(c) Graphicstock

Počátky autorského práva, cechy a rejstříky

Pojetí copyrightu se poprvé objevilo v souvislosti se seznamy titulů, které vedli vydavatelé a tiskaři.

Ve starověku ani středověku pojem duševního vlastnictví v současné podobě neexistoval. Vznikl až v okamžiku, kdy knihtisk umožnil masové (relativně) kopírování.
Samozřejmě už ve starověku se autoři hádali o tom, že jejich knihy jsou opisovány a šířeny v nějak upravené (neautorizované) podobě. Též jim pochopitelně vadilo, když pod jejich jménem byla šířena díla, která nenapsali. Nicméně samotné opisování a distribuci se nikdo nesnažil dostat pod kontrolu.

Mimochodem, ad jiná forma duševního vlastnictví: Když ve starověku a středověku mluvíme o „patentech“, máme tím spíše na mysli současné monopoly. Patent nebyl žádným právem vynálezce, ale panovník uděloval jako výsadu výhradní právo provozovat určitou činnost (obvykle byl monopol územně a časově omezen). Někdy se to dělo i na základě relativně tržních mechanismů, třeba v rámci otevřené soutěže, kdy „patent“/monopol získal ten, kdo zaplatil nejvíc.

Pojetí copyrightu se zřejmě poprvé objevilo spolu s tzv. Rejstříkem – v Anglii a dalších evropských zemích vznikaly tyto seznamy od 16. století v souvislosti s rozšířením knihtisku a možnostmi relativně levného kopírování. Vydavatelé/tiskaři byli sdruženi do jakéhosi cechu a když zamýšleli vydat určitý titul, zanesli ho do společného seznamu. Následně pak byl tento titul po určitý čas blokován, aby např. někdo nemohl nějak využít již hotovou sazbu a udělat vlastní dotisk s minimálními náklady. Šlo tedy vlastně o kartelovou praktiku, jímž cech vydavatelů zajišťoval, aby si jeho členové zbytečně nekonkurovali. Vydavatel byl povinen před publikací prohlédnout Rejstřík, zda příslušná kniha již není blokována. Navíc se blokování mohlo podle okolností vztahovat i na jiné tituly téhož autora nebo dokonce i na díla jiných autorů, ale na příbuzné téma. O tom rozhodovala profesní sdružení v konkrétních případech různě. Současně je ale třeba dodat, že profesní sdružení měla problém potrestat toho, kdo pravidla porušil, jinak, než třeba pokutou, společenským odsuzováním nebo vyloučením, protože se nejednalo o žádnou obecnou právní normu. Provinilce nešlo zavřít.
Ačkoliv by se mohlo zdát, že Rejstřík nepředstavoval řešení, které by zrovna přálo konkurenci a zbytečně blokovalo řadu titulů, ve své době byli jeho hlavním odpůrcem nikoliv „liberálové“, ale panovníci, respektive zastánci spíše absolutistické vlády – ti se domnívali, že o právu k vydávání nemají co rozhodovat sami tiskaři, nakladatelé či knihkupci (seberegulace), ale přímo panovník, který by prodával monopoly na jednotlivé tituly úplně stejně, jako třeba udělí monopol na obchod s Indií. Ke střetu mezi oběma pojetími došlo zvlášť výrazně v otázce vydávání zákonů/právní literatury, když v době restaurace Stuartovců chtěl mít král kontrolu nad tím, aby sbírky zákonů byly vydávány dle jeho představ – bez článků, které byly přijaty v době republiky a Cromwellovy diktatury.
Po „druhé anglické revoluci“ pak z těchto konfliktů povstalo autorské a víceméně i patentové právo blížící se dnešní podobě.

Zdroj: Adrian Johns: Pirátství – Boje o duševní vlastnictví od Gutenberga po Gatese, Host 2013

Týden na ITBiz: Kotlin – vycházející hvězda mezi programovacími jazyky

Kariéra budoucnosti: s robotem v týmu. Apple představil zcela nový iPhone X. Čína omezuje bitcoin. …

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close