Sciencemag.cz
Doporučujeme
Výzkumníkům se podařilo izolovat a sekvenovat více než sto let staré molekuly RNA z exempláře tasmánského tygra (vakovlka, Thylacinus cynocephalus). Pozůstatky jsou přitom v muzejní sbírce ve Švédském přírodovědném muzeu ve Stockholmu uloženy při pokojové teplotě. Poprvé tak byl rekonstruován transkriptom kůže a kosterního svalstva vyhynulého druhu (tj. RNA odpovídající tomu, jaké geny se právě čtou a syntetizují se podle nich proteiny). Autoři výzkumu dodávají, že kromě projektů usilujících o vzkříšení vyhynulých druhů (vedle vakovlka je v tomto ohledu asi nejpopulárnější snaha znovuoživit mamuty), mají výsledky vztah také ke studiu pandemických RNA virů.
Vakovlk kdysi žil po celém australském kontinentu a v Tasmánii. V Austrálii téměř vyhynul již před příchodem Evropanů, zřejmě neobstál v konkurenci se psy dingo. V Tasmánii pak vakovlka vyhubili Evropané. Poslední známý vakovlk uhynul v roce 1936 v zoologické zahradě v tasmánském Hobartu. Vzkříšení vakovlka by představovalo triumf moderních biotechnologií. Předpokládá se, že mládě by odnosila samice tasmánského čerta (ďábla), tedy druhu příbuzného, podobně jako u mamuta se v tomto ohledu počítá s indickým slonem. U mamutů ovšem máme ovšem z ledu k dispozici živé buňky, v případě vakovlka je projekt náročnější – jasné není ani to, zda je k dispozici nepoškozená DNA (respektive informace se v tomto ohledu různí).
„Rekonstrukce funkčního živého tasmánského tygra vyžaduje nejen komplexní znalost jeho genomu (DNA), ale také dynamiky exprese genů specifických pro jednotlivé tkáně a fungování genové regulace, které jsou dosažitelné pouze studiem jeho transkriptomu (RNA),“ uvádí průvodní tisková zpráva Stockholmské univerzity.
„Vzkříšení tasmánského tygra nebo mamuta srstnatého není triviální úkol a bude vyžadovat hluboké znalosti genomu i regulace transkriptomu těchto druhů,“ uvádí Emilio Mármol, hlavní autor studie, na níž se podíleli vědci ze švédských institucí SciLifeLab, Swedish Museum of Natural History a Stockholm University.
„Znaky genové exprese“ zaznamenaná u vakovlka se (nepřekvapivě) mají podobat těm, které jsou typické pro dosud žijící druhy vačnatců. Získané transkriptomy byly natolik kvalitní, že bylo možné identifikovat RNA kódující proteiny specifické pro svaly a kůži, a popsat i chybějící (?) geny ribozomální RNA a mikroRNA.
A jaký že je vztah toho celého k RNA virům (viz zmínka výše)? „V budoucnu budeme možná schopni získat RNA nejen z vyhynulých zvířat, ale také genomy RNA virů, jako je SARS-CoV2, a jejich evolučních předchůdců z kůží netopýrů a dalších hostitelských organismů uchovávaných v muzejních sbírkách,“ říká spoluautor studie Love Dalén ze Stockholmské univerzity.
Emilio Marmol-Sanchez et al, Historical RNA expression profiles from the extinct Tasmanian tiger, Genome Research (2023). DOI: 10.1101/gr.277663.123
Zdroj: Stockholm University / Phys.org
