Sciencemag.cz
Doporučujeme
Podle tradice je vznik pravděpodobně nejstarší deskové hry na světě kladen do období zlatého čínského starověku a vlády pěti legendárních císařů. Paduk podle této tradice vznikl společně s dalšími kulturními výdobytky, jako bylo písmo, pěstování obilí, státní správa apod., v ideálním dávnověku, který je zároveň nedostižným vzorem. Tento, poněkud romantizující pohled, pozorujeme i v západní kultuře, např. odkaz renesance na dobu antiky, nebo křesťanská představa Ráje. Čínské legendy vyprávějí o legendárních císařích, kteří dali základy čínské civilizaci.
Čtvrtý z těchto pěti legendárních čínských císařů, císař Yao (2356–2255 př. n. l.), který např. zavedl první kalendář, měl vynalézt i hru weiqi. Důvodem pro vytvoření této hry byl jeho nezvedený (údajně retardovaný) syn, jehož měla hra vést ke spořádanému životu a rozvíjet jeho intelekt. Bohužel se otcův záměr napravit syna pravděpodobně nezdařil, neb nakonec předal nástupnictví svému rádci Shunovi. Význam této legendy tkví v tom, že vznik paduku je kladen do ideálního zlatého věku, což podtrhuje jeho význam v dálněvýchodním vnímání kultury.
Další teorií je vznik paduku z raných forem počítání. Tato teorie je však nejméně přesvědčivá vzhledem k velikosti desky 19×19 nebo 17×17 průsečíků, jež se vůbec nehodí pro počítání v desítkové soustavě.
Zajímavější je třetí teorie o vzniku paduku, která říká, že by původ mohl být v systému věštění dynastie Zhou (1045 – 256 př. n. l.). Teorie vychází hlavně z moderního uspořádání padukpchanu a tomuto uspořádání přisuzuje význam. Řada těchto korelací působí logicky a přirozeně. Střed desky je označován jako čchŏnwŏn, tj. zrod nebes, osm označených bodů po obvodu se nazývá hvězdy, všech devět bodů dohromady vytváří tradičních „devět nebeských světel“, což reprezentuje sedm hvězd souhvězdí Velká medvědice (centrum čínského astrologického systému), Slunce a Měsíc. Takto ale hrací deska nevypadala vždy, systém devíti hvězd pochází z Japonska, v Koreji bylo hvězd sedmnáct (což souvisí se sundžang padukem) a říkalo se jim květinové body hwadžŏm (terminologie KLDR termín pro hvězdu využívá – pjŏl) a v Číně tradičně čtyři (rovněž označovaly počáteční postavení kamenů). Tato nebeská, astronomická spekulace opět vypadá jako naroubovaná zpětně, nicméně souvislost padukové desky a věštění není vyloučená. Existuje i teorie, že se deska používala jako podklad pro kameny, které se na ni vrhaly. Podle tvaru, jaký kameny vytvořily, věštec věštil.
Výše uvedené teorie jsou pravděpodobně pouze spekulace ze světa legend. Podstatné je, že paduk se v Číně objevil a čínská poselstva ho šířila dále do světa. A právě jedno z takovýchto poselstev přineslo paduk spolu s dalšími kulturními artefakty, jakým bylo např. písmo, na Korejský poloostrov a dále do Japonska.
…
Paduk přišel na Korejský poloostrov v období Tří království, není ale zaznamenáno, kdy přesně. v literatuře se objevují dvě hlavní teorie o příchodu paduku z Číny na poloostrov. První teorie je spojená s mýtem o Kidžovi, vůdci skupiny čínských uprchlíků, kteří odešli z Číny přenést tamní civilizaci na jiné místo. Kidža měl na Korejském poloostrově založit stát zvaný Kidža Čosŏn a podle legendy zde osvíceně vládl. Kidža byl údajně příbuzný posledního císaře čínské dynastie Šang, tyrana vévody z Zhou. Shromáždil kolem sebe učence a odešli na východ. Paduk byl prý jedním z mnoha jejich civilizačních přínosů. Dalším mýtem o uvedení paduku na poloostrov je spojený se Čtyřmi čínskými komanderiemi, Hansagun (zabíraly zhruba dnešní území KLDR v době před koncem našeho letopočtu), které se zde vytvořily po pádu Starého Čosŏnu (a posléze se přetvořily na státy Tří království). v těchto komanderiích byla vládnoucí čínská vrstva, která sem přinesla svou kulturu, mezi níž byl i paduk. Tolik legendy.
