Sciencemag.cz
Doporučujeme
Stará data ze sondy Voyager 2 řeší několik záhad planety Uran.
Když sonda NASA Voyager 2 v roce 1986 prolétla kolem Uranu, poskytla vědcům první – a zatím jediný – blízký pohled na tuto planetu. Vedle objevu nových měsíců a prstenců se vědci setkali s novými záhadami. Nabité částice v okolí planety se totiž svým chováním vymykaly chápání toho, jak magnetická pole fungují při zachycování částic.
Uvnitř magnetosféry planety se nacházely pásy elektronového záření s intenzitou, která se vyrovnala jen „brutálním“ radiačním pásům Jupiteru. Zjevně však neexistoval žádný zdroj energetických částic, který by tyto aktivní pásy napájel; ve skutečnosti byl zbytek magnetosféry Uranu téměř bez plazmatu.
Chybějící plazma vědce mátlo i proto, že věděli, že pět hlavních měsíců Uranu v magnetické bublině by mělo produkovat ionty odvozené od vody, stejně jako ledové měsíce kolem jiných vnějších planet. Astronomové tedy došli k závěru, že měsíce musí být inertní a neprobíhá na nich žádná aktivita.
Viz také: Záhadná magnetosféra Uranu
Nyní nový výzkum analyzující data získaná během průletu před 38 lety zjistil, že příčinou této záhady bude nejspíš náhoda. Ukázalo se, že ve dnech těsně před průletem sondy Voyager 2 byla planeta postižena neobvyklým druhem kosmického počasí, které „zmačkalo“ magnetické pole planety a magnetosféru Uranu podstatně stlačilo.
„Kdyby sonda Voyager 2 dorazila jen o několik dní dříve, pozorovala by na Uranu zcela jinou magnetosféru,“ uvedl Jamie Jasinski z NASA Jet Propulsion Laboratory (Southern California) a hlavní autor nové studie. Šlo prostě o výjimečnou, netypickou situaci.
Proč tedy nebyla pozorována žádná plazma a zesílily radiační pásy? Nová analýza dat ukazuje na sluneční vítr, událost, která vyvolala jeho nezvykle vysokou intenzitu. Když narážel do magnetosféry a stlačoval ji, pravděpodobně vytlačil plazmu ze systému. Sluneční vítr také na krátkou dobu zintenzivnil dynamiku magnetosféry, která mohla pásy napájet tím, že by do nich vstřikovala elektrony.
Tato zjištění znamená, že některé z hlavních měsíců Uranu by přece jen mohly být geologicky aktivní. Díky vysvětlení dočasně chybějícího plazmatu je podle vědců pravděpodobné, že měsíce ve skutečnosti mohly po celou dobu chrlit ionty do okolní magnetické bubliny. Některé z velkých měsíců Uranu by mohly mít i podpovrchové oceány.
Viz také: Na 4 měsících Uranu je asi podpovrchový oceán
Voyager 2 se nyní nachází v mezihvězdném prostoru, od Země vzdálen téměř 21 miliard kilometrů.
Jamie Jasinski et al, The anomalous state of Uranus’s magnetosphere during the Voyager 2 flyby, Nature Astronomy (2024). DOI: 10.1038/s41550-024-02389-3. www.nature.com/articles/s41550-024-02389-3
Zdroj: NASA / Phys.org (a další), přeloženo / zkráceno
