(c) Graphicstock

Svět je stále lepší, přitom převládá ukňouraný pesimismus

Reakce, že všechno se sype, jsou u lidí žijících v blahobytu a bezpečí, za které by jejich předkové dali život, přímo neuvěřitelné…

V druhé kapitole jsme si vymezili jasné cíle, které musíme realizovat, aby nastala hojnost. Byl to úvodní pohled na cílovou pásku, ale místo určení je něco jiného než vlastní cesta k němu. Chceme-li plně pochopit, kam hodláme jít, může tomu napomoci přesné vyhodnocení našeho startovního bodu. Jak vypadá svět ve skutečnosti, jestliže se na něj podíváme bez našeho obvyklého cynismu? Jak velkého pokroku bylo dosaženo, aniž by si toho však někdo všiml?
Matt Ridley strávil poslední dvě desetiletí snahou zodpovědět přesně tyto otázky. Tomuto usměvavému, vytáhlému Angličanovi s řídnoucími vlasy je jen něco po padesátce. Vystudoval zoologii na Oxfordské univerzitě, ale většinu života se věnuje psaní o vědě a specializuje se na vznik a evoluci chování. V poslední době se zajímá především o čistě lidskou vlastnost: zálibu ve špatných zprávách.
„Tenhle ukňouraný pesimismus,“ říká, „tyhle poraženecké reakce, že všechno se sype, jsou u lidí žijících v blahobytu a bezpečí, za které by jejich předkové dali život, přímo neuvěřitelné. Sklon považovat každou sklenku za prázdnou zachvacuje nás všechny. Lidé jako by lpěli na špatných zprávách stejně jako na velké peřině.“ Ridley, snažící se pochopit tento pesimismus, spatřuje jádro problému v kombinaci kognitivních zkreslení a evoluční psychologie. Podle něj stojí hojnosti nejvíce v cestě fenomén averze ke ztrátám – sklon lidí bát se ztráty do té míry, že tato obava zacloní možnost zisku nebo přínosu, který by z jejich rozhodnutí mohl vzejít. Averze ke ztrátě je často tím faktorem, který lidem nedovoluje vystoupit ze zajetých kolejí. Jedná se o neochotu zbavit se špatných návyků ze strachu, že tato změna by znamenala ještě horší život než předtím. Tento typ kognitivního zkreslení ale není jediným faktorem, který na nás působí. „Myslím si, že tam může být ještě i komponent evoluční psychologie,“ říká Ridley. „Jsme možná pesimisté, protože v pleistocénu ti lidé, kteří byli pesimističtí, spíše dokázali uniknout tomu, aby je sežrali lvi.“
Ať tak či onak, Ridley nabyl přesvědčení, že naše odtržení od reality působí více škody než užitku, a v poslední době proti tomu začal bojovat. „Zvykl jsem si takovým názorům oponovat. Kdykoli někdo řekne něco trudomyslného o světě, vždy se snažím promyslet jeho tvrzení a – poté, co posoudím fakta – znovu a znovu shledávám, že je to naopak.“
Tato konverze k pozitivnímu myšlení se neděje přes noc. Ridley se jako novinář píšící o vědě setkal se stovkami environmentalistů zapáleně kázajících velmi chmurnou budoucnost. Před patnácti lety si ale začal všímat, že zánik předpovídaný těmito experty se stále nekoná.
