Sciencemag.cz
Doporučujeme
Nový výzkum NASA zjistil, že planetka Ceres mohla mít trvalý zdroj chemické energie k podpoře metabolizmu některých mikroorganismů pozemského typu.
Neexistují žádné důkazy o tom, že by na Ceresu (nebo snad lépe „na Cereře“? název podle římské bohyně úrody, takže ženský rod?) někdy existovaly mikroorganismy, nicméně podle nového výzkumu by zde vhodné podmínky asi měly. Ceres je největším tělesem v hlavním pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem.
Data z mise NASA Dawn, která skončila v roce 2018, již dříve ukázala, že jasné, odrazivé oblasti na povrchu Ceresu jsou převážně tvořeny solemi, které zbyly z kapaliny prosakující z podzemí. Pozdější analýza v roce 2020 zjistila, že zdrojem této kapaliny byla obrovská zásoba slané vody pod povrchem. V rámci jiného výzkumu mise Dawn také odhalila důkazy, že Ceres obsahuje organický materiál (uhlíkové sloučeniny).
Přítomnost vody a organických molekul navíc podle nové studie doplňuje (respektive doplňoval) i třetí potřebný díl skládačky: dlouhodobý zdroj chemické energie v dávné minulosti, který mohl umožnit přežití mikroorganismů. Znovu: tento výsledek neznamená, že na Ceresu kdy existoval život, ale pokud by se zde objevil, pravděpodobně by měl k dispozici potravu („hmotu i energii“).
Vědci vytvořili tepelné a chemické modely napodobující teplotu a složení nitra Ceresu v průběhu času. Zjistili, že před asi 2,5 miliardami let mohl mít podpovrchový oceán Ceres stálý přísun horké vody obsahující rozpuštěné plyny stoupající z metamorfovaných hornin v kamenném jádru. Teplo pocházelo z rozpadu radioaktivních prvků ve skalnatém nitru trpasličí planety (proces, který je podle všeho ve Sluneční soustavě běžný).
Podle dnes převládající představy vznikl pozemský život právě u kuřáků (vývěrů) – tam, kde se horká voda z hlubokého podzemí míchá s oceánem.
Planetka Ceres v současné podobě již ale pravděpodobně obyvatelná (opět – pro život pozemského typu) není. Je chladnější, obsahuje více ledu a méně kapalné vody než v minulosti. Teplo z radioaktivního rozpadu uvnitř Ceresu již dnes není dostatečné k tomu, aby voda nezamrzla, a zbývající kapalina se stala koncentrovanou solankou.
Období, kdy byl Ceres s největší pravděpodobností obyvatelný, trvalo přibližně před 4 až 2,5 miliardami let, kdy skalnaté jádro planetky dosáhlo své nejvyšší teploty. Tehdy se do podzemní vody Ceresu dostávaly teplé tekutiny.
Trpasličí planeta dnes nemá výhodu současného vnitřního ohřevu generovaného tlakem a tahem při oběhu velké planety, jako je tomu u Saturnova měsíce Enceladus nebo Jupiterova měsíce Europa.
Obecně: Mnoho dalších ledových měsíců a trpasličích planet s podobnou velikostí jako Ceres (průměr asi 940 kilometrů), mohlo mít v minulosti svou éru obyvatelnosti rovněž – a to i bez významnějšího vnitřního zahřívání způsobené gravitačním tahem planet.
Samuel W. Courville et al, Core metamorphism controls the dynamic habitability of mid-sized ocean worlds—The case of Ceres, Science Advances (2025). DOI: 10.1126/sciadv.adt3283
Zdroj: NASA / Phys.org, přeloženo / zkráceno
