Sciencemag.cz
Doporučujeme
Koncem doby bronzové u nás fungovalo víc vesnic a žilo víc lidí než v raném středověku.
Doba bronzová již přináší závan moderního věku. Zachází s kovy, je globalizovaná, propojená se středomořskou oblastí, potrpí si na účelné a honosné zbraně a také v kulturách mohylových a popelnicových polí její mladší poloviny již někdy spatřujeme základy, ze kterých u nás vyrůstají Keltové, dál na západě podle některých německých archeologů Germáni a na východ od nás snad Slované.
Situace byla zřejmě následkem mnoha etnických migrací a kulturních mísení složitější, ale pokud se moderní Evropan snaží dohledat své kořeny, mentálně se pravděpodobně ocitne v době mezi Iliadou a Odysseou na rozhraní bronzového a železného věku. Starších kultur se vnitřně dotýkáme jen málokdy, ale bronzová doba v nás již rezonuje. Vznikají v ní totiž první písemné památky lidstva.
Bronzová zbraň byla nadřazená zbrani kamenné. Kdo ji vlastnil, snáz se ubránil a snáz útočil. Na počátku doby bronzové, kterou u nás klademe do přibližně 23. století (a konec do zhruba roku 1000) před naším letopočtem, došlo ke klimatickému kolapsu starého světa, který se v pásmu od městských států v povodí Indu přes Střední Asii, Mezopotámii a Egypt hroutil v neobvykle suchých staletích datovaných přibližně 24.–20. stoletím př. n. l. Zbraně se tehdy hodily víc než kdy jindy. Podobná situace se bude ještě jednou opakovat v temných staletích na samém sklonku doby bronzové, kdy v letech 1150–1200 př. n. l. dochází snad následkem tzv. „kulometného efektu“ několika sopečných erupcí včetně islandské Hekly k sopečné zimě a následovnému suchu. Archeolog Eric Cline považuje za rozhodující rok 1157 př. n. l. O kolapsech 23. a 12. století př. n. l. máme ve středomořském světě poměrně dost dokladů, ale zdá se, že klima v Čechách bylo mnohem příznivější a koncem doby bronzové u nás fungovalo víc vesnic a žilo víc lidí než v raném středověku.
Bronz byl úžasný materiál, ale měl jednu velkou nevýhodu: kde sehnat cín? A tady právě do popředí vystupuje jedinečný charakter doby bronzové, protože cín bylo nutné dovážet z mnoha lokalit rozesetých od střední Anatolie (hlavním centrem obchodu s cínem byla tehdy Trója) až po Kazachstán a Indii, kde byla podle mezopotamských hliněných tabulek hlavním obchodním centrem Melukka (Melukha) ležící při ústí Indu. Ložisek mědi bylo poměrně hodně, ale hlavní produkční oblastí tehdejšího světa bylo jihosibiřské Kargali, neuvěřitelně rozsáhlý ložiskový revír doby bronzové. U nás však převládala alpská měď. Původ cínu se těžko dokazuje, protože cín byl recyklován do ingotů často obsahujících směs cínu z různých lokalit. O využívání krušnohorského cínu se uvažuje až v mladší či pozdní době bronzové kolem roku 1200 př. n. l. Nejspíš by se jednalo o rýžování ve výplavových kuželech z Krušných hor například pod Krupkou. Jako obchodní centrum té doby by se nabízel třeba velkolepý Plešivec u Rejkovic nedaleko Příbrami.
Železo je demokratický kov, který naleznete skoro všude, ve středních Čechách každých 10–15 km, ale dálkový obchod s cínem bylo něco úplně jiného. Bylo nutné udržovat bezpečí na cestách, vytvářet větší územní celky se společně sdílenými hodnotami a symboly. Podle archeologa Andrewa Sherratta můžeme uvažovat o centrech, chrámech a školách, kde se obchodní elity učily vládnout a rozumět cizím jazykům a kde mezi sebou domlouvaly politické aliance a dynastické sňatky. Mohlo se pak stát, že motivy lodí z chetitské oblasti nalezneme až ve skalním umění dánského Jutska.
Sherratt dokonce navrhuje, že když byly po roce 1500 př. n. l. ohroženy dodávky asijského cínu, pokusily se mykénské elity o vyhledávací průzkum v oblastech již dříve známých produkcí zlata ve střední Evropě, zejména kolem pozdějších slovenských horních měst a pak v českém i saském Krušnohoří. Velmi krásné hradiště s vysokou skalou v podobě zkamenělého ptáka a nedalekou skalní branou objevíme pod Jedlovou u Jiřetína nedaleko pozdějších báňských lokalit. V českých a německých pohádkách snad již od této doby můžeme dohledat indické a perské motivy, protože dávné karavany si najímaly profesionální vypravěče, takže třeba příběhy krále Gilgameše (žil asi 2600 př. n. l.) se po tisíciletích ocitly v Šeherezádiných vyprávěních. Kdybychom se odvážili spekulovat o organizaci společnosti, možná bychom považovali velká středočeská hradiště z nejmladší třetiny bronzové doby za centra, kde sídlili investoři a obchodníci se surovinami, a v tom případě bychom drobné, ale poměrně četné dvorce museli považovat za zájezdní hospody.