Kyselé deště byly první známkou toho, že fakta neodpovídají poprasku, který se kolem nich rozpoutal. Kyselé deště, před časem považované za největší ekologickou hrozbu naší planety, vznikají proto, že se při spalování fosilních paliv uvolňují do atmosféry oxid siřičitý a oxidy dusíku, které pak způsobují posun v pH dešťových srážek, které se stávají kyselými. Odtud ten název. Zmíněný jev jako první zaregistroval v roce 1852 anglický vědec Robert Angus Smith. Trvalo pak dalších sto let, než se kyselé deště změnily z vědecké zajímavosti v předpokládanou planetární katastrofu. Koncem 70. let minulého století kvůli nim už ale začal poprask. Kanadský ministr životního prostředí John Roberts shrnul v roce 1982 názor mnohých, když řekl časopisu Time: „Kyselé deště patří k těm nejničivějším formám znečištění, jaké si dokážeme představit. Představují všudypřítomnou malárii biosféry.“
Ridley tehdy s tímto názorem souhlasil. Uplynulo ale několik desetiletí a on si uvědomil, že předpokládaný katastrofický scénář ohledně kyselých dešťů se nekoná. „Nešlo jen o to, že stromy neusychaly kvůli kyselým dešťům v nějakých velkých počtech. Lesy, které měly navždy zmizet z povrchu zemského, byly naopak zdravější než kdykoli předtím.“
Jistě, v odvrácení této katastrofy sehrály ohromnou roli technické inovace. V Americe mělo lomení rukama nad kyselými dešti za následek, že se změnilo vše od zákona o čistém ovzduší, který byl doplněn několika dodatky, až po automobily, které musely mít povinně katalyzátor. Výsledkem bylo snížení emisí oxidu siřičitého z 26 milionů tun v roce 1980 na 11,4 milionu tun v roce 2008. U oxidů dusíku toto číslo kleslo ve stejném období z 27 milionů tun na 16,3 milionů tun. Někteří odborníci zastávají dál názor, že objem oxidu siřičitého a oxidů dusíku, který vypouštíme, je stále příliš vysoký, přesto však platí, že ekologická apokalypsa předpovídaná v 70. letech nikdy nenastala.
Její absence vyvolala v Ridleym zvědavost, jak je to s ostatními temnými předpovědmi. Začal se touto věcí zabývat a zjistil, že výsledek je podobný. „Předpovědi, že lidstvo postihnou hladomory, byly hluboce mylné,“ říká, „epidemie nikdy neprobíhají tak katastrofálně, jak se předpokládá, počet případů rakoviny v závislosti na věku neroste, nýbrž klesá. Všiml jsem si však, že lidé, kteří upozorňují na tyto nesrovnalosti, jsou ostře kritizováni, aniž by jim však někdo dokázal, že se v něčem zmýlili.“
Všechny tyto skutečnosti vedly Ridleyho k další otázce: Jestliže se nenaplňují opravdu negativní předpovědi, jaká je pak pravdivost obecněji rozšířených názorů, například, že svět se zhoršuje? Ridley ve snaze najít odpověď začal zkoumat globální ekonomické a technologické trendy, dlouhověkost ve vztahu ke zdravotní péči a řadu ekologických problémů vyvolávajících ve světě obavy. Výsledky své práce pak publikoval v roce 2010 v knize The Rational Optimist (Racionální optimista), v níž se zabývá tím, proč je pro zvýšení nadějí pro náš druh a jasnější zítřky planety vhodnějším filozofickým postojem optimismus než pesimismus. Jeho povzbuzující argumentace se zakládá na zjevné, byť často přehlížené skutečnosti, že čas je velkým zdrojem. Čas byl ve skutečnosti vždy naší nejcennější hodnotou a to má významné dopady na způsob, jak přistupujeme k pokroku.

