Sciencemag.cz
Doporučujeme
Různé jazyky se výrazně liší v tom, kolik gramatických kategorií (rozlišování) používají. Podstatné rozdíly přitom často existují i mezi blízce příbuznými jazyky. Například v islandštině na jedné straně se skloňuje podstatně více než v příbuzné švédštině, dánštině či norštině.
„Jedna z prominentních hypotéz o tom, proč některé jazyky mají složitější gramatiku než jiné, spojuje gramatickou složitost se sociálním prostředím, v němž se tyto jazyky používají,“ uvádí první autorka nové studie Olena Shcherbakova z Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii. Tím se myslí nikoliv komplexita společnosti jako taková, ale jedna speciální charakteristika, podíl cizinců – nerodilých mluvčích. Na Islandu žije především místní populace a jazyk nepoužívá prakticky nikdo další. Naproti tomu ostatní skandinávské země mají větší populace se značným podílem nerodilých mluvčích (sousední země mezi sebou navzájem, zejména).
Mnozí lingvisté tvrdí, že jazyky s větším počtem nerodilých mluvčích mají tendenci zjednodušovat své gramatiky prostě proto, aby byly lépe zvládnutelné i pro lidi v dospělém věku. Vědci z Ústavu Maxe Plancka zkusili zjistit, zda to platí obecně, když využijeme data z celého světa. Měřili gramatickou složitost 1 314 jazyků pomocí dat z databáze Grambank a porovnávali ji s podílem nerodilých mluvčích.
Problémem je přitom samozřejmě už samotná definice složitosti. Nová studie vylepšila metodiku tím, že se zaměřila současně na dvě kritéria: tzv. fúzovanost (fusion, kolik afixů, tj. cca předpon a přípon, mají slovesa a podstatná jména) a míra rozlišování (informativity / distinctions).
Výsledky ukazují, že společnosti plné cizinců nemluví gramaticky jednoduššími jazyky, vstupní hypotéza se tedy nepotvrdila. „Naše studie naopak ukazuje, že variabilita gramatické složitosti se obecně hromadí příliš pomalu na to, aby se přizpůsobila bezprostřednímu prostředí,“ uvádí O. Shcherbakova. (Mimochodem, známým protipříkladem je němčina. Němčinu se učí a mluví jí velké množství nerodilých mluvčích, a přesto si zachovala svůj pádový systém a na rozdíl od příbuzných jazyků rozlišuje i mnoho dalších gramatických kategorií. Samozřejmě jeden takový příklad sám o sobě nic neznamená.)
Autoři studie dodávají, že lingvistické teorie by se měly důsledně testovat pomocí „co největších“ dat, přičemž potřebné rozsáhlé datové soubory jsou dnes už stále častěji k dispozici.
Olena Shcherbakova, Societies of strangers do not speak grammatically simpler languages, Science Advances (2023). DOI: 10.1126/sciadv.adf7704. www.science.org/doi/10.1126/sciadv.adf7704
Zdroj: Max Planck Society / Phys.org
Jazyky celého světa podle rostoucí složitosti gramatiky. Credit: Science Advances (2023). DOI: 10.1126/sciadv.adf7704
IMHO ta teorie stále může platit.
Ale musela by zobecnit a zahrnout postavení takových cizinců, jestli se např. z politických důvodů domácí přizpůsobují cizincům nebo se naopak jsou cizinci jen trpění a musí se beze zbytku přizpůsobit.
take se napr. ta kauzalita muze postavit opacne – kde se da kvuli jednodussi gramatice jazyk lepe naucit, tam prijde/zustane vice nerodilych mluvci. (pak samozrejme nevadi, ze jazyky s emeni relativne pomalu)
taky možná jestli od určitého kritického podílu cizinců v populaci jazyk „unesou“ a jimi používaná zjednodušení začne používat i zbytek, protože se s nimi potkává podobně často nebo i častěji než s „rodilou“ formou