Sciencemag.cz
Doporučujeme
Prostor Českých zemí se dálkovým stykům v návaznosti na Hedvábnou cestu otevřel již na samém počátku našich středověkých dějin. Tyto kontakty zprostředkovalo avarské osídlení Velké uherské nížiny v 6. a 7. století. S Avary se k nám dostaly vlivy přinejmenším středoasijské, jak ukazují archeologické nálezy poslední doby.81 V 6. až 8. století docházelo k pohybu zboží po celé délce Hedvábné cesty od východu na západ a opačně.
Zajímavé jsou doklady o nositelích těchto transkontinentálních obchodních styků přes celou Eurasii, od 4. století n. l. jimi byly různé židovské skupiny. Nápisy buď v hebrejštině, nebo zapsané hebrejskou abecedou se našly například v Ladákhu v Kašmíru, ve Východním Turkestánu či v Afghánistánu. Zboží z východu se k nám mohlo dostávat různými způsoby, mimo jiné i komunikačním systémem Byzantské říše.
Zlatý věk výměny hmotných i duchovních statků z východu na západ a opačně nastal pro naše země od 8. století, zejména v době Velkomoravské říše (asi 833 až 906/907). Dokladem je například přítomnost íránských motivů v nálezech z našeho území z této doby. Tyto nálezy putovaly jak ze střední Asie do Číny, tak Černomořím do Podunají a dále na západ.82 Ve velkomoravské době přicházely na dvory knížat kromě drahých kovů a luxusních předmětů (šperků a jiných klenotnických výrobků, luxusních zbraní apod.) i drahé látky, jejichž vzorky se objevují ve velkomoravských hrobech. Byl to například zlatem protkávaný brokát, snad byzantského původu, ale i vzácné hedvábí, jehož import byl zprostředkován až ze Sogdiany. Některé z hedvábných tkanin západní Evropy 9. až 10. století nacházejí přímé paralely ve Východním Turkestánu a západní Číně (oblast Tun-chuangu). Je možné, že existoval přímý tranzit Podunajím přes naše území.
V posledním desetiletí 10. století vstupuje hedvábí do českých pramenů přímo (svatovojtěšské legendy Est locus a Nascitur purpureus flor), přičemž nejstarší zachované exempláře pocházejí z Byzance (z 10. až 11. století). V nálezech na Pražském hradě z 11. až 13. století se objevuje již i hedvábí pocházející z Číny a Východního Turkestánu. Import ze střední a východní Asie přirozeně zesílil v době sjednocení většiny Eurasie pod mongolskou nadvládou ve 13. a 14. století. Usnadnění prostupnosti asijské pevniny umožnilo dodávání východoasijského zboží až do přístavů v severním Černomoří a odtud do našich zemí.
Zajímavé je také sledovat stopy našich poutníků a cestovatelů po Hedvábné cestě. Prvním historicky doloženým Čechem mimo Evropu byl pražský kanovník Osel (latinsky Asinus), který na konci 11. století vykonal pouť do Jeruzaléma ve Svaté zemi.86 V polovině 13. století blíže neznámý Štěpán z Čech doprovázel františkána Carpiniho na jeho cestě k mongolskému chánovi. Po cestě však onemocněl a musel se vrátit zpět.
S Českými zeměmi je spjat Odorik z Pordenone (asi 1280/1286–1331), františkánský misionář a cestovatel do východní Asie, nejasného „národního“ (snad českého) původu. Skoupé historické prameny uvádějí, že Odorik byl synem jednoho z žoldnéřů českého krále Přemysla Otakara II. (vládl 1253–1278). Tito žoldnéři byli posádkou právě v Pordenone. Například korutanský historik Jan z Viktrinku (mezi 1270 a 1280–1347), dobře obeznámený s dějinami Akvilejského patriarchátu, kam Pordenone náleželo, ve své kronice Kniha jistých historických událostí (latinsky Liber certarum historiarum) uváděl, že Odorik pocházel „ze zůstavších potomků těch, jež druhdy král Otakar při [městě] Pordenone k obraně určil“. Anonymní lubenský kronikář (latinsky Anonymus Leobiensis) tuto informaci upřesnil konstatováním, že Odorikův otec byl „nájemný voják Otakara, krále českého“ (latinsky mercenarius Ottacari, regis Bohemiæ).
