Středověk - ilustrační obrázek. Rukopis rukopisu Ruralia commoda, 14. století, licence obrázku public domain
Středověk - ilustrační obrázek. Rukopis Ruralia commoda, 14. století, licence obrázku public domain

Adamité: realita vs. fikce podle středověkých cestopisů

Málokteré téma husitské historie je natolik atraktivní jako adamitství, budící pozornost, pochybnosti i kontroverze přinejmenším od poloviny 15. století.

Většina zlikvidovaných sektářů patřila původně ke komunitě vyobcované na počátku roku 1421 z Tábora do Příběnic. Po násilných zásazích, které vedly k její fragmentarizaci, se jedna ze skupin uchýlila k Nežárce, kde žila v ústraní dle svých (veřejnost šokujících) zásad. Nežárecká sekta byla typickým revolučním produktem. Pro všechny velké revoluce je charakteristické, že se v jejím průběhu z hlavních směrů vydělují nejrůznější frakce, které své principy považují za obecně závazné, i když jsou pro většinu revolucionářů nepřijatelné. Čím méně mohou tyto skupinky ovlivnit hlavní proudy a v čím hlubší izolaci se ocitají, tím urputněji lpí na dodržování svých představ a tím kategoričtěji prohlašují samy sebe za vyvolené a spravedlivé. Jejich mesiášství končí vždy tragicky. Buď vnitřním rozvratem, nebo násilnou likvidací, uskutečněnou v režii vítězného revolučního křídla, které jejich zničením posiluje vlastní jednotu a upevňuje svou identitu. Jaké názory nežárecká komunita zastávala, není zcela zřejmé. Podle zpráv šířených v českých zemích i v Evropě se vnějšími projevy řadila mezi „adamity“ (staročeské ekvivalenty tohoto původně latinského pojmu jsou adamnik, adámek, adamec a naháč), tj. sektáře, kteří si údajně libovali v nahotě a volné lásce, ignorujíce hřích smilstva, takže se ocitli mimo normy křesťanského života. Všechna zachovaná svědectví nicméně pocházejí z druhé či třetí ruky a jejich spolehlivost je nanejvýš diskutabilní. Sami nežárečtí sektáři žádnou ucelenou autentickou výpověď nezanechali.

Nejobsáhlejší, leč v mnoha ohledech více než sporný pramen uchovala Husitská kronika Vavřince z Březové. Je to opis listu, který do Prahy údajně poslal Jan Žižka a jenž shrnul programové zásady a částečně i historii sekty, prý na základě výslechu jediného člena, jehož vítězové ponechali naživu. Již tato tvrzení budí pochybnosti, které zákonitě vzrostou v důsledku zjištění, že se opis takzvaného Žižkova listu stal součástí kroniky zřejmě až v její druhé redakci. Tím ale rozpaky nekončí. Česky psaný list, rekapitulující sektářské nešvary i zločiny a současně ospravedlňující nelítostné zúčtování s vyvrheli křesťanské společnosti, není striktním úředním záznamem, nýbrž kombinací dokumentu a literárního díla.
Jeho začátek a závěr je sepsán v jednoduchých rýmech, respektive v asonancích, nepochybně pro snazší zapamatování ze strany negramotných adresátů.

