Pixabay License

České země a Hedvábná cesta

Prostor Českých zemí se dálkovým stykům v návaznosti na Hedvábnou cestu otevřel již na samém počátku našich středověkých dějin. Tyto kontakty zprostředkovalo avarské osídlení Velké uherské nížiny v 6. a 7. století. S Avary se k nám dostaly vlivy přinejmenším středoasijské, jak ukazují archeologické nálezy poslední doby.81 V 6. až 8. století docházelo k pohybu zboží po celé délce Hedvábné cesty od východu na západ a opačně.
Zajímavé jsou doklady o nositelích těchto transkontinentálních obchodních styků přes celou Eurasii, od 4. století n. l. jimi byly různé židovské skupiny. Nápisy buď v hebrejštině, nebo zapsané hebrejskou abecedou se našly například v Ladákhu v Kašmíru, ve Východním Turkestánu či v Afghánistánu. Zboží z východu se k nám mohlo dostávat různými způsoby, mimo jiné i komunikačním systémem Byzantské říše.

Zlatý věk výměny hmotných i duchovních statků z východu na západ a opačně nastal pro naše země od 8. století, zejména v době Velkomoravské říše (asi 833 až 906/907). Dokladem je například přítomnost íránských motivů v nálezech z našeho území z této doby. Tyto nálezy putovaly jak ze střední Asie do Číny, tak Černomořím do Podunají a dále na západ.82 Ve velkomoravské době přicházely na dvory knížat kromě drahých kovů a luxusních předmětů (šperků a jiných klenotnických výrobků, luxusních zbraní apod.) i drahé látky, jejichž vzorky se objevují ve velkomoravských hrobech. Byl to například zlatem protkávaný brokát, snad byzantského původu, ale i vzácné hedvábí, jehož import byl zprostředkován až ze Sogdiany. Některé z hedvábných tkanin západní Evropy 9. až 10. století nacházejí přímé paralely ve Východním Turkestánu a západní Číně (oblast Tun-chuangu). Je možné, že existoval přímý tranzit Podunajím přes naše území.
V posledním desetiletí 10. století vstupuje hedvábí do českých pramenů přímo (svatovojtěšské legendy Est locus a Nascitur purpureus flor), přičemž nejstarší zachované exempláře pocházejí z Byzance (z 10. až 11. století). V nálezech na Pražském hradě z 11. až 13. století se objevuje již i hedvábí pocházející z Číny a Východního Turkestánu. Import ze střední a východní Asie přirozeně zesílil v době sjednocení většiny Eurasie pod mongolskou nadvládou ve 13. a 14. století. Usnadnění prostupnosti asijské pevniny umožnilo dodávání východoasijského zboží až do přístavů v severním Černomoří a odtud do našich zemí.
Zajímavé je také sledovat stopy našich poutníků a cestovatelů po Hedvábné cestě. Prvním historicky doloženým Čechem mimo Evropu byl pražský kanovník Osel (latinsky Asinus), který na konci 11. století vykonal pouť do Jeruzaléma ve Svaté zemi.86 V polovině 13. století blíže neznámý Štěpán z Čech doprovázel františkána Carpiniho na jeho cestě k mongolskému chánovi. Po cestě však onemocněl a musel se vrátit zpět.
S Českými zeměmi je spjat Odorik z Pordenone (asi 1280/1286–1331), františkánský misionář a cestovatel do východní Asie, nejasného „národního“ (snad českého) původu. Skoupé historické prameny uvádějí, že Odorik byl synem jednoho z žoldnéřů českého krále Přemysla Otakara II. (vládl 1253–1278). Tito žoldnéři byli posádkou právě v Pordenone. Například korutanský historik Jan z Viktrinku (mezi 1270 a 1280–1347), dobře obeznámený s dějinami Akvilejského patriarchátu, kam Pordenone náleželo, ve své kronice Kniha jistých historických událostí (latinsky Liber certarum historiarum) uváděl, že Odorik pocházel „ze zůstavších potomků těch, jež druhdy král Otakar při [městě] Pordenone k obraně určil“. Anonymní lubenský kronikář (latinsky Anonymus Leobiensis) tuto informaci upřesnil konstatováním, že Odorikův otec byl „nájemný voják Otakara, krále českého“ (latinsky mercenarius Ottacari, regis Bohemiæ).
Odorikovu národnost neznáme, vzhledem k místu narození a historickým okolnostem ho někteří autoři uvádějí jako Itala, jiní ho považují za Čecha, Furlance, Rakušana či Slovince. O jistém vztahu Odorika k Čechám může svědčit fakt, že nejméně tři latinské verze rukopisu jeho cestopisu vznikly v Praze. Odorik vykonal v letech 1316–1330 cestu do „východních krajů“ a při návratu z Číny snad navštívil Tibet. Cestoval pravděpodobně z Benátek přes Cařihrad, Trapezunt, Erzerum do Persie. Z Hormuzu pokračoval po moři do Indie, kde putoval podél Malabárského pobřeží, tedy jihozápadního pobřeží Indie, na Cejlon, navštívil Sumatru, Jávu, Borneo a odtud doplul se zastávkou v Čampě do Kantonu v Číně. Přes Čchüan-čou, Fu-čou, Chang-čou a Nanking dospěl kolem roku 1325 do Pekingu. Z císařského města, kde pobyl tři léta, se Odorik vrátil přes Tibet a Přední Asii do Evropy na jaře roku 1330.
Po svém návratu do Evropy nadiktoval zážitky františkánovi Vilémovi ze Solaně, a tak vznikl cestopis obecně známý jako Itinerarium, Descriptio terrarum, Relatio apod. Cestopis se po jeho smrti záhy stal „bestsellerem“. Poprvé přinesl do Evropy mimo jiné zprávy o Lhase a Sumatře.

