Sciencemag.cz
Doporučujeme
Vědecko-technická revoluce, která bývá obvykle spojována až s dobou viktoriánskou, má své kořeny už v Shakespearově Anglii.
Shakespearův Londýn byl dílnou Anglie, třebaže ještě ne dílnou světa, a zároveň obrovskou laboratoří, v níž se postupně rodila anglická aplikovaná věda. Této intenzívní a rozmanité činnosti se obrazně říkalo „třetí univerzita“. Termín „třetí univerzita“ dostal postupně širší platnost a označoval všechny vzdělávací instituce v Londýně. Sir George Buck v knize Třetí univerzita Anglie (The Third University of England, 1612) popsal všechny londýnské školy a dokazoval v ní, že Londýn je nejenom třetí univerzita Anglie (vedle Oxfordu a Cambridge), ale že tato univerzita předčí mnohé univerzity evropské.170 Pojem „třetí univerzita“ však především zahrnoval všechny technické vynálezy, nejrůznější projekty, které vypovídají o počátcích vědy v Shakespearově Anglii.
Londýnská „třetí univerzita“ byla převážně dílem řemeslníků, praktických vynálezců, podnikatelů, obchodníků a lidí na pomezí mezi vědou a mystikou, například astrologů, alchymistů a mágů. Záznamy v archivech farností dokládají, že zvláště v západní části Londýna se nacházely obchody s nejrůznějšími přístroji. V okolí St Anne Blackfriars, St Paul’s, St Clement without Bars, St Dunstan in the West a St Martin in the Fields prodávali hodiny, váhy, kompasy, kvadranty a další přístroje Thomas Geminus, John Mary, Michael Noway, Francis Noway, Francis Roian, Thomas Tiball, Lawrence Dauntenay, Nicholas Vallin, Anthony Vallin, John Vallin, Michael Scara a mnozí další.
Tato velice rozmanitá činnost byla spjata s rozsáhlou technickou a vědeckou osvětou spočívající v bezpočtu návodů, jak se složitými přístroji zacházet. V několika ohledech anticipovala londýnská „třetí univerzita“ budoucí orientaci anglického vědeckého myšlení. Převládala v ní empirie nad teorií, byla to věda praktická, dnes bychom řekli aplikovaná, a často kolektivní či týmová. Tuto praktickou, institucionálně neorganizovanou, mnohdy živelnou a přesto průkopnickou třetí univerzitu představovali například Clement Draper a Hugh Plat.
VELKÁ VĚDA
Vědecko-technická revoluce, která bývá obvykle spojována až s dobou viktoriánskou, má své kořeny už v Shakespearově Anglii. Součástí londýnské „třetí univerzity“ byly velké projekty
dotované královskou pokladnou. Klíčovou osobou těchto velkých podnikatelských projektů i výzkumu s nimi spjatého byl první ministr královny Alžběty William Cecil, všeobecně známý též jako lord Burghley. William Cecil měl velký zájem o přírodní vědy a ze své pozice vrcholného státního úředníka zprostředkovával vládní podporu velkých vědecko-technických projektů, například hornictví, metalurgie, navigace, zásobování Londýna vodou, zámořské plavby, vojenský průmysl a zavádění nových technických oborů. Tyto náročné projekty vyžadovaly velké rozpočty, velký týmy, velké stroje, velké laboratoře a obrazně se jim proto dnes říká „velká věda“. Během dlouhé doby svého působení ve vrcholné státní funkci udržoval William Cecil pravidelné a intenzivní styky s vynálezci, investory, podnikateli, obchodníky, alchymisty, metalurgy a kvalifikovanými řemeslníky nejrůznějších profesí.
Státní podpora velkých projektů probíhala tak, že navrhovatelé předkládali projekty do rukou Williama Cecila, který je prostudoval a s pomocí svých četných odborných poradců posoudil. Jím sestavené a osobně řízené komise tak prováděly něco, co bychom dnes nazvali výběrovým řízením. Kvalitní a užitečné projekty postoupil královně Alžbětě ke schválení. Jeho role ve vyhledávání, hodnocení a administrování těchto projektů byla klíčová. Všichni londýnští podnikatelé, soukromí investoři a obchodníci věděli, že prostřednictvím Williama Cecila je možné získat státní dotace a granty. Žadateli o dotace a granty nebyli jen jednotlivci, ale také obchodní korporace, v jejichž radách často seděli vlivní a mocní aristokraté. V tomto ohledu byli velmi aktivní hrabě z Leicesteru Robert Dudley, hrabě z Huntingtonu Henry Hastings a George Cobham.
