Sciencemag.cz
Doporučujeme
V období římské nadvlády byl na Balkáně velký demografický příspěvek lidí anatolského původu.
Nová multidisciplinární studie rekonstruovala genomickou historii Balkánského poloostrova v prvním tisíciletí našeho letopočtu, tedy v době místních hlubokých demografických, kulturních a jazykových změn.
Vědecký tým získal a analyzoval údaje o celých genomech 146 lidí především ze Srbska a Chorvatska – více než třetina z nich pocházela z římské vojenské hranice na rozsáhlém archeologickém nalezišti Viminacium v Srbsku – které společně analyzoval s údaji ze zbytku Balkánu a blízkých regionů.
Archeologická DNA odhaluje, že navzdory hranicím dnešních národních států se populace na Balkáně utvářely společnými demografickými procesy.
Analýza DNA ukazuje, že v období římské nadvlády byl na Balkáně velký demografický příspěvek lidí anatolského původu, který zde zanechal dlouhodobou genetickou stopu. Tento posun předků je velmi podobný tomu, k čemu, jak ukázala předchozí studie, došlo v samotném Římě; jádro říše se tedy kupodivu tolik nelišilo od periferie. Překvapením je rovněž to, že studie ale naopak nenašla žádný žádný důkaz o genetickém vlivu migrantů italského původu na Balkáně.
Studie také objevila případy ojedinělé mobility na velké vzdálenosti ze vzdálených regionů, například dospívajícího chlapce, jehož genetický podpis předků se nejvíce blíží oblasti Súdánu a jehož strava v dětství byla velmi odlišná od ostatních analyzovaných jedinců. Zemřel ve 2. století n. l. a byl pohřben s olejovou lampou s běžnou „římskou“ ikonografii.
Studie identifikovala na Balkáně jedince smíšeného severoevropského a pontského stepního původu od 3. století, tedy dlouho před finálním rozpadem římské říše, ztrátou politické kontroly nad oblastí a zaplavením země „barbary“. Antropologická analýza těchto lebek ukázala, že některé z nich byly uměle deformované, což je zvyk typický pro některé stepní populace, včetně skupin označovaných antickými autory jako Hunové. Dunaj byl tedy za římské říše jistě její vojenskou a politickou hranicí (a rovněž geografickou/přírodní překážkou), ale do značné míry prostupný. Přitom bohatství pohraničních provincií (alespoň ve srovnání s druhou stranou hranice) jistě lákalo.
Od 6. století je v genetických datech patrný rozsáhlý příchod jedinců geneticky podobných moderním slovansky mluvícím populacím východní Evropy na Balkán. Jejich genetický otisk tvoří 30-60 % původu dnešních balkánských národů, což představuje jeden z největších trvalých demografických posunů kdekoli v Evropě v období raného středověku (srovnatelně hluboké byly např. i změny v anglosaské Anglii). Studie jako první odhaluje ale i sporadický příchod lidí tohoto typu dávno před pozdějšími masovými přesuny.
K usazování slovanských populací na Balkáně docházelo nejčastěji na severu, s genetickým podílem 50-60 % v dnešním Srbsku, a postupně se snižovalo směrem na jih, s 30-40 % v pevninském Řecku a 20 % na ostrovech v Egejském moři. „Slovanské“ geny jsou tak výrazně přítomné i tam, kde se dnes slovanskými jazyky nemluví, např. v Rumunsku a Řecku.
Na studii se podílelo více než 70 vědců z různých oborů, včetně archeologů, antropologů, historiků a genetiků.
A Genetic History of the Balkans from Roman Frontier to Slavic Migrations, Cell (2023). DOI: 10.1016/j.cell.2023.10.018. www.cell.com/cell/fulltext/S0092-8674(23)01135-2
Zdroj: University of Oklahoma / Phys.org, přeloženo/zkráceno