Odorikovu národnost neznáme, vzhledem k místu narození a historickým okolnostem ho někteří autoři uvádějí jako Itala, jiní ho považují za Čecha, Furlance, Rakušana či Slovince. O jistém vztahu Odorika k Čechám může svědčit fakt, že nejméně tři latinské verze rukopisu jeho cestopisu vznikly v Praze. Odorik vykonal v letech 1316–1330 cestu do „východních krajů“ a při návratu z Číny snad navštívil Tibet. Cestoval pravděpodobně z Benátek přes Cařihrad, Trapezunt, Erzerum do Persie. Z Hormuzu pokračoval po moři do Indie, kde putoval podél Malabárského pobřeží, tedy jihozápadního pobřeží Indie, na Cejlon, navštívil Sumatru, Jávu, Borneo a odtud doplul se zastávkou v Čampě do Kantonu v Číně. Přes Čchüan-čou, Fu-čou, Chang-čou a Nanking dospěl kolem roku 1325 do Pekingu. Z císařského města, kde pobyl tři léta, se Odorik vrátil přes Tibet a Přední Asii do Evropy na jaře roku 1330.
Po svém návratu do Evropy nadiktoval zážitky františkánovi Vilémovi ze Solaně, a tak vznikl cestopis obecně známý jako Itinerarium, Descriptio terrarum, Relatio apod. Cestopis se po jeho smrti záhy stal „bestsellerem“. Poprvé přinesl do Evropy mimo jiné zprávy o Lhase a Sumatře.
Nebude jistě bez zajímavosti si ještě ve stručnosti připomenout počátky hedváb nictví v Čechách. První pokusy se v našich zemích datují do začátku 17. století. Již vévoda frýdlantský Albrech z Valdštejna nařídil 17. dunba 1627 své dvorské komoře Jičíně, aby z Itálie povolala dělníky znalé hedvábnictví a vysazovala morušové stromy. Brzy byl v Jičíně i v okolí nejen dostatek moruší, ale i značný počet dělníků, zabývajících se hedvábnictvím. Po smrti Valdštejnově však hedvábnictví záhy zaniklo.
K obnovení hedvábnictví došlo roku 1749, kdy dva italští odborníci vysázeli morušové stromky v pražských pevnostních příkopech. K výraznějšímu kultivování hedvábnictví došlo za Marie Terezie (vládla 1740–1780), která rozhodnutím ze dne 1. června 1752 nařídila pěstování moruší (se zvláštními výsadami) a nařízením ze dne 10. června 1756 přísně zakázala veškeré poškozování morušových stromů. Ze vstupného tehdejších maškarních plesů byla vyčleněna část k fondu pro pěstování morušových sadů. Rozhodnutím ze dne 25. dubna 1765 bylo vyhlášeno, aby se přičinlivým pěstitelům moruší a hedvábnictví udílely peněžní podpory, dále byly důrazně vybídnuty vrchnosti, duchovní správcové a učitelé, aby hedvábnictví věnovali větší píli. Za posledního desetiletí panování Marie Terezie se v Čechách vyrobilo již přes 40 centů92 smotaného hedvábí. Ve snaze své matky pokračoval i Josef II. (Joseph II., 1741–1790, vládl 1780–1790, římskoněmecký císař od 1765), o čemž svědčí nařízení ze dne 12. dubna 1782 a ze dne 6. dubna 1786, jimiž bylo zabezpečeno několik set zlatých ročně obcím, které úspěšně vysázejí nejvíce morušových stromů.
Tento text je úryvkem z knihy
Vladimír Liščák: Putování po Hedvábné cestě. Cesta staletími mezi Čínou a Evropou
Academia 2023
O knize na stránkách vydavatele
