Sciencemag.cz
Doporučujeme
Náboženství má přímo souviset s komplexností společnosti. Ve městech začali lidé žít až spolu s vírou v mocné bohy, kteří trestají na onom světě.
Evoluční biolog Joseph Henrich z Harvardu a jeho kolegové už dříve publikovali v časopisu Behavioral and Brain Sciences studie o tom, jak podle nich náboženství souvisí s komplexními společnostmi. Nyní v Nature přidali ještě experimentální výzkum, který má jejich názory potvrzovat.
Jejich teze zní, že společnosti uspořádané na větším rozměru nebo město vyžadují samozřejmě určité technologie a ekonomiku, ale stejně tak určité náboženství jako sociální technologii. Kupodivu nezáleží ani tak na tom, zda věříte v jednoho boha, ve více bohů nebo v karmu. Sumer má blíž k moderním náboženstvím než ke kultům skupin lovců a sběračů.
Bohové, ve které věří lidé v organizovaných společnostech, musejí být mocní, mocnější než lidé, odměňují a trestají, a to nejen na tomto, ale i na onom světě. Vědí toho víc než lidé, není snadné je ošidit a mají určité požadavky na vznešenost uctívání, žádné tance kolem ohně. Naopak šamanismus malých společností je spíše sbírka ad hoc rituálů: bohové sice existují, ale dá se s nimi celkem snadno manipulovat, posmrtný život není polarizován na nebe a peklo… Samozřejmě veškerá náboženství jsou konglomerátem modernějších a archaičtějších představ, mají různé projevy atd.
Henrich uvádí, že přesvědčení o moci bohů a jejich schopnosti trestat držela lidi v prvních městech na uzdě, aniž by se tito hned do sebe pustili. Byla to podmínka kooperace na jiném než příbuzenském základě. Navíc „přírodní výběr“ mezi jednotlivými společnostmi fungoval tak, že vyhrávali bohatší nebo ti, kdo dokázali postavit větší armády, ale i ti, kdo dokázali ostatní přesvědčit, že uctívají ta nejmocnější božstva.
Každopádně víra v mocné bohy vede prý k tomu, že se lidé, přinejmenším v rámci své skupiny, chovají poněkud opatrněji a „altruističtěji“.
Autoři nyní své názory dokazují („dokazují“?) i experimentálně. Po světě mezi různými věřícími (křesťané, buddhisté, hinduisté…) zkusili, nakolik se lidé odváží podvádět – a to cizince, o nichž je jim ale řečeno, že sdílí jejich náboženství. Testovaný člověk si měl hodit mincí (respektive obdoba tohoto postupu) a podle toho, co padlo, si buď ponechat určitý obnos/věnovat ho někomu, koho znal v rámci skupiny, nebo ho nechat pro onoho cizince. Dotyčného přitom nikdo nekontroloval, nicméně statisticky mince padala nějak. To, kolik v jaké společnosti lidé odevzdali, pak ukazuje na, dejme tomu, strach z bohů, že za drobný podvod budu potrestán. Samozřejmě absolutně to nefungovalo, ve všech skupinách mince padala tak, že větší část výtěžku připadla testovanému nebo jeho komunitě než neznámému cizinci.
A jak může komplexní společnost fungovat, pokud v trestající bohy nevěří? Podle autorů studie prostě tak, že namísto boha člověka potrestá policie/soud, byť mají pravomoc pouze na tomto světě. Tyto postupy jsou ale dostatečně účinné až v moderních společnostech.
Zdroj: Phys.org
Poznámky:
– Nějak podobně to zřejmě bude – náboženské představy Sumerů se asi podstatně odlišovaly od náboženství lovců mamutů. Nevysvětluje se tím ale, proč se taková společnost ihned nerozpadla pod náporem podvodníků, kteří sdílenému náboženství nevěřili (ale asi to raději předstírali). Bylo by třeba vysvětlit, jakou výhodu z toho má jednotlivec. Problém skupinových selekcí: Asi nefungují, protože skupina altruistů se rozpadne pod náporem podvodníků zevnitř rychleji, než dokáže triumfovat nad okolními skupinami nealtruistickými. (V evoluční biologii se takto vysvětluje, proč si nemohou konkurovat druhy jako celek.)
– Nakolik můžeme věřit výsledkům podobných experimentů, respektive nakolik se z ních dá něco dalekosáhle vyvozovat, když si při těchto testech lidé jistě říkají „co to na mě zkoušejí“? Chtělo by to také upřesnit, o jak velké částky šlo. (V této souvislosti existuje půvabně cynická poznámka, že bez pořádné chudoby by tyto pokusy vůbec provádět nešlo, na to by ani západní univerzity neměly rozpočty.)
– Nevysvětluje se, zda se komplexnost a náboženství vyvíjely vedle sebe a nebo nějak kauzálně. Prohlašovali se vládci přímo za bohy? Pokud ano, tak jistě bohy prezentovali jako velmi mocné.
– Kam v této souvislosti řadit třeba judaismus, který se o posmrtném životě příliš nevyjadřuje? Kam antická náboženství (bohy šlo občas ošidit, Prométheův trik s tím, co se má z masa obětovat atd.)? Věřilo se vůbec třeba kolem roku 0 ve většině antického světa na posmrtný život – a to přitom byla jedna z vůbec nejkomplexnějších civilizací. Naopak nástup křesťanství byl spojen s rozkladem organizované společnosti, izolacionismem spíše soběstačných skupin…
– Křesťanství, kde lze kajícníkovi vše odpustit, do tohoto pohledu na věc také úplně nezapadá.
– Z tvrzení, že dnes se nemusíme bát posmrtného života, protože se bojíme soudů, by vyplývalo, že vynucování pravidel nebylo v prvních společnostech účinné. Myslíte, že zloději na tržišti v Babylonu se primárně báli, že je Marduk potrestá po smrti? Vůbec Mezopotámie, nejstarší městská civilizace, je dobrý příklad, který teorii výše poněkud nabourává – podle místního náboženství prakticky neexistoval ráj, všichni lidé měli jít po smrti do neveselé podsvětní říše, kde budou jíst hlínu a pít špinavou vodu.
– Navíc známe i jiný velmi účinný mechanismus, který vytváří kooperaci mezi nepříbuznými jedinci – trh.
