(c) Graphicstock

Válka, mír a černé labutě

Když obchodní činnost banky J. P. Morgan skončila v 251 z 252 dnů ziskem, nemusí to nutně být pozitivní ukazatel.

Dějiny tvoří z velké části mír, který tu a tam přeruší válka, ne naopak. Potíž tkví v tom, že my lidé máme sklon řídit se heuristikou dostupnosti, podle níž si pak významné pleteme se statistickým, a nápadnost a emocionální účinek události nás nutí se domnívat, že k ní dochází častěji, než to odpovídá skutečnosti.
V každodenním životě jsme díky ní obezřetnější a prozíravější, jsme nuceni přidat ještě jednu ochrannou vrstvu, bádání ve společenských vědách však tato heuristika zatím nepomohla.
Když totiž čtete světové dějiny, můžete snadno nabýt klamného dojmu, že se skládají především z válek, že státy rády berou jako výchozí stav boj, kdykoli se jim naskytne možnost se do něj pustit, a že jediná spolupráce mezi jednotkami probíhá, když dva státy uzavřou „strategické“ spojenectví na obranu proti společnému nebezpečí. Anebo když pod shora dolů vedenou byrokratickou strukturou dojde k jistému sjednocení. Současný mír mezi evropskými zeměmi je připisován vládě uřečněných byrokratů zbavených „škodlivé mužnosti“ (což je nyní na univerzitách nejnověji patologizovaný jev), nikoli americké a sovětské okupaci.
Jsme krmeni stálou zásobou dějin válčení a mnohem menším počtem dějin míru. Moje obchodní instinkty mě nabádaly položit si první otázku, na kterou obyčejně lidé zapomínají: kdo ty knihy psal? No přece historikové a odborníci na mezinárodní vztahy a politiku. Mohou se tito lidé plést? Buďme zdvořilí a zůstaňme u konstatování, že povětšinou nedělají žádnou exaktní vědu a že trpí strukturální předpojatostí. Zdá se, že navzdory celkem hojně se vyskytujícímu deklarování takového stavu a introspekci je v historii a teorii mezinárodních vztahů striktně empiricky založený přístup vzácností.

Především se zde vyskytují problémy „přeučení“, tedy přílišného hledání narativní struktury a vyvozování z minulých dat via positiva a nedostatečně via negativa. Dokonce i v empirických vědách se obyčejně dostává větší pozornosti pozitivním výsledkům („tohle funguje“) než těm negativním („tohle nefunguje“), a proto by nemělo být žádným překvapením, že se do téže pasti jako jeden muž chytají i historikové a teoretikové mezinárodních vztahů.
Za druhé těmto ne zas tak exaktním vědcům uniká jedna ústřední matematická vlastnost, takže směšují intenzitu s četností. Během pěti staletí předcházejících sjednocení Itálie měly zemi sužovat „spousty válek“. Mnoho těchto odborníků proto tvrdí, že její sjednocení „přineslo mír“. Za první světové války, během „období stability“, však zahynulo víc než šest set tisíc Italů, tedy téměř o celý jeden řád víc, než kolik tvořil úhrn všech obětí pěti set let, jež této válce předcházela. Mnoho těchto „konfliktů“ mezi státy a státečky vedli profesionální vojáci, často žoldnéři, a velká část obyvatelstva si jich vůbec nebyla vědoma.
Mám zkušenost, že když tato fakta představuji, téměř vždy se mi dostane odpovědi, že „To jo, ale válek a nestability bylo víc“. Jde o argument ve stylu Rubinova kšeftu, že obchody, při nichž člověk přichází o peníze málo často, jsou stabilnější, i kdyby vás měly nakonec přivést na mizinu. (Jde o elementární, ale značně rozšířený omyl, na nějž jsem upozorňoval ve Zrádné nahodilosti, totiž o směšování frekvence s očekáváním (či průměrem). Kdo není trader, ten velice těžko chápe, že když obchodní činnost banky J. P. Morgan skončila v 251 z 252 dnů ziskem, nemusí to nutně být pozitivní ukazatel a je velmi záhodno si takové výsledky vykládat jako výstrahu.)

Za třetí se zde setkáváme s problémem reprezentativnosti neboli do jaké míry výklad odpovídá empirické zkušenosti. Historiky a odborníky na mezinárodní vztahy, kteří nás oslovují, víc motivují příběhy konfliktů než přirozená místní spolupráce širšího souboru neinstitucionalizovaných hráčů, kupců, holičů, lékařů, směnárníků, instalatérů, prostitutek a dalších. Obchod a mír sice nějakou atraktivitu mají, lidi však tak úplně nezajímají – a třebaže francouzská škola Annales do historie vnesla určité povědomí o tom, že dějiny představují celý život určitého organismu, nikoli sled barvitých epizod z válek, v myslích odborníků z příbuzných disciplín typu mezinárodních vztahů se jí toho mnoho změnit nepodařilo. Dokonce i já, který o tomto jevu vím a píšu o něm kapitolu knihy, se u líčení skutečného života nudím.
Za čtvrté, jak už bylo řečeno na základě výzkumu, který jsme provedli s Markem Weisenbornem a Pasqualem Cirillem, bývají svědectví o minulých válkách zatížena tendencí nadhodnocovat. Na povrch se dere vše křiklavé a každým dalším líčením bojů se zintenzivňuje.
Podstatou novinařiny jsou „události“, nikoli jejich absence, a mnozí historikové a politologové jsou oslavovaní novináři s vysokou úrovní ověřování faktů, kteří záměrně píší o něco nudněji, aby je ostatní brali vážně. Jenže nudnost z nich vědce neudělá, stejně jako z nich „ověřování faktů“ neudělá empiriky, protože jim i tak uchází představa o absenci datových bodů a výskytu mlčících fakt. Čerpáním ponaučení z ruské školy pravděpodobnosti si člověk začne uvědomovat potřebu uvažovat v dimenzích jednostranných nerovností: mělo by se brát v úvahu i to, co v datech chybí – absence „černých labutí“ v záznamech ještě neznamená, že se tam nevyskytly. Záznamy jsou nedostatečné, a děláte‑li analýzu, musí v ní tato asymetrie být trvale přítomna. Mlčící fakta by měla hrát hlavní roli. Číst knihu o historii a nedávat si popisované události do souvislostí znamená vnímat ji podobně pokřiveně, jako když čtete líčení života v New Yorku z okna pokoje na jednotce intenzivní péče v nemocnici Bellevue.

Vždy tedy mějte na paměti, že historikové a politologové bývají vybíráni ze sorty lidí, kteří své znalosti vyvozují z knih, nikoli z reálného života a obchodu. Totéž platí pro zaměstnance amerického
ministerstva zahraničí, ti totiž nebývají vybíráni mezi dobrodruhy a lidmi, kteří něco dělají, ale mezi studenty těchto vědců. Povězme si to bez obalu: strávit část života mezi regály, studiem archivů knihovny Yaleovy univerzity, to nevyhovuje neakademické nátuře někoho, kdo se musí mít neustále na pozoru a běžet na nejvyšší obrátky, třeba vymahači dluhů u mafie nebo burzovnímu spekulantovi v rychlých komoditách. (Jestli to nechápete, jste akademik.)

Tento text je úryvkem z knihy
Nassim Nicholas Taleb: Nasadit vlastní kůži
Paseka 2019
O knize na stránkách vydavatele

obalka-knihy

Otazníky kolem Mořských národů (1)

Téma zániku civilizací nás přitahuje. Nejoblíbenější je konec Říma, pojďme se nyní podívat na to, …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close