Ušetřený čas a ušetřené životy

Začínající den má pro každého z nás vždy 24 hodin. Způsob, jakým využíváme tyto hodiny, určuje kvalitu našeho života. Vynakládáme mimořádné úsilí, abychom řídili svůj čas, šetřili ho a získávali. V minulosti jen potřeba zajistit si základní prostředky k živobytí tvořila náplň většiny našeho času. U velké části světa se na této skutečnosti ani v současnosti mnoho nezměnilo. Venkovská žena v současném Malawi stráví 35 procent svého času pěstováním potravinových plodin, 33 procent vařením a praním, 17 procent chozením pro čistou pitnou vodu a 5 procent sbíráním palivového dříví. Na všechno ostatní jí tak ze dne zbývá jen deset procent. Sem patří i hledání výdělečného zaměstnání, které by potřebovala, aby unikla z tohoto jha. Ridley si proto myslí, že nejlepší definicí prosperity je jednoduše „ušetřený čas“. „Zapomeňte na dolary, na ulity kauri i na zlato,“6 říká, „skutečným měřítkem pro hodnotu něčeho je počet hodin, které trvá to něco získat.“
Jak se tedy lidem dařilo v průběhu staletí šetřit čas? Nu, zkusili jsme to se zotročováním – lidí i zvířat – a to fungovalo dobře, dokud se v nás nevyvinulo svědomí. Naučili jsme se také znásobit svou sílu základnějšími elementy: ohněm, větrem a vodou a později i zemním plynem, ropou a jadernou energií. Při každém kroku na této cestě jsme však nejen získali více energie, ale také jsme ušetřili více času.
Skvělým příkladem je světlo. V Anglii bylo kolem roku 1300 našeho letopočtu umělé osvětlení dvacettisíckrát dražší než dnes. Když však Ridley rozšířil tuto rovnici a zkoumal, jak se změnilo množství světla, jež se v průběhu staletí dalo koupit za hodinu práce (při průměrné mzdě), ukázalo se, že ta úspora je ještě větší:
Dnes člověka stojí [světlo] méně než půl sekundy jeho pracovního času, pokud pobírá průměrnou mzdu: za polovinu sekundy práce si pořídí jednu hodinu světla! Pokud by v 80. letech 19. století používal petrolejovou lampu, musel by pracovat 15 minut, aby získal stejné množství světla. Jedna lojová svíčka v 19. století představovala více než šest hodin práce. A pokud by chtěl v roce 1750 př. Kr. svítit v Babylónu lampou na sezamový olej, musel by na stejné množství světla pracovat padesát hodin.
Jinými slovy, jestliže porovnáme cenu, kterou platíme za osvětlení dnes, s cenou sezamového oleje používaného v roce 1750 př. Kr., zjistíme, že je třistapadesáttisíckrát nižší. To se přitom týká pouze úspor souvisejících s pracovní dobou. Ti, kdo mají elektřinu, mohou totiž jen zřídka převrhnout lucernu a zapálit tak stodolu nebo trpět nemocemi respiračního ústrojí způsobenými dýcháním dýmu ze svíček, a proto jsme fakticky získali i zdánlivě neexistující hodiny času, dříve promarněné kvůli špatnému zdraví nebo stavbě nového obydlí na místě toho vyhořelého.
Doprava sleduje vývojovou křivku, v níž se úspora času projevuje ještě výrazněji. Po miliony let jsme se mohli dostat pouze tam, kam jsme dokázali dojít po vlastních nohou. Před šesti tisíci lety jsme domestikovali koně. Samozřejmě to bylo obrovské zdokonalení, ale oři se letadlům nevyrovnají. V 19. století trvala cesta dostavníkem z Bostonu do Chicaga dva týdny a stála člověka jeho měsíční mzdu. Dnes trvá dvě hodiny a člověk na ni vydělá za jeden den. Když je ale třeba přeplout oceán, pak je kůň k ničemu a naše první čluny nebyly zrovna modelem výkonnosti. V roce 1947 norský etnograf a dobrodruh Thor Heyerdahl strávil 101 dní na palubě voru Kon-Tiki, na němž se plavil z Peru na Havajské ostrovy. V Boeingu 747 tato cesta trvá 15 hodin – to se rovná úspoře 100 dní, k níž navíc patří prémie v podobě exponenciálního snížení pravděpodobnosti, že člověk na této cestě zemře.
Ušetřený čas přitom není jediným zlepšením života, které by mělo být opěvováno a není. Ridley vysvětluje, že zlepšení fakticky nacházíme, kamkoli se podíváme…

 

Tento text je úryvkem z knihy
Peter H. Diamandis a Steven Kotler: Hojnost – Budoucnost je lepší, než si myslíte 
Dokořán 2013

„Dochází ropa a přijde hlad. Globální oteplování způsobí rozpad civilizace. Euroatlantickou civilizaci pohltí hordy z Východu. Po výbuchu supervulkánu zmrzneme“. Jak je možné, že všechno tohle funguje a plní první stránky novin i žebříčky bestsellerů v době, kdy se lidstvo jako celek má vůbec nejlépe v celé své historii?

Peter H. Diamandis je předsedou a ředitelem nadace X PRIZE, spoluzakladatelem a ředitelem Univerzity singularity a spoluzakladatelem Mezinárodní vesmírné univerzity. Založil také více než tucet společností zabývajících se podnikáním v oblasti kosmických technologií.

O knize na stránkách vydavatele

obalka-knihy

Jak matematicky vytvořit „vědomí já“

Neuron je obvykle spojen s desítkami až tisíci jiných neuronů. Tranzistory v počítači naproti tomu …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close