženy nemít děti, nýbrž na rozhodnutí mít buď jedno dítě, nebo dvě, ale ne tři (na rozdíl od rozhodnutí mít dvě nebo tři děti, což by k reprodukci populace plně postačilo). Fertilita tedy klesá z důvodů mnohem subtilnějších, než by se zdálo. Analýzy naznačující, že v těch nejbohatších a nejstabilnějších zemích se fertilita zase zvedá, tedy nezní tak fantasticky, jak by se zdálo; ve skutečnosti totiž stačí málo, jenom zplodit o jedno půldítě více.
Tento text je úryvkem z knihy:
Jan Zrzavý: Proč se lidé zabíjejí
2. rozšířené vydání
Triton 2017
O knize na stránkách vydavatele
A jeden slon v místnosti, o kterém se nemluví: moderní medicína jakožto faktor, který snížil evoluční laťku zdravotní způsobilosti nutné k tomu, aby naše individuální genetická linie „nevypadla z kola ven“. Užívejme si dobu, do které jsme se narodili a relativně dokonalé zdraví, kterému se naše generace v průměru těší.
clanek chtel spise rict, ze to, ze -tato- vami zminena selekce je ted dost zmirnena, neznamena, ze selekce neni (coz se casto tvrdi), jen se vic uplatnuje jina.