Prvním známým literárním pramenem hovořícím o paduku, je příběh o mnichu Torimovi. Je zaznamenán v kronice Samguk sagi, což je nejstarší dochovaná korejská kronika, vydaná ve 12. století stejně jako naše Kosmova kronika česká. Sám název Dějiny Tří království dostatečně vypovídá o obsahu. Jejím autorem je konfuciánský historik Kim Pusik (1075 – 1151). Příběh, který paduk zmiňuje, je zaznamenán v části o království Päkče v kapitole o králi Kärovi (455 – 475). Zápis pojednává o událostech roku 470. Jedná se o velmi ojedinělý záznam významné historické události, v níž hrál paduk hlavní roli.
Pojďme si převyprávět tento unikátní příběh. Čangsu (413 – 491), král Kogurja (37 př. n. l. – 668), měl zálusk na království Päkče (18 př. n. l. – 660). Jeho zemi se dařilo a chtěl expandovat dále. Vymyslel rafinovaný plán, jak za pomoci nasazeného špeha přivede království Päkče na mizinu a pak na něj zaútočí. Jako dobrovolník pro tento úkol se přihlásil mnich Torim. Vydal se do království Päkče s příběhem, že v Kogurju spáchal zločin, stal se psancem, a proto je na útěku a hledá v sousedním království azyl. Tehdy vládl v Päkče král Käru, milovník paduku a čanggi (strategická desková hra, někdy nazývaná též korejské šachy). Toho Torim chytře využil a nechal se před králem ohlásit jako hráč paduku. Král ho přijal a hned si spolu zahráli partii paduku. Král po odehrání několika málo tahů poznal, že proti němu hraje hráč velkého formátu, skutečný kuksu (mistr paduku). Ujal se ho jako čestného hosta a nechal jej pobývat v paláci. Právě díky Torimovu velkému umění ve hře pojal král snadno k mnichovi důvěru a brzy jej učinil svým rádcem. Jenže Torim měl vlastní skryté úmysly, jak království oslabit, aby pomohl tomu svému. Přesvědčil krále, aby postavil památníky k uctění svých předků, další paláce a pagody. To vedlo k velkému zatížení královské pokladny a Päkče se stalo bez prostředků prakticky bezbranným. Pro Torima byl tímto úkol splněn, mohl se spokojeně vrátit domů do Kogurja. Vydal se přímo na tamní královský dvůr zpravit krále Čangsua o současné situaci v království Päkče. Na to král svolal vojsko, na které měl na rozdíl od svého protivníka Kära prostředky, napadl Päkče a během sedmi dní království dobyl. Král Käro byl zajat a popraven.
…
Dalším pramenem z této doby jsou archeologické nálezy. Těch ale není příliš mnoho, i když se čas od času nějaké kameny a misky na ně v hrobech nachází, Hŏ Tongsu současný padukový badatel) mluví např. o hrobce ze 4. století. v roce 1973 byla vykopána hrobka v Kjŏngdžu, Čchŏnmačchong (Hrobka nebeského koně) z období Silla, která podle prvních odhadů patřila pravděpodobně králi Čidžŭngovi (500 – 514), avšak po chemické analýze se nález datuje až do 4. století. Tento hrob obsahoval velké množství artefaktů, mimo jiné i hrací potřeby na paduk. Byla zde nalezena miska naplněná hracími kameny o průměru jednoho centimetru a tloušťce půl centimetru v bílé, černé a šedivé barvě. Ve srovnání s těmi dnešními byly velmi těžké. Stáří nálezu dokládá to, co se již dá odvodit z příběhů kronik, a to, že paduk v období, do něhož jsou příběhy zasazeny, byl již na území Korejského poloostrova domestikovaný a seznámení s ním proběhlo v době dávno minulé.
Tento text je úryvkem z knihy
Klára Žaloudková: Paduk: Svět korejských mistrů
Nová vlna 2017
Kniha na Kosmas.cz
Poznámka PH: Paduk = korejský název pro go
V textu vynechány čínské a další speciální znaky a ponechána pouze transkripce
„zabíraly zhruba dnešní území KLDR v době před koncem našeho letopočtu“ Tahle věta nějak nedává smysl. Jedna náš letopočet snad ještě neskončil. Jednak by asi bylo lepší „v době … zabíraly zhruba dnešní území KLDR“.