Sciencemag.cz
Doporučujeme
Za významný jev, který ovlivňuje lidské rozhodování, bývá pokládán známý strach ze ztráty. Raději se rozhodneme pro jistých 100 Kč, než abychom měli naději na 200 Kč v závislosti na hodu mincí. Tato neochota riskovat ještě vzroste, když už mámě stovku v ruce, tedy kdybychom měli dávat do banku věc již vlastněnou.
Naše psychologické nastavení ovlivňuje třeba i ekonomického rozhodování; můžeme pak diskutovat o tom, zda je naše chování v důsledku toho racionální, přičemž ovšem výsledek bude záviset především na tom, jak si racionalitu definujeme. Co ale zkusit, jak se v tomto ohledu chovají zvířata? Zkoumáme-li třeba schopnost šimpanzů obchodovat, můžeme stejně tak dobře zkusit zjistit, jak mají strach ze ztráty nastavený psi a vlci.
Právě tohle provedla Sarah Marshall-Pescini z Vídeňské veterinární univerzity ve Wolf Science Centre v rakouském Ernstbrunnu. Výsledky jí a jejích kolegů byly publikovány ve Frontiers in Psychology. Psi a vlci se samozřejmě potravy vzdávají neradi a hrabat v závislosti na hodu mincí vlkovi v misce není opravdu dobrý nápad (ani ochočenému vlkovi ne), ale experiment byl prostě založen na výběru. Psi i vlci mohli volit mezi dvěma miskami. Postupně se naučili, že v jedné je průměrně dobré jídlo (granule), ve druhé buď kus kamene, nebo maso. Vlci se přitom ve srovnání se psy chovali jako větší gambleři, riskovali raději a tyto výsledky byly konzitentní. 7 psů a 7 vlků vybírali každý 80krát, experiment byl doplněn dalšími kontrolními mechanismy (například „riskantní stranu“ měla různá zvířata různě, aby roli nehrálo např. to, zda preferují misku napravo, nebo nalevo).
Vlci riskovali v 80 % případů, psi v 58 %. Fungovali tedy zdánlivě opačně než lidé, nicméně jen jde o relativní rozdíl mezi oběma (pod)druhy, absolutní čísla by se jistě lišila v závislosti na sytosti. Zvířata netrpěla hladem, proto asi větší roli hrála chuť. Relativní ochota riskovat závisí podle autorů studie hlavně na ekologii příslušného druhu. Psi krmení člověkem riskují méně ochotně a jsou na to navyklí méně než vlci, kteří jsou nuceni lovit velkou kořist (poznámka: zde je však nejen o pravděpodobnost neúspěchu ve smyslu hladu, ale i o riskování vlastního života, takže nejde o stejný typ situace jako při volbě mezi miskami). Podobné rozdíly existují mezi šimpanzem a bonobem. Šimpanzi loví a sbírají ovoce, bonobové konzumují spíše potravu rostoucí u země, která je rozmístěna rovnoměrněji; proto jsou bonobové méně ochotní k riziku.
Zdroj: Phys.org
Poznámky:
I bonobové loví, rozdíly mezi nimi a šimpanzi berme opět jako relativní.
Bonobo, pes a člověk jsou jakoby „domestikovaní“, bonobové a lidé se domestikovali sami. (V češtině brzy vyjde kniha Brian Hare, Vanessa Woods: The Genius of Dogs: How Dogs Are Smarter than You Think, která tyto otázky zkoumá podrobně.)
Nicméně ochota riskovat a agresivita nemusí být nutně totéž; lze si představit, že právě ten, kdo neloví a má zajištěn spolehlivý přísun celkem fádní potravy, si může dovolit jednou za čas riskovat večeři s nadějí, že se dostane k něčemu neobvykle chutnému.
