Planety potřebují k udržení života více vody, než si vědci dosud mysleli

Doporučujeme

Vědci zkoušejí likvidovat mikroskopické léze ve slinivce dříve, než se z nich stane rakovina

2. 5. 2026

Oceány temní, stojí za tím řada faktorů

30. 4. 2026

Proč je pro život vhodný jen malý počet planet?

29. 4. 2026

Svět Duny asi není reálný. Bohužel pro fanoušky sci-fi je podle nového výzkumu nepravděpodobné, že by pouštní světy mimo Sluneční soustavu hostily život. Vědci ukazují, že planeta velikosti Země potřebuje alespoň 20 až 50 % vody z oceánů Země, aby udržela kritický přírodní cyklus udržující vodu na povrchu.

V rámci nové studie se výzkumníci snažili dále zúžit hledání potenciálně obyvatelných světů tím, že zkoumali planety s pouze malým množstvím vody.
„Zajímaly nás suché planety s velmi omezenými zásobami povrchové vody – mnohem menšími než jeden pozemský oceán. Mnohé z těchto planet se nacházejí v obyvatelné zóně své hvězdy, ale nebyli jsme si jisti, zda by skutečně mohly být obyvatelné,“ uvedla hlavní autorka studie Haskelle White-Gianella z Washingtonské univerzity.
Výsledky ukazují, že obyvatelnost závisí na geologickém uhlíkovém cyklu – procesu poháněném vodou, jenž po miliony let řídí koloběh uhlíku mezi atmosférou a vnitřkem planety a stabilizuje povrchové teploty.
Oxid uhličitý původem z vulkánů se v rámci cyklu hromadí v atmosféře, než se v rozpuštěné formě v dešťové vodě vrátí zpět na Zemi. Déšť eroduje horniny na zemském povrchu a chemicky s nimi reaguje, přičemž voda odvádí uhlík do oceánu, kde klesá na mořské dno. Tektonika desek tlačí oceánské desky bohaté na uhlík pod kontinentální pevninu. O miliony let později se uhlík vrací na povrch při tvorbě hor.
Pokud hladina vody klesne příliš nízko na to, aby mohlo pršet, odstraňování uhlíku z atmosféry – prostřednictvím zvětrávání, tj. reakce CO2 s horninami – nestačí držet krok s emisemi z vulkanických erupcí a hladina oxidu uhličitého v atmosféře prudce stoupne. Rostoucí teploty odpařují zbývající povrchovou vodu, což spouští nekontrolovatelné oteplování, které činí planetu příliš horkou na to, aby na ní mohl existovat život.

To znamená, že suché planety v obyvatelné zóně pravděpodobně nejsou vhodnými kandidáty pro život.
Předchozí pokusy o modelování uhlíkového cyklu se zaměřovaly na chladnější a možná vlhčí planety. Modely zohledňovaly odpařování způsobené slunečním zářením, ale nezahrnovaly další faktory, jako je vítr. Nová studie přizpůsobila stávající modely sušším planetám tím, že upřesnila odhady odpařování a srážek.
Výsledky ukazují, že i planety, které vznikají s povrchovou vodou, ji mohou ztratit, a v důsledku narušení uhlíkového cyklu se tak změnit z potenciálně obyvatelné na neobyvatelné.

Možná máme takový příklad i přímo vedle sebe: Venuše. Má přibližně stejnou velikost jako Země, pravděpodobně vznikla ve stejné době a mohla mít na počátku podobné množství vody.
Existuje mnoho teorií, které se pokoušejí vysvětlit, proč jsou Země a Venuše dnes tak odlišné. Je možné – alespoň v logice nové studie – že Venuše, která je blíže Slunci, se zformovala s o něco menším množstvím vody než Země, což narušilo geologický uhlíkový cyklus. Jak povrchové teploty stoupaly spolu s hladinami oxidu uhličitého v atmosféře, Venuše svou vodu ztratila.

Haskelle T. White-Gianella et al, Carbon Cycle Imbalances on Arid Terrestrial Planets with Implications for Venus, The Planetary Science Journal (2026). DOI: 10.3847/psj/ae4faa
Zdroj: University of Washington / Phys.org, přeloženo / zkráceno