Sciencemag.cz
Doporučujeme
Od samého počátku je nemožné, aby byly společnosti žijící na východě stejně násilné jako ty žijící na západě.
Vezmeme-li v úvahu drobné výjimky a také odchylky související s pozdějšími evropskými invazemi (pro rozsáhlou diskuzi viz Fossett [2001]), je zřejmé, že násilí dosahovalo mnohem většího rozsahu v západní Arktidě nežli ve východní, přičemž jako přibližná hranice může posloužit delta řeky Mackenzie. Rasmussen ([1927] 1999) tento rozpor během své cesty napříč Arktidou etnograficky zpracoval.
Z Burchových prací (1974, 1988, 1998, 2005, 2007) je zřejmé, že inupiatské skupiny pravidelně podnikaly rozsáhlejší útoky na jiné inupiatské skupiny a na přilehlé „indiánské“ skupiny. Burchův koncept národa s největší pravděpodobností odpovídá obecně přijímané defi nici kmene (nikoli ovšem náčelnictví, které by zde představovalo zastřešující organizaci ovládající národy). Na základě Friesenovy (2012, 2013) postulace, že v deltě Mackenzie existoval nebo se vyvinul stejný systém etnik, můžeme pravděpodobně předpokládat, že se stejná úroveň násilného chování rozšířila i do tohoto regionu.
Od samého počátku je nemožné, aby byly společnosti žijící na východě stejně násilné jako ty žijící na západě, protože organizovanost etnik se zde nikdy nevyvinula ani nezanikla. Mezi skupinami z východní Arktidy hovořícími inuktitutsky nebyla nikdy zaznamenána taková rozsáhlá násilná konfrontace, jakou představovaly útoky Athabasků na blízké inuitské vesnice a naopak (diskutováno dále v této kapitole). Přesto však bylo násilí ve východních inuitských společnostech stále přítomno. Tento nižší rozsah násilí je způsoben tím, že mezi východními Inuity existovaly společenské mechanismy, jež bránily eskalaci násilí do větších rozměrů (Briggs 1970; Fossett 2001; Irwin 1990; Rasmussen [1927] 1999). Útočilo se na Evropany (např. Frobisher, Davis), ale pouze za předpokladu, že by útoky neeskalovaly do dlouhodobých bojů o pomstu. V případě Evropanů se totiž jednalo o „jednorázové návštěvníky“ (Fossett 2001, s. 55). Navíc, jak vysvětluje Fossett (2001, s. 55), „útoky na ně nevedly k rozbití spojenectví a následnému zničení partnerství, omezení obchodu a k omezení přístupu k partnerům v manželství a adoptovaným dětem. Nejenže byly náklady na přepadení Evropanů podstatně nižší nežli náklady útoků na sousední komunity, ale podstatně vyšší byly i výnosy – kov a dřevo.“
Z etnografi ckých zpráv je zřejmé, že kulturně podmíněná povinnost pomstít neoprávněnou smrt člena rodiny hrála u Inuitů a Inupiatů prvořadou roli (např. Burch 2005; Fossett 2001; Mary-Rouselliere 1991; Rasmussen [1927] 1999; Rink 1875). Je zřejmé, že pokud by zabíjení z pomsty zůstalo v rámci skupiny bez kontroly, mohlo by vyeskalovat do většího konfliktu vedoucího k vnitřní krevní mstě, nebo něčemu ještě horšímu.
Na západě byly takové vnitroskupinové konfl ikty drženy na uzdě organizovaností etnik a pomstu mohl vykonat pouze nejbližší mužský příbuzný
zesnulého pomocí specifi ckých rituálů zabíjení, když už vůbec na krevní mstu došlo (Burch 2005, s. 20, 21). Pokud se však jednalo o člověka mimo vlastní skupinu, zcela to měnilo situaci. Burch (2005, s. 20) poznamenal: „Zabití vlastního krajana [člena kmene] byla vražda (iñuaq-), zatímco zabití cizince (tuqut-) [člena jiného kmene] se konceptuálně příliš nelišilo od zabití komára.“
Na východě platila podobná pravidla, jež měla zastavit eskalaci pomsty uvnitř skupin, a dodržovala se možná ještě přísněji. Jak již bylo diskutováno, často docházelo ke společenským snahám zabránit dalšímu krveprolití dříve, nežli mohlo dojít k zabíjení z pomsty (např. naturální platby za ztrátu či zajištění nových manželů či manželek). Kromě toho byli problémoví jedinci někdy „zlikvidováni“ svými vlastními rodinami, jež chtěly dostat konflikt pod kontrolu (Rasmussen [1927] 1999; viz také Burch [2005, s. 312, pozn. 18], který tuto praxi zaznamenal i u Inupiatů). Zdá se však, že došlo k zásadní proměně od velebení válečníků k uctívání lovců – společnosti se přestaly chystat na válku a vznikaly další kulturní adaptace, aby omezily vnitroskupinové násilí (Irwin 1990). V určitém okamžiku během své cesty přes Arktidu také Thule, kteří se usadili na východě, otupili své bojovné reakce na konkurenční skupiny jiných Thule a prošli přeměnou
z komplexního na jednodušší politický systém. Pravděpodobně kvůli snížení hustoty populace a omezení komunikačních linek, způsobenému větší vzdáleností mezi oblastmi zdrojů a kolapsem společenské struktury lovců velryb po roce 1500, se systémy etnik nebo kmenů, jež pravděpodobně existovaly ještě předtím, nežli se lidé odvážili vyrazit na východ, rozpadly nebo byly úplně opuštěny.