Poté, co královna Alžběta projekty přijala a Tajná rada schválila, obdrželi úspěšní žadatelé tak zvaný královský patent (letters patent). Královna sama nikdy s navrhovateli a dalšími zúčastněnými stranami nejednala přímo, ale výhradně prostřednictvím svého prvního ministra Williama Cecila. Tím se lišila od jiných evropských institucí (mecenášství florentské vědy, podpora vědy a podnikání na dvoře španělského krále Filipa II.), které byly osobnější. Alžběta vždy dávala přednost projektům praktickým a užitečným. První patent královny Alžběty byl například udělen na sedm let Williamu Bergerovi za to, že vynalezl nový mlýn. Německý voják Gerard Honrick obdržel státní monopol na odčerpávání vody ze zatopených dolů. Královskou podporu získali mezi jinými věhlasný mořeplavec Martin Frobisher na zámořské plavby, Michael Lok na zpracování rudy, Herman von Bronkers na výrobu kuší, Ralph Rabbards na inovační výrobu parfémů, destilaci zdravotní vody, výrobu olejů a ledku, rachejtlí a lodních strojů, úspěšné byly projekty na rozvoj dělostřelectva, válečného námořnictva, projekty metalurgické a těžební. Federico Genibelli obdržel grant na projekt, jehož cílem bylo zlepšit zásobování Londýna vodou.
Zcela mimořádný rozsahem i významem byl projekt Ralpha Lanea, který v dubnu 1587, rok před očekávanou španělskou invazí do Anglie, oslovil Williama Cecila s plánem, jak snadno a rychle zajistit obranu anglického pobřeží. Lane v projektu navrhoval, že za 31 dní postaví kolem Anglie obrannou zeď vysokou 4,5 metru (15 stop). K tomu požadoval 80 dělníků na jednu míli pobřeží a vypočítal, že když každý dělník postaví za den 1 metr zdi, bude obranný val kolem Anglie hotový za měsíc. Jeho projekt se nerealizoval, ale královna využila jeho nápadů a energie pro obranu přístavního města Tilbury a po porážce Španělů svěřila Laneovi do péče jeden královský hrad.
O tom, jak složité a riskantní tyto velké projekty často byly, svědčí případ Martina Frobishera a Michaela Loka. Mořeplavec Martin Frobisher získal značné finanční prostředky na prozkoumání severozápadní cesty do Indie a Číny. Doplul do Nového světa a vrátil se odtamtud s nákladem černé rudy neznámého složení a původu. Jeden ze sponzorů jeho plavby, londýnský obchodník Michael Lok, obdaroval svou ženu Margery menším kouskem této rudy. Margery Loková tento dárek z nového kontinentu neocenila a hodila nevzhledný kámen do krbu. Kámen se vzňal, a když jej Michael Lok vyňal z plamenů a omyl octem, černý kámen k jeho údivu zářil jako zlato. Michael Lok poté marně vyzvídal u londýnských zlatníků a metalurgů, jakého složení dovezená ruda vlastně je. Nakonec se obrátil o radu na známého benátského obchodníka a alchymistu Giovanniho Battistu Agnella, který došel k závěru, že dovezená ruda obsahuje zlato. Michael Lok o tom okamžitě informoval Williama Cecila, jehož prostřednictvím se o celé záležitosti dozvěděla královna Alžběta. Projekt, který původně začal jako pokus objevit novou cestu do Indie a Číny, se proměnil v hon za zlatem.
Alžběta nepodporovala první Frobisherovou výpravu, ale vidina zlata ji přiměla k investici do výpravy druhé, a projekt původně zamýšlený londýnskými obchodníky se proměnil v projekt vládní s jasně definovaným ekonomickým cílem získat zlato. Alžběta měla coby královna nárok na třetinu veškerého zlata nalezeného v jejích dominiích. Zatímco první Frobisherovu výpravu podporovali ze 65 % londýnští obchodníci a vysocí dvořané se podíleli jen 35 %, druhou výpravu ze 66 % financovala královna a významní dvořané, zatímco účast londýnských obchodníků klesla na 34 %. Konečně třetí Frobisherova výprava skončila katastrofálně, protože se ukázalo, že naděje na zlato nebyly opodstatněné, očekávané zisky se nedostavily a většina dvorských investorů nedostála svým finančním závazkům. Zájmy koruny a londýnských obchodních korporací se různily a role Alžbětina ministra Williama Cecila, který mezi nimi figuroval jako prostředník, nebyla záviděníhodná.
