Sciencemag.cz
Doporučujeme
Svět nefunguje vždy tak, jak očekáváme. V raném dětství se naučíme, že se lepicí páskou dá spravit natržený papír, ale s rozbitými hračkami nebo rozbitými talíři už to tak dobře nefunguje. Podnikatel, který v garáži pracuje na přelomové technologii, je překvapený, když se za ním lidé nehrnou. Úspěch vyžaduje roky dřiny a tolik modifikací původní myšlenky, že v době, kdy se dostane na trh, je k nepoznání. Jen si představit budoucnost nestačí. Aby naše myšlenka došla naplnění, musíme se potýkat s nekompromisní realitou skutečného světa. Nestačí jen znalosti, nutná je i výdrž. Dopamin, molekula budoucího úspěchu, je tady od toho, aby nám výdrž poskytla.
Případ rozhodných potkanů
Jedním ze způsobů, jak výdrž zkoumat v laboratoři, je měřit, jak usilovně se bude potkan snažit, aby dostal jídlo, přičemž obvykle se počítá, kolikrát stiskne páčku, která mu po skluzavce pošle do klece kousek potravy. Zvyšováním počtu stihnutí nutných k získání jídla mohou vědci zjistit, nakolik jsou potkani odhodlaní zvyšovat vynaložené úsilí.
Badatelé z Connecticutské univerzity chtěli ověřit, zda lze manipulovat s výdrží potkanů změnou aktivity dopaminu v mozku. Kleci plné potkanů nasadili nízkoenergetickou stravu, dokud zvířata neshodila 15 procent hmotnosti (jen pro srovnání, je to jako kdyby průměrný dospělý člověk shodil zhruba 11 kilogramů). Jakmile potkani dosáhli cílové hmotnosti a byli pořádně hladoví, dali jim vědci příležitost pracovat za odměnu ve formě tablet Bioserve, které (přinejmenším pro potkany) představují mimořádnou pochoutku a vyrábějí se v různých příchutích, od čokolády, marshmallow či piňakolády po slaninu.
Hned na začátku rozdělili potkany do dvou skupin. Ta první se stala kontrolní skupinou a kromě diety ničemu jinému vystavena nebyla. Zvířatům ve druhé skupině vědci do mozku injikovali neurotoxin, který jim zničil část dopaminových buněk. Poté experiment začal.
První pokus byl jednoduchý. Aby potkan dostal tabletu Bioserve, musel páčku stisknout pouze jednou. Jelikož nebylo potřeba vynaložit skoro žádné úsilí (nebyla nutná výdrž), tento úvodní experiment prokázal, že potkani trpící nedostatkem dopaminu mají pochutinu stejně rádi jako normální potkani. To bylo důležité, protože pokud by potkani s nedostatkem dopaminu přestali o tablety mít zájem, nebyli by vědci schopní otestovat, jak moc se potkani budou snažit, aby pochutinu získali.
Když nebyla potřeba žádná práce, mačkali potkani s nedostatkem dopaminu páčku stejně často jako normální hlodavci a dobroty, které si vysloužili, okamžitě zhltnuli. Výsledek nepřekvapil, neboť se nepředpokládalo, že by se obliba a vychutnávání odměny v důsledku změny hladiny dopaminu měnila. Jestliže potkani museli pracovat usilovněji, situace se změnila:
Když se počet nezbytných zmáčknutí zvýšil z jednoho na čtyři, normální potkani páčku stiskli během 30 minut téměř tisíckrát. Potkani o dopamin ochuzení tak motivovaní nebyli. Páčku stiskli asi jen šestsetkrát.
Když požadavek vzrostl na šestnáct zmáčknutí, stiskla normální zvířata páčku téměř dvoutisíckrát, kdežto u potkanů se sníženou produkcí dopaminu se počet zmáčknutí téměř nezvýšil. Dostali pouze čtvrtinové množství pamlsků, ale usilovněji nepracovali.
Nakonec se požadavek vyšplhal na celých čtyřiašedesát zmáčknutí pro získání jediné tablety Bioserve. Normální potkani zvládli přibližně 2500 zmáčknutí – to znamená víc než jedno zmáčknutí za vteřinu v průběhu 30 minut. Potkani s nedostatkem dopaminu množství práce vůbec nezvýšili. Ve skutečnosti mačkali méně než předtím. Prostě to vzdali.
Snížení hladiny dopaminu podle všeho oslabilo vůli hlodavce pracovat. Byl však proveden ještě jeden experiment, aby se potvrdilo, že destrukce dopaminových buněk ovlivnila výdrž, nikoli pocit „líbí se mi to“.
Zmrzlina chutná vždycky, ale pokud jste právě spořádali velký oběd, pravděpodobně na ni nebudete mít takovou chuť, jako kdybyste najedení nebyli. Jak moc zmrzlinu chcete, nijak nesouvisí s tím, jestli jste pracant, nebo lenoch. Jídlo v tu chvíli prostě není tak důležité, jako kdybyste byli hladoví. Vědci proto k experimentu přidali nový rozměr a manipulovali mírou hladu.