List, obsahující kromě „veršíků“ i prozaický výčet heretických názorů (ignorování vysvěcených kněží, popírání existence nebes a pekla) a hanebných, převážně kriminálních činů (smilstvo, pedofilie, vraždy, loupeže), plnil především zastrašující funkci. Měl odradit všechny, kdo by jen v náznaku hájili či v praxi uplatňovali podobné postoje. Autoritu a účinnost propůjčovalo písemnosti, kolující pravděpodobně ve formě pamfletu, jméno Žižkovo. Ve skutečnosti ovšem byla dílem kněží, rozhodnutých vyvrátit nebezpečné sektářství se vším všudy. Rozbor textu poměrně snadno odhalí, že uvedené „adamitské“ principy jsou kompilací sestavenou z odsuzovaných chiliastických článků, pikartských názorů Martina Húsky (v listu ostatně zmiňovaného), ze starších výslechů osob podezřelých z kacířství a také ze skutečných výpovědí zajatých sektářů od Nežárky.
Tato okolnost spolu s faktem, že mnohé podobné argumenty užívala církevní propaganda
již ke skandalizaci valdenských a později k diskreditaci Jednoty bratrské, vedl již od 16. století řadu autorů k názoru, že v půvabném jihočeském zákoutí nebyli pobiti či upáleni stoupenci sexuální svobody a bezohlední násilníci, nýbrž členové skupiny věrné myšlenkám Martina Húsky a Petra Kániše, zvláště jejich pojetí hodů lásky. Údaje Vavřincovy kroniky i dalších pramenů prohlásili kritičtí pochybovači (mezi nimiž najdeme české bratry, osvícenské vzdělance, evangelické myslitele, ortodoxní marxisty i masarykovské demokraty) za cílené pomluvy, které měly komunitu ve vědomí široké veřejnosti natrvalo očernit. Politická korektnost a postmoderní porozumění pro jakékoliv utlačované minority tuto tendenci dovršily, byť každý soudný badatel ví, že jakákoliv ideologická předpojatost vědeckou práci limituje.
Pochybovačům zdánlivě nahrává i další zjištění. Mistr Vavřinec z Březové ještě jako dvořan Václava IV. přeložil do češtiny tehdejší bestseller, Cestopis takzvaného Mandevilla. Žánrové označení díla není zcela přesné, spíše jde o encyklopedický popis pozemského světa, podaný z důvodu větší přesvědčivosti jako vyprávění skutečného (fakticky ovšem fiktivního) cestovatele. Reálné geografické znalosti se v díle očividně snoubí s fantastickými představami o oblastech, které Evropa neznala, což platí zejména o rozsáhlých asijských prostorách. Obsáhlé líčení orientálních zemí zahrnuje v 72. kapitole též výklad o zemi Lamoim, v níž „mužie i ženy [stejně jako adamité na foliích Husitské kroniky] chodie vždycky nazi“ po způsobu Adama a Evy. „A mezi těmi lidmi nemá nižádný své vlastnie ženy, ale každý požívá, kteréž chce, když jest jedno v ta doby jiného prázdna. A oni za to mají, že by žena zhřešila a velmi zle učinila, kteráž by sebe komu odpověděla, jenž by jie požádal vedlé toho přikázanie, kteréž Buoh sám vyřekl takto: Rosťte a vzploďte se a naplňte zemi.“ Od adamitské sekty se vybájení lidé vybájené krajiny liší pouze tím, že nejraději jedí vysušené děti.
113. kapitola poutavého cestopisu pak vypráví o zemi Genosept, v níž „dobří lidé jsú, ale chodie ovšem nazi a nic se jiným nepřikrývají, nežli rukama a svými vlasy“. V jiné, tentokrát nepojmenované zemi zase dodržují zvyk, „že ženy a mužie zvlášť bydlé, ale muž každý móž které chce požívati. A když dietě, která porodí, tehda dá to dietě tomu, ktož jí jejie panenstvie odjel. A tak otcové svých synóv ani synové svých otcóv neznají v té zemi“. Není ale obtížné shledat, že autor takzvaného Mandevilla v těchto i jiných pasážích pouze převzal a obohatil údaje obsažené ve starších cestopisech a také v četných starověkých a středověkých encyklopediích, evidujících skutečná a především vybájená lidská monstra.
V českém prostředí se takový soupis mimo jiné dochoval v nám již známém díle Lactifer františkána Jana Vodňanského, působícího na přelomu 15. a 16. století. Je nanejvýš pravděpodobné, že si mistr Vavřinec při psaní pasáže o adamitské herezi, jejíž počátek klade už do příběnického podhradí, na příslušné úseky Cestopisu takzvaného Mandevilla vzpomněl. Poznatek, který ze srovnání obou textů vyplývá, je zřejmý. Jihočeští vyznavači bezuzdné sexuality byli, pomineme-li kanibalismus, pro tehdejší publikum stejnými monstry jako obyvatelé vzdálených pohanských končin Orientu, kam středověk s oblibou projektoval své touhy, sny i tabuizované praktiky. Ani lidé ze zemí Lamoim a Genosept, ani adamité nepatří do okruhu křesťanské civilizace. Jsou to zvrhlíci určení k věčnému zatracení.
Navzdory zjištěným vazbám mezi Husitskou kronikou a českým překladem takzvaného Mandevilla však není možné adamitskou epizodu prohlásit za fikci a z českých dějin ji jednoduše vyškrtnout. I když připustíme, že sektáři na Nežárce nepobíhali po krajině v rouše Adamově a Evině, nelibovali si v pedofilii (podle Husitské kroniky musela „i děvčička najmenší […] porušena býti a s nimi smilniti“) a netančili nazí kolem ohně za zpěvu Desatera,131 četné prameny existenci svérázné komunity prokazují. Enea Silvio vzpomínal na rozhovor s Oldřichem (II.) z Rožmberka, jenž mu roku 1451 vyprávěl, že měl u sebe v zajetí muže i ženy adamitské sekty, přičemž některé z žen ve vězení dokonce porodily. Pan z Rožmberka dal po čase všechny sektáře upálit. Není to vyloučeno. Veselí nad Lužnicí bylo na počátku revoluce rožmberským majetkem. V době, kdy kardinál Piccolomini své věty formuloval, Oldřich ještě žil. To je důležité, neboť pozdně středověké dějepisectví vnímalo svědectví žijící osoby jako důvěryhodný informační zdroj. V případě zdatného italského fabulátora si ale nejsme uvedenou zásadou zrovna jisti. Raději se proto obrátíme ke dvěma husitským autorům. Mistr Jakoubek sice nepopisuje žádné sexuální orgie, tvrdě se však vymezil proti blouznění části táborských chiliastů, kteří roku 1420 v předtuše nadcházejícího Kristova království předpovídali takovou lásku „v lidech, že všechny věci budú mezi nimi v spolku [společné] a obecny, i ženy“.134 Proti takzvaným adamitům pak pravděpodobně mířila kazatelova slova: „Již smilstva a tělesné ohavnosti a tak temnosti nazývají blahoslavenstvím a světlem.“