Alžbětinská „velká věda“ nebyla bezproblémová. V metalurgických projektech se často metalurgové ocitali v ostrých konfliktech s alchymisty, zájem na zisku ne vždy harmonicky splýval s ohledem na zájmy celého společenství. Zcela základním problémem „velké vědy“ bylo, že ne vždy byly vynaložené prostředky úměrné dosaženým cílům. Finančně náročné projekty byly mimořádně riskantní a často končily neúspěchem a těžkými finančními ztrátami. Přesto tyto velké projekty sehrály významnou roli a mnohé z nich přinesly okamžitý i dlouhodobý zisk královské pokladně a soukromým podnikatelům. Zároveň tyto projekty podněcovaly tvůrčí imaginaci a inspirovaly rozvoj vědy a techniky.
William Cecil, hlavní hybatel alžbětinské „velké vědy“, se pří výběru vhodných projektů řídil třemi principy: užitečností (utility), hospodárností (economy) a novostí (novelty). Jeho velkou zásluhou bylo, že při výběru projektů důsledně dbal o obecné blaho a prospěch Anglie. Měl rovněž nemalou zásluhu na tom, že mezi úspěšnými žadateli byl velký počet cizinců, především Francouzů, Vlámů, Italů a Němců. William Cecil prozřetelně podmiňoval udělení grantu cizincům tím, že budou při realizaci svých projektů zaměstnávat určité procento anglických řemeslníků a předávat jim své zkušenosti a dovednosti.
Tato jeho grantová politika umožnila zavést v Anglii nová řemesla, vedla ke zvyšování kvalifikace anglických řemeslníků a alespoň částečně ulamovala hroty xenofobním náladám, které mezi londýnskými měšťany a řemeslníky tradičně vyvolával velký počet přistěhovalců.
VODNÍ KOLA A PUMPY
Velké alžbětinské projekty nepodporovala jen královna, lord Burghley a vlivní aristokraté, významnou roli v nich sehrál i londýnský magistrát a londýnské obchodní korporace. V Shakespearově době do těchto velkých projektů investovaly téměř čtyři tisíce bohatých londýnských obchodníků.177 Na těchto projektech se podíleli nejen londýnští radní a významní členové cechovních korporací, ale také úspěšní řemeslníci, a třebaže jejich hlavní motivací často býval osobní zisk, nevylučovalo se to s jejich snahou prospět Anglii a celému společenství.
V roce 1574 holandský inženýr Peter Morice (?–1588), který se věnoval hydraulice, předvedl Londýňanům pozoruhodný experiment. Pod severní oblouk Londýnského mostu instaloval velká kola s lopatkami a pomocí pumpy, kterou sestrojil, se mu pak podařilo přestříknout proudem vody řeku Temži a pokropit věž kostela St Magnus Church na protějším břehu. Tím přesvědčil londýnského primátora a pány radní, že jeho experiment může mít významné praktické použití. Tato událost je pozoruhodná tím, že to byla jedna z prvních a komerčně nejúspěšnějších praktických demonstrací technického experimentu. Vystříknout vodu do výše několika desítek metrů byla jedinečná událost také proto, že to byl první pokus o obchodní reklamu formou vzrušujícího happeningu.
Výsledkem bylo, že o Vánocích roku 1582 vodní kolo, pumpa a potrubí holandského inženýra přivedly vodu do londýnské tržnice Leadenshall. Povzbuzen úspěchem Peter Morice požádal magistrát o pronájem dalšího mostního oblouku a zásoboval vodou Old Fish Street. Jeho objev a schopnost jej technicky a finančně realizovat mohly znamenat převrat v zásobování Londýna vodou, nebýt jedné fatální okolnosti. Hladina Temže kolísala v přílivech a odlivech a podnikavému inženýrovi se nepodařilo zajistit rovnoměrný přísun vody. Zpočátku jeho experiment v době přílivu fungoval dobře, ale v roce 1592 došlo k úbytku vody v řece a Peter Morice nenaplnil svá potrubí dostatečným množstvím vody ani za přílivu.
Peter Morice měl brzy konkurenta. Jmenoval se Bevis Bulmer (1540?–1615) a z grantu magistrátu dostal k použití část domu zvaného Bygot House na břehu Temže. Jeho grantový projekt spočíval v tom, že dům přestavěl na „stroj“ (engine), jenž prostřednictvím pump přivedl vodu z Temže do středu města. Bulmerův projekt měl ve srovnání s Moricovým tu velkou výhodu, že jeho řetězová pumpa byla poháněna větrem a koňmi, a byla tudíž nezávislá na přílivu a odlivu. Nosiči vody samozřejmě vnímali Moriceovy i Bulmerovy experimenty s krajní nevolí. Jak londýnský magistrát, tak Tajná rada se jejich stížnostmi vážně zabývaly a snažily se udržet to, co se dnes nazývá „sociálním smírem“.
tento text je úuryvkem z knihy
Martin Hilský: Shakespearova Anglie: Portrét doby
Nové vydání Academia 2021
O knize na stránkách vydavatele