Střední Čechy sehrály v dějinách staré doby bronzové významnou roli. V roce 1880 publikoval roztocký lékař Čeněk Ryzner zprávu o výzkumu dvou pohřebišť na plošině nad Holým vrchem u Únětic. V roce 1892 pojmenoval Jindřich Matiegka tamější bohatý soubor nálezů jako únětickou kulturu. Později bylo rozeznáno, že tento kulturní okruh zasahuje do jihozápadního Německa, Bavorska či západního Polska. Únětická kultura jako celek přitom navazuje na místní eneolitické kultury, a proto mívají její regionální okruhy, například jihočeský či bavorský, sice stejný základ, ale přece jen odlišný charakter.
V jejím rámci se někdy rozlišuje až deset regionálních skupin. V polovině druhého tisíciletí se rozsah bronzové kultury zvětšuje a zejména pohřebiště nabývají velkých rozměrů.
Epoše dal sice jméno bronz, ale přesto základní činností zůstává a ještě dlouho (vlastně až do agrární a průmyslové revoluce 19. století) zůstane zemědělství. To úzce navazuje na obvyklé sprašové plošiny, a proto se opakují stejné lokality, jako je Klučov, Hostivice, Kněževes či pás kolem Kolína a Prahy: Čimice, Čakovice, Horní Počernice, Miškovice, Vinoř. V Polepech u Kolína bylo zkoumáno rozsáhlé únětické pohřebiště, v pískovně u Vliněvsi na Mělnicku byl nejenom objeven podobný eneolitický hrazený areál jako v Klech, ale i prozkoumáno 350 hrobů doby bronzové, v Křepenicích na Příbramsku to bylo 100 hrobů a další hroby byly vykopány v Mšeci. Důležitý polykulturní areál leží v poloze Na Skále v Čáslavi v typické poloze nad malým potokem Brslenkou, ale s podobnými nálezovými situacemi se setkáme i kolem nedaleké Klejnárky.
Novým krajinným prvkem se stala mohylová pole zachovaná na mnoha místech jižních Čech, ale zničená v zemědělské krajině středu země. Pěknou atmosféru má Háj u Hořovic, jímž procházíte cestou na malé, ale v základech staré hradiště na Otmíčích. Odtud můžete podél dalšího, dnes však téměř neznatelného mohylového pole pokračovat do Lochovic. Z Otmíčů se vám otevře pohled na pozdně bronzový Plešivec, nazývaný v 19. století pro posvátný pocit, jímž působil, Olymp kraje. Na Houšťce u Brandýsa nad Labem byl rovněž prokopáván mohylník z tohoto období, ale nejvýznamnější středočeské mohylové pole dokonce s archeologickým pomníkem naleznete na Kladensku u Velké Dobré. Z těch mála zbývajících středočeských mohylových polí je nutné uvést mladší Okraj lesa na Kokořínsku.
Nejmladší fázi kultur bronzové doby reprezentují dvě středočeské lokality – starší Knovíz na Slánsku a mladší Štítary na předměstí Kolína. I zde máme podobný pocit jako u čáslavské Brslenky a Klejnárky: co potok, to nejméně několik archeologických areálů. Archeologický nález je zde pravděpodobný na každém jen trochu vhodném místě kolem Hořanského, Nebovidského potoka, Polepky či Pekelského potoka protékajícího Štítary. Totéž platí o nedalekém Nouzovském potoku pod Velimí.
Zhruba tři století konce doby bronzové představují jeden z civilizačních vrcholů české kotliny, nicméně ve srovnání s pokročilými kulturami středomořské oblasti máme pocit venkovské a poněkud barbarské společnosti, kdy snad jenom některé zbraně jako importované trojboké dýky, nože, meče, štít z Plzně-Jíkalky snesou estetický standard jižní Evropy. Ten se týká zejména bronzových předmětů, které byly detektoráři nově nalezeny na desítkách lokalit, takže obraz české doby bronzové se na jednu stranu komplikuje, na druhou obohacuje.
úryvek z knihy
Václav Cílek: Střední Čechy
Dokořán 2025
O knize na stránkách vydavatele
