Sciencemag.cz
Doporučujeme
Přinejmenším 83 % společností umožňuje polygynii. Nicméně většina mužů, kteří v těchto společnostech žijí, nemá dostatek prostředků, a proto preferuje spíše jednu partnerku.
Neurovědkyně Karen Balesová prokázala, že reproduktivně nezkušení hraboší samci se dokážou spontánně starat o cizí potomky, s nimiž se setkají, a to jak pasivně (například schoulením kolem mláďat), tak aktivně (jejich zachraňováním a olizováním).
Pokud jsou však samcům podány látky, které blokují receptory OXT a AVP, starost o cizí mláďata se omezuje a přibývá útoků na ně. Při nižších dávkách těchto blokátorů se rodičovské chování vůči mláďatům zpomalí a útoků ubude, což naznačuje možnou závislost na dávkování. Pokud je zablokován pouze jeden typ receptorů (buď OXTR, nebo AVPR), nenastane žádný účinek. Zdá se tedy, že každý z těchto dvou typů receptorů sám o sobě postačuje ke zprostředkování rodičovského chování vůči nevlastním mláďatům. A nakonec se také ukazuje, že u reproduktivně nezkušených samců prérijního hraboše se při pouhém vizuálním kontaktu s mláďaty zvyšuje hladina OXT, snižuje se hladina kortikosteronu (stresového hormonu) a roste pravděpodobnost následného utvoření svazku se samicí.
Specialisté na evoluční biologii se mohou ptát, proč se samci prérijních hrabošů vůbec obtěžují s rodičovstvím, nemluvě o výchově nevlastních mláďat. Co jim to může přinést a jaký to má vliv na jejich geny? Koneckonců mláďata horských hrabošů se dokážou obejít i bez pomoci otců.
Pokud vím, odpověď na tuto otázku není zatím zcela jasná. Životní prostředí horských a prérijních hrabošů je značně rozdílné a prérijní hraboši se patrně častěji stávají kořistí jestřábů a poštolek, neboť horští hraboši nalézají většinou dostatek skrýší mezi kameny a v houštinách lesů. Na otevřené prérii může rodičovské chování samců pomáhat při obraně hnízda a díky tomu, že obstarají více potravy, mohou vychovat silnější mláďata, která lépe odolají predaci. V každém případě skutečnost, že se rodičovské chování zprostředkované oxytocinem a vazopresinem objevuje u samců, také naznačuje obecnější myšlenku, že u savců lze větší sociability dosáhnout poměrně malými genetickými změnami, které ústí v modifikace obvodů, neurochemikálií a receptorů, jež umožňují novou úroveň sociability.
Na začátku výzkumu monogamních svazků prérijních hrabošů se soudilo, že genetické rozdíly mezi monogamními a nemonogamními jedinci mohou nějak souviset s variacemi v jedné konkrétní části DNA, která reguluje expresi receptoru vazopresinu. Ukázalo se, že tato konkrétní část je u prérijních hrabošů delší než u hrabošů horských, čímž vyvstala otázka, zda podobný rozdíl může existovat také u jiných druhů vytvářejících dlouhodobé svazky. Avšak další výzkum u jiných druhů tuto myšlenku zpochybnil. Na celkovém výsledku se zjevně podílí větší množství mechanismů. Genetická analýza navíc ukázala, že monogamní vzorce prošly u savců několikanásobným vývojem a u rodu Peromyscus aspoň dvakrát. Proto je myšlenka existence „genu pro monogamii“ mylná.
A co attachment u lidských párů? Jsme v podstatě jako prérijní hraboši? Zdá se, že lidé jsou ve svých partnerských vztazích poměrně flexibilní. Silný attachment je jistě běžný, ale antropologové George Murdock a Suzanne Wilsonová uvádějí, že přinejmenším 83 procent společností umožňuje polygynii. Nicméně většina mužů, kteří v těchto společnostech žijí, nemá dostatek prostředků, a proto preferuje spíše jednu partnerku. Monogamie tedy de facto převládá, i když bohatší muži mohou mít manželek více.
Je dobře zdokumentováno, že v minulosti mohl mít bohatý muž jeden významný dlouhodobý vztah s jednou konkrétní ženou, i když si užíval i s dalšími a potenciálně s nimi měl i potomky. Je tedy patrné, že i tam, kde je polygynie místní zvyklostí, mohou na základně individuální inklinace jedinců vznikat dlouhodobé vztahy.
Ve zbývajících 17 procentech moderních i starodávných společností (například Řecko a Řím) je ustanovenou praxí monogamie. Důvodem takové kulturní různorodosti manželských praktik je patrně ekologická a kulturní rozmanitost a konkrétně pak skutečnost, že existují různá pravidla dědičnosti majetku a dalších forem bohatství a že existuje vůbec nějaký majetek, který je možné zdědit.
Evoluční biologové Laura Fortunatová a Marco Archetti, kteří čerpají z historických a etnografických dat, tvrdí, že když má muž několik manželek a s každou z nich děti, a tudíž několik dědiců, přesun zdrojů na všechny dědice vede k snižování jejich zdatnosti; například děděné pozemky jsou stále menší a ztrácejí schopnost uživit rodiny. Muž si může vybrat jednu konkrétní manželku, jejíž děti zdědí veškerý majetek, to ale často vyvolává konkurenci mezi potomky a většinou to nepředstavuje stabilní řešení. Za takových okolností je stabilnějším řešením podpory blahobytu potomků mít pouze jednu ženu, být si jistý otcovstvím jejích dětí a intenzivně investovat do jejich blaha.
Fortunatová a Archetti tvrdí, že monogamie se začala prosazovat ruku v ruce s tím, jak se v Eurasii hojně šířilo zemědělství, a stáda a pozemky tak představovaly důležitý zdroj bohatství, které bylo možné předat dědicům. Jakmile se určité praktiky ustanoví jako normy, jakmile se uzná, že přinášejí výhody a předcházejí problémům, jakmile jsou společensky vynucovány pomocí chvály a kritiky, pak se samozřejmě zdá, že představují jedinou možnou formu uspořádání.
Tento text je úryvkem z knihy
Patricia S. Churchlandová: Mozek a důvěra aneb Co nám neurověda říká o morálce
Dybbuk 2015
O knize na stránkách vydavatele
