Sciencemag.cz
Related Articles
Lebky vakovlků vykazují jedinečnou kombinaci anatomických znaků, která nemá mezi současnými masožravými savci obdobu.
Nová studie vedená vědci z australské Flinders University zpochybňuje dosavadní představy o způsobu lovu vakovlka (tasmánského tygra). Naznačuje, že tento původní vrcholový predátor se způsobem lovu výrazně lišil od vlků a divokých psů, k nimž býval přirovnáván.
Podrobné zkoumání historických exemplářů lebek vakovlka (Thylacinus cynocephalus) naznačuje, že jeho čelisti pravděpodobně nebyly uzpůsobeny k útoku na velkou kořist, například ovce. Jeho dlouhý a poměrně štíhlý čenich umožňoval rychlý skus, který byl vhodný spíše k usmrcování relativně malé kořisti.
Výzkumný tým z Flinders University a University of Melbourne zjistil, že lebky vakovlků vykazují jedinečnou kombinaci anatomických znaků, která nemá mezi současnými masožravými savci obdobu. Pozornost vědců upoutala především kombinace relativně velké lebky, dlouhé a vysoké rostrální (přední) části lebky a nápadně rozšířeného předního konce čenichu. Tato anatomická stavba byla spojena s neobvyklou biomechanikou skusu, která nemá mezi současnými masožravými savci přímou obdobu.
Spoluautor studie Douglass Rovinsky uvádí: „I když průměrný vakovlk vážil možná jen polovinu toho co průměrný vlk, jeho nezvykle velká lebka byla přibližně stejně velká jako lebka vlka šedého. Ovšem její tvar byl velmi odlišný od lebky typické velké šelmy. Tasmánský tygr měl dlouhý a štíhlý čenich působící téměř křehce, který nebyl tak robustní jako čenich vlka šedého. Připomínal spíše čenich lišky nebo šakala, kteří mohou být přitom mnohem menší než vakovlk.“
Vědci se domnívají, že tato neobvyklá anatomie umožňovala vakovlkům lovit malou až středně velkou kořist, například bandikuty nebo kořist velikosti králíka, pomocí rychlého a účinného skusu. Dlouhý čenich umožňuje při pohybu čelisti dosáhnout na jejím konci vyšší rychlosti. To může být výhodné při rychlém sevření čelistí a zachycení kořisti, i když to samo o sobě neznamená větší sílu skusu.
Je zajímavé, že ačkoli mohl být vakovlk posledním žijícím savcem s touto kombinací znaků, princip „velká hlava, rychlý a účinný skus“ se často objevuje mimo savce. Podobnou stavbu a způsob lovu najdeme například u krokodýlů nebo některých dravých ryb, které při lovu využívají rychlý pohyb čelistí k zachycení rychlé kořisti.
Poznámka PH: Má-li nová studie pravdu, hloupé/smutné/paradoxní na tom je, že vakovlk byl vyhuben hlavně kvůli tomu, že se mu přičítal lov ovcí. (Tedy v Tasmánii; na samotném australském kontinentu vymizel již dříve, tam to nejspíš způsobili dingové.)
Skull morphology of the extinct Tasmanian tiger suggests unique biting style‘, Nature Communications (2026). DOI: 10.1038/s41467-026-76614-0
Zdroj: Flinders University / Phys.org, přeloženo / zkráceno
