Sciencemag.cz
Doporučujeme
V roce 1995 vyšla konečně obsáhlá, téměř čtyřsetstránková kniha velkého formátu Die Býčí skála-Höhle, Ein hallstattzeitlicher Höhlenopferplatz in Mähren (Býčí skála, jeskynní obětní místo z doby halštatské na Moravě), jejímiž hlavními autory jsou archeologové H. Parzinger, J. Nekvasil a F. E. Barth. V knize jsou však zařazeny i oddíly specialistů z jiných oborů, zejména přírodovědců: lidské kosti (M. Stloukal a J. Szilvássy), zvířecí kosti (E. Pucher), rostlinné zbytky (F. Kühn), zbytky dřev (E. Opravil), plstě a pletiva (A. Rast-Eicherová) a jeskynní sintr (A. Přichystal).
Podtitul knihy napovídá, k jakému výkladu nálezu se hlavní autor nakonec přiklonil. Závěrečnou partii se shrnutím výsledků výzkumu napsal H. Parzinger a z jeho textu si nyní vytkneme to nejdůležitější.
Hermann Parzinger především konstatuje, že už dříve, než došlo k společnému výzkumu českých, rakouských a německých badatelů, o němž tato kniha podává zprávu, mnozí autoři zpochybnili správnost obecně známého Wankelova výkladu, že šlo o pohřeb náčelníka s lidskými oběťmi.
Tak W. Angeli v roce 1970 upozornil na rozpory ve Wankelově popisu (například jednou hovoří o tom, že předsíň jeskyně byla překryta spáleným obilím, jinde se zmiňuje jen o několika místech), a konstatoval, že tam nebyl rozhodně jen jeden vůz a že není žádný důkaz pro přisouzení výbavy jednomu významnému muži. Angeli také rozpoznal, že nešlo o jednorázovou akci, rozeznal v nálezech tři různé časové horizonty, vyvodil opakované používání místa po delší dobu a došel k závěru, že se zde nacházela hrobka pro hromadné pohřby. V témže roce vyslovila R. Rolleová přesvědčení, že Býčí skála je kultovní místo s lidskými oběťmi.
S Nekvasilovým názorem, že nešlo o knížecí pohřeb s oběťmi, Parzinger souhlasil, ale jeho výklad, že se v jeskyni ukryla knížecí družina se svým majetkem před Skyty a zřícený strop všechny pohřbil, považuje za stejně romantický jako výklad Wankelův.
Hraje tu roli i datování jednotlivých archeologických nálezů, které zaujímá celou první polovinu 6. století před Kristem, sklonek doby halštatské a začátek laténu. Takže možnost, že se všechny předměty dostaly do jeskyně najednou, nelze sice vyloučit, ale je to méně pravděpodobné.
Parzinger neodmítá všechny Wankelovy údaje, i když konstatuje, že jen obtížně zjistíme, které jeho zprávy jsou bezpochybným faktem a které fantazií. Věří jeho údaji, že vrstvy s popelem, tedy žároviště, zaujímaly dvě ohraničená místa v Předsíni, a souhlasí s Nekvasilem, že kamenné bloky pocházejí ze zříceného stropu jeskyně. Zelená lebka je jistě podezřelý nález, ale Wankelův výklad nelze zcela vyloučit. Číše z lebky je velmi pochybná a uťaté ruce jsou zcela jistě podvrh, ale Parzinger uvažuje, zda autorem byl sámWankel, nebo zda podváděl později někdo jiný. Klade si také otázku, proč ve sbírce chybějí kosti, které jsou pro Wankelův výklad tak důležité. Že by v jeskyni byly nalezeny opravdu jen lebky? Fakt, že Wankel přisoudil všechny lebky krásným mladým ženám, považuje Parzinger za nejjasnější důkaz, jak byl moravský badatel svým nálezem fascinován. A přitom ušly jeho pozornosti dvě lebky s posmrtnými zářezy, které jasně dosvědčují kultovní praktiky.
H. Parzinger tedy souhlasí s tím, že Wankelův výklad o knížecím pohřbu mocného náčelníka je nedoložitelný, ale nepochybuje, že zde došlo k lidským i zvířecím obětem a že i všechny nálezy jsou dokladem obětí. Takže odmítá Angeliho názor, že Býčí skála byla hromadným hrobem, i Nekvasilův, že šlo o útočiště před Skyty, jako příliš spekulativní. Bylo to kultovní místo či obětiště, které se používalo asi po dobu padesáti let.
Zda zřícení stropu jeskyně, o němž rovněž nelze pochybovat, způsobilo konec využívání, či zda k němu došlo až později, zůstává nezodpovězeno.