Pokud se člověk drží zřetelné, jednosměrně postavené hierarchické škály evolučních úspěchů, kde složitější je považováno za více vyvinuté, pak lze říci, že Thule prošli určitou formou devoluce. Tuto změnu však vnímáme jako posun k rozvinutějšímu stavu využívání životního prostředí v místě, kde podmínky prostředí činí dodržování postupů, které vedou k udržování národních organizací a zapojování se do násilí ve větším měřítku, maladaptivními. Bettinger (2013) nachází podobnou souvislost mezi změnami směřujícími od rozsáhlých společenských organizací s komunitním lovem k více individuálním loveckým praktikám a rodinným skupinám, k nimž došlo ve Velké pánvi, protože se tak lidé evolučně více přizpůsobují místnímu prostředí.
Jakkoli by nižší hustota populace mohla vysvětlit snížení míry rozsáhlého násilí na východě, a to zejména s ohledem na větší vzdálenosti mezi zdroji, lidé museli změnit své vlastní chování, aby nezaútočili proti jednotlivcům ze sousedních tlup. Důvodem této potřeby byla skutečnost, že větší konfl ikty mezi Inuity ve východní Arktidě neměly vítěze (Fossett 2001). Irwin (1990, s. 189) v převráceném měřítku přirovnává poměr nákladů a přínosů volby podniknout násilné akce většího rozsahu ze strany Inuitů k jaderné válce – následkem je vzájemné zničení obou skupin účastnících se konfliktu. Do nejnásilnějších konfliktů se na severu pouštěli zejména muži ve věku lovců, a tak představovali většinu jejich bezprostředních obětí.
Zatímco v rovině reprodukce si skupina vystačí se sníženým počtem mužů, ve východní Arktidě, kde muži v reprodukčním věku poskytovali drtivou většinu kalorií spotřebovaných skupinou prostřednictvím lovu, by nedostatek mužů znamenal strašlivé následky (Irwin 1990, s. 206; Smith a Smith 1994). Aby jedna skupina zaútočila na druhou, by bylo výhodné jedině za předpokladu existence záruky, že agresor během útoku neztratí žádného ze svých mužů. Pokud vítězná skupina ztratí byť jen jednoho ze svých mužů, její schopnost přežít se dramaticky sníží, i kdyby na bitevním poli (takříkajíc) triumfovala. Stejně tak platí obdobná podmínka pro potřebu zabránit eskalaci vnitřních konfl iktů. Kdyby se vrátily do západní Arktidy, mohly by inupiatské skupiny a další národy na jihu nadále pokračovat (někteří by řekli „byli by donuceni pokračovat“ [Mason 2012]) v přetrvávajícím rozsáhlém násilí, protože by dokázaly sociální (a existenční) škody konfliktu vstřebat. Například, pokud by žena ztratila během útoku na jinou skupinu manžela, měla by jiné sociální vazby, které by zajistily, že nebude hladovět. Ale na východě by to tak možná nedopadlo.
Jak rychle se změnil postoj k rozsáhlejším konfliktům během počáteční migrace Thule do východní Arktidy, není známo. Předpokládá se však, že násilí většího rozsahu se na západě v době jejich odchodu vyskytovalo endemicky. Na jedné straně stojí argument, že v době, kdy se setkali ve 13. století se Seveřany, mohli být stále velmi náchylní a schopní agresivních akcí proti cizím skupinám (Dugmore a kol. 2007). Těch několik pasáží v severských ságách, tento předpoklad, jak se zdá, podporuje. Podobně, pokud by masakr Inuitů v lokalitě Saunaktuk (Melbye a Fairgreive 1994) spáchala ve 13. nebo 14. století jiná skupina Thule, nikoli obyvatelé lesa, pak by se zdálo, že Thule svou násilnost neumenšili.
V opozici stojí argument, jejž razí zejména McGhee (1984, 2000, 2004), že pokud migraci Thule podnítila honba za kovy, pak by bylo pro Thule výhodnější se Seveřany obchodovat nežli s nimi bojovat (Maxwell 1985). Jelikož Seveřané vyváželi zpět do Evropy velké množství mrožích klů, pravděpodobně získaných obchodem od lovců Thule, jeví se jako pravděpodobné, že většina interakcí Thule a Seveřanů násilná nebyla (McGhee 1984; Maxwell 1985).
úryvek z knihy
ALLEN MARK W., JONES TERRY L.: Násilí a válčení lovců-sběračů
Academia 2026
O knize na webu dodavatele
Zde bych jen dodal, že v textu je jako zdroj citován Rasmussen. od něj česky vyšly Grónské mýty a pověsti (Argo 2007). Kniha je (IMHO) vynikající, ovšem příliš neladí s tím, co se jinak tvrdí výše – jednak je násilí, často bezdůvodného plná (pravda, na osobní rovině spíše než střetů mezi většími skupinami), až se čtenář občas diví, že tam vůbec někdo zůstal naživu :-). A za druhé se zde vyskytují i lidé žijící sami nebo skoro sami, příběhy přímo nazývané o starých mládencích, samotářích apod. Samozřejmě – jde o bizarní příběhy, ne nutně popis grónské reality.
skoro mi pripada, ze lidsky druh dokaze vytvorit
jakykoliv model spolecnosti podle podminek.
od ulu a vcelstva az po osamele sloni samce zijici
mimo spolecenstvi. a miru nasili dokazou mit od nuly
az po naprosto nasilne spolecnosti.
bude zajimave zda uspejeme proti emzakum.
to se někdy speciálně uvádí u polynésie – kde jinak měli k dispozici navíc cca stejné technologie a obdobné prostředí (a navíc si byli i geneticky příbuzní) – a málem na každém ostrově bylo jiné politické uspořádání.