Podstatně konkrétnější byl jihočeský myslitel Petr Chelčický, udržující těsné kontakty s táborským kněžstvem. V Replice proti Mikuláši Biskupcovi obvinil táborského seniora i další radikální duchovní, že zmátli hlavy lidem svým učením o svátosti oltářní, prohlašujíce „posvátný chléb“ za pouhé Kristovo znamení. Odtud se odvíjí další zlo, neboť někteří lidé pak hostii tupí a nazývají ji netopýrem, motýlem i modlou, jiní dokonce ztotožnili přijímání eucharistie s pohlavním aktem „a když chtie mluviti o smilství, tehdy jmenují chléb bělný a tak sobě rozoumějí“.

Působení takzvané adamitské skupiny dosvědčují též topografické údaje. Ze své základny podnikali sektáři výpravy za kořistí do blízkých vesnic a městeček, přičemž se nerozpakovali zabíjet. Jako by v nich pořád žila touha andělů pomsty z jara 1420. Krvavé i ohnivé stopy po sobě zanechali ve Veselí nad Lužnicí, v (Kardašově) Řečici, v Pleších i ve Stráži nad Nežárkou, lokalitách vzdálených 8–14 kilometrů od adamitského tábora. Jejich obětí se stal též panoš (armiger) Hanuš Šorc, držitel blízké vsi Valu, na jehož pozemcích se komunita zřejmě usídlila:

Historikové a filozofové se po několik staletí dohadují, kam názorově nežáreckou komunitu zařadit. Kromě problematické sekty svobodného ducha hovoří o možných vlivech gnostické hereze, o modifikovaných podnětech Jáchyma z Fiore, o zprostředkovaném vlivu bruselských homines intelligentiae, o mystickém panteismu a o reziduích archaické lidové kultury, přežívajících v prostředí středověké vesnice. Neurovnaná řeč pramenů umožňuje rozmanité interpretace.
Názorový profil komunity, která vzešla z chiliastického kvasu roku 1420, je nicméně zřetelný. Její členové odmítali institucionalizovanou církev s jejími tradičními obřady i svátostmi, včetně svátosti oltářní i svátosti manželství, a neuznávali potřebu vzdělání. Zároveň usilovali o návrat do původního stavu rajské nevinnosti, které mohli dosáhnout toliko dokonalí, Duchem svatým osvícení lidé. Takový člověk, oproštěný od hříchů, si pak mohl dovolit vše. I to, co majoritní společnost pokládala za hřích, zejména sexuální svobodu, která byla nejnápadnějším rysem nežárecké skupiny. Jakoubek a Chelčický nikde netvrdí, že by se takzvaní adamité promenovali nazí, nýbrž shodně upozorňují na jejich sexuální promiskuitu provázanou s blasfémií svátosti oltářní. To bylo pro většinu husitů nepřijatelné a urážlivé.

Tento text je úryvkem z knihy:
Petr Čornej
Jan Žižka: Život a doba husitského válečníka
Paseka 2019
O knize na stránkách vydavatele
obalka-knihy

 

Viz také: Adamité – konec husitských naháčů

Vznik replikátorů z perzistorů

Na rozdíl od Dawkinse nepředpokládá Bourrat skokovou přeměnu perzistorů na minimální replikátory. Jak jsme viděli …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close