Nebude jistě bez zajímavosti si ještě ve stručnosti připomenout počátky hedváb nictví v Čechách. První pokusy se v našich zemích datují do začátku 17. století. Již vévoda frýdlantský Albrech z Valdštejna nařídil 17. dunba 1627 své dvorské komoře Jičíně, aby z Itálie povolala dělníky znalé hedvábnictví a vysazovala morušové stromy. Brzy byl v Jičíně i v okolí nejen dostatek moruší, ale i značný počet dělníků, zabývajících se hedvábnictvím. Po smrti Valdštejnově však hedvábnictví záhy zaniklo.

K obnovení hedvábnictví došlo roku 1749, kdy dva italští odborníci vysázeli morušové stromky v pražských pevnostních příkopech. K výraznějšímu kultivování hedvábnictví došlo za Marie Terezie (vládla 1740–1780), která rozhodnutím ze dne 1. června 1752 nařídila pěstování moruší (se zvláštními výsadami) a nařízením ze dne 10. června 1756 přísně zakázala veškeré poškozování morušových stromů. Ze vstupného tehdejších maškarních plesů byla vyčleněna část k fondu pro pěstování morušových sadů. Rozhodnutím ze dne 25. dubna 1765 bylo vyhlášeno, aby se přičinlivým pěstitelům moruší a hedvábnictví udílely peněžní podpory, dále byly důrazně vybídnuty vrchnosti, duchovní správcové a učitelé, aby hedvábnictví věnovali větší píli. Za posledního desetiletí panování Marie Terezie se v Čechách vyrobilo již přes 40 centů92 smotaného hedvábí. Ve snaze své matky pokračoval i Josef II. (Joseph II., 1741–1790, vládl 1780–1790, římskoněmecký císař od 1765), o čemž svědčí nařízení ze dne 12. dubna 1782 a ze dne 6. dubna 1786, jimiž bylo zabezpečeno několik set zlatých ročně obcím, které úspěšně vysázejí nejvíce morušových stromů.

Tento text je úryvkem z knihy
Vladimír Liščák: Putování po Hedvábné cestě. Cesta staletími mezi Čínou a Evropou
Academia 2023
O knize na stránkách vydavatele

obalka-knihy

Čtyřikrát víc hmyzích kousnutí

O tom, jak úzce jsou spojeny říše rostlin a třída hmyzu, se nepíše jen v odborných …

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close