Do pokusu zařadili novou skupinu potkanů, kterým dali něco dobrého k snědku, a poté s nimi celý experiment zopakovali. Na všech úrovních, včetně tablety na každé stisknutí, mačkali předem nasycení potkani páčku o polovinu méně často než ti hladoví. Když se požadavek zdvojnásobil, zdvojnásobili své úsilí. Když se požadavek zečtyřnásobil, vynakládali čtyřnásobné úsilí. Pokaždé ale skončili na zhruba polovině stisknutí oproti hladovým potkanům. Nepolevili. Nevzdali to. Prostě jen nechtěli sníst tolik tabletek, protože neměli hlad.
Výsledky odhalily drobný, ale zásadní rozdíl. Pocit hladu (nebo jeho absence) ovlivňuje, jak moc si potkani tabletek cení, ale neoslabí jejich ochotu pracovat. Hlad je TaT jev, bezprostřední zkušenost, nikoli zkušenost anticipační, která je poháněná dopaminem. Budete-li manipulovat mírou hladu nebo jinou smyslovou zkušeností, ovlivníte hodnotu odměny vysloužené prací. Avšak tím, co práci vůbec činí možnou, je dopamin. Žádný dopamin, žádná snaha.
To nás přibližuje k pochopení, jak dopamin ovlivňuje, zda zvolíme tvrdou dřinu, nebo zda se vydáme snazší cestou. Někdy máme chuť na speciální jídlo a jsme ochotní hodně usilovat, abychom ho připravili. Jindy nechceme nic než „vegetit“ a usazení před televizí raději roztrhneme pytlík brambůrků, než abychom věnovali byť jen pár minut přípravě jednoduchého jídla. Dalším krokem experimentů se proto stalo vnést do nich prvek volby.
Vědci připravili klec se strojem na tablety Bioserve a miskou s laboratorním žrádlem. Laboratorní krmivo bylo nevýrazné, ale volně dostupné, takže k jeho získání nebyla potřeba žádná práce. Aby potkani dostali mnohem chutnější tablety Bioserve, museli páčku zmáčknout čtyřikrát – sice minimální, ale přesto nějaké úsilí. Potkani s normální hladinou dopaminu šli rovnou k pochoutkám Bioserve. Byli ochotní vynaložit trochu snahy, aby dostali něco lepšího. Potkani se sníženým množstvím dopaminu si to naopak namířili ke snadno dostupnému laboratornímu žrádlu.
Schopnost vynaložit úsilí je dopaminergní. Míru takového úsilí sice může ovlivňovat nespočet faktorů, ale bez dopaminu se žádná snaha ani nedostaví.
Vlastní účinnost: dopamin a síla sebedůvěry
K motivování potkana sice zcela postačuje tableta Bioserve s příchutí slaniny, nicméně s lidmi je to trochu složitější. Než jsme schopní uspět, potřebujeme věřit, že uspět můžeme. To má vliv na výdrž. Pokud se dočkáme brzkého dílčího úspěchu, máme větší výdrž. Některé programy na hubnutí pomohou člověku shodit dvě až tři kila za prvních pár týdnů. Jsou takto nastavené, protože jejich tvůrci vědí, že když na začátku za stejnou dobu nezhubnete víc než půl či jeden kilogram, je pravděpodobné, že program opustíte. A vědí, že se programu budete držet s větší pravděpodobností, pokud uvidíte, že jste schopní to dokázat. Vědci to označují termínem self-efficacy (který v podstatě znamená víru ve vlastní schopnosti dosáhnout vytyčeného cíle a do češtiny se často vůbec nepřekládá, nicméně pro něj lze použít výraz „vlastní účinnost“).
Drogy jako kokain a amfetamin zvyšují hladinu dopaminu a jedním z výsledků je růst vlastní účinnosti, často na patologickou úroveň. Lidé, kteří tyto drogy užívají, se mohou pustit do tolika projektů, že není v jejich silách je všechny dokončit. U těžkých uživatelů se dokonce někdy vyvine megalomanie. Bez absolutně jakéhokoli důkazu věří, že napíšou to nejlepší pojednání, jaké kdy kdo stvořil, nebo že vynaleznou přístroj, který vyřeší všechny problémy lidstva.
Za normálních okolností je robustní vlastní účinnost velice přínosná. Někdy je sebenaplňujícím se proroctvím. Sebevědomé očekávání úspěchu způsobí, že se člověku rozplynou překážky před očima.
úryvek z knihy
Daniel Z. Lieberman, Michael E. Long
Dopamin. Molekula, která určuje osud lidstva
Argo a Dokořán 2023
O knize na stránkách vydavatele