Připomeňme si krátce historii tohoto výzkumu. Celá novodobá akce začala koncem 60. let 20. století, kdy byl ke zpracování nálezů z Býčí skály ve vídeňském Přírodovědeckém muzeu přizván Jindra Nekvasil, koncem 70. let jsem byl do Vídně pozván i já, ke zpracování antropologických nálezů. Svůj text jsem ve spolupráci s vídeňským J. Szilvássym odevzdal poměrně brzy a učinili tak i další vídeňští spolupracovníci. Věc se zadrhla na vážném onemocnění J. Nekvasila. Vídeňáci začali být netrpěliví, a tak se věci ujal H. Parzinger a stal se editorem obsáhlé publikace. Došel však ke zcela odlišnému výkladu nálezu, Býčí skálu nazval kultovním místem.
Sám jsem už v 80. letech napsal text napůl populární publikace o Býčí skále, ale nával jiných úkolů způsobil, že jsem ho odložil a vrátil se k němu, až když jsem ukončil svou práci na pozici generálního ředitele Národního muzea v Praze a odešel do částečného důchodu. V roce 2006 jsem konečně starý rukopis oprášil a poslal Nekvasilovi s tím, že bychom vše měli společně publikovat. Jindra Nekvasil po určitém váhání souhlasil a dal se do práce, kterou přerušila jeho smrt. Pokusím se nyní v úplném závěru shrnout výsledky našeho studia.
Především je nutno uvést, že výsledky nejprve antropologického, a pak i archeologického výzkumu ukázaly, že nelze naprosto souhlasit s Wankelovým výkladem pohřbu významného kmenového náčelníka. Bylo také brzo jasné, že nelze věřit ani jeho popisu nálezové situace. Můžeme se už jen dohadovat, jak jeho výzkum v 70. letech 19. století probíhal, co se událo. Je třeba zdůraznit, že Jindřich Wankel byl zakladatelem moravské archeologie, budoval tento obor, jak se říká „na zelené louce“ a neměl vzory a učitele.
Byl přitom v zajetí romantických představ své doby, což se projevuje i v tom, že zemřelé v Býčí skále považoval za Slovany. Na terénní výzkum zřejmě neměl mnoho volného času, a tak se musel spolehnout na informace od dělníků, kteří neměli o odborné stránce věci ani potuchy a jejich sdělení se asi dosti lišila od skutečnosti. Dokumentace výzkumu v podstatě neexistuje. Takže nešlo o pohřeb, ale ani o obětiště, tedy kultovní místo.
Jindra Nekvasil byl přesvědčen, že tu byla skupina prospektorů, která hledala v oblasti Moravského krasu možnosti těžby surovin, zejména asi železné rudy. Tato skupina osob se v té době lišila od většiny obyvatelstva tehdejší Moravy, které reprezentoval lid s horákovskou kulturou. Prospektoři, kteří pocházeli odněkud z jihu, snad z území dnešního Slovinska, nalezli v Předsíni jeskyně Býčí skála úkryt a nějakou dobu zde žili a pracovali. Usídlili se tady v neklidné době, kdy krajinou procházely tlupy jejich nepřátel. Do úkrytu si s sebou tito lidé vzali množství věcí, které jim umožnily po delší dobu obživu, ale i práci s různými materiály.
To je jádro Nekvasilovy interpretace. Býčí skála jako místo pobytu a pracoviště skupiny osob. Důvody, které pro tento výklad uvedl v torzu své práce, jsou naprosto přesvědčující. Zbývá vysvětlit zánik této skupiny prospektorů. Jisté je, že v Býčí skále jejich život skončil. Proti možnosti, že byli přepadeni a vyvražděni nepřáteli, hovoří fakt, že tu zůstalo na tehdejší dobu (ostatně i na dnešní) ohromné bohatství věcí. Těžko se dá uvěřit, že by nepřátelé nechali kořist na místě a neodnesli ji. Proto se zdá pravděpodobnější, že příčina zániku této skupiny byla jiná, že se stali obětí katastrofy. Snad výbuchu, snad toho, že na ně spadl strop jeskyně. To už dnes asi nikdo s jistotou neřekne.
Býčí skála je jedním z nejdůležitějších, nejbohatších a také neproblematičtějších archeologických nalezišť na našem území. Ukazuje mimo jiné, že často nestačí pravěký objekt archeologickým výzkumem odkrýt a vyzvednout ze země. To si vyžádalo v mnoha případech první a poměrně krátkodobou fázi, která v tomto případě trvala měsíc nebo dva. Pak je třeba celý nález popsat, pochopit a vysvětlit, interpretovat. U nálezů z Býčí skály to trvalo více než jedno a čtvrt století, pokud se domníváme, že obsáhlá publikace H. Parzingera a spoluautorů řekla v této věci poslední slovo. Není vyloučeno, že se o konečný výklad nálezů budou badatelé dohadovat dalších sto let.
Tento text je úryvkem z knihy
Milan Stloukal, Jindřich Nekvasil: Věčné tajemství Býčí skály
Academia 2015
