Sciencemag.cz
Doporučujeme
Výročí vztahující se k počátkům českého (československého) státu 28. září a 28. října vysloveně ponoukají k prezentaci nějakých poněkud kacířských pohledů na věc.
Tak na Sciencemagu již vyšel úryvek z knihy Záviše Kalandry České pohanství, kde se přímo zpochybňuje historická existence svatého Václava a tvrdí se, že postava vznikla spíše z nějakého pohanského božstva. Viz také: Byl sv. Václav vůbec historickou postavou?
Dlužno však dodat, že pod toto Kalandrovo tvrzení by se dnes asi málokterý historik podepsal, jde o názor starší a i tehdy jistě výstřední.
Naopak jiné „kacířské“ tvrzení, že totiž český stát vznikl jako firma pro obchod s otroky, je, dalo by se říci, skoro standardní a mainstreamové. Za svatého Václava a Boleslava I. byla Praha v první řadě opravdu obchodním centrem, kde otroci představovali velmi významnou komoditu. Český stát v době své největší územní expanze v polovině 10. století sahal na východě až na dnešní Ukrajinu, Krakov byl málem v českém vnitrozemí.
Česká knížata vybírala daně od místních obyvatel i cla od cizích kupců, ale hlavním příjmem státu podle Dušana Třeštíka bylo jeho podnikání ve vlastní režii – a to právě přeprodej otroků. Naopak hlavní státní výdaje se týkaly panovníkovy družiny, respektive „armády“, která právě přísun otroků zajišťovala, například ze Slezska nebo Haliče. Takový cyklus mohl po určitou dobu fungovat a pacifikoval i další české kmeny, protože jejich aristokracii umožňoval podílet se na těchto výnosných transakcích – konflikt se Slavníkovci byl až pozdějšího data, kdy se zdrojů zřejmě začalo nedostávat a konsensus se zhroutil. Zhruba do konce 11. století se na století 10. vzpomínalo jako na zlatý věk… Kolaps této politiky nadešel až ve chvíli, kdy nové zdroje pro „lov“ otroků nebyly k dispozici, východní oblasti přemyslovského státu připadly Kyjevské Rusi a Krakovsko Polsku.
Raný český stát tedy nefungoval pouze (moderně řečeno) jako garant transakcí/bezpečnosti prostředí, který si z nich odebíral poplatky za „pronájem infrastruktury“, ale představoval pro cizí obchodníky současně hlavního dodavatele. Praha byla původně státním podnikem, nikoliv městem s převahou nezávislých podnikatelů, tím se stala až později.
Mimochodem, podle Třeštíka sv. Václav nevykupoval otroky proto, aby jim udělil svobodu, ale protože je hodlal využít pro sebe. Zajímavé na tom je, že výkup byl vždy prováděn jaksi samozřejmě – šlo se na specializované pražské tržiště (asi dnešní Staroměstské náměstí) a bylo. Prostě v té době nebylo myslitelné, že by se zde otroků nedostávalo.
Zdroj: Přemyslovský stát kolem roku 1000, Lidové noviny 2000, část Dušan Třeštík: Veliké město Slovanů jménem Praha
Na druhé straně, dnes je zase módní si sypat popel na hlavu a omlouvat se všude kolem za všemožné hříchy předků. Je k tomu nakonec v tomto případě ale zvláštní důvod? Český stát v té době alespoň získával otroky výpravami na cizí území a neprodával vlastní lidi (ať už je nazveme svobodnými, poddanými nebo jinak).
Taková Kyjevská Rus ve stejné době nezískávala otroky (též její hlavní vývozní artikl, do Byzance a arabského světa, z Čech šel vývoz hlavně do muslimského Španělska) vojenskými výpravami na cizí území, ale lidé byli chytáni přímo na území státu jako součást „daňové povinnosti“. Kyjevský kníže se svou družinou objížděl poddané oblasti, nikoliv však pouze za účelem jejich vyjídání – to bylo na počátku středověku běžné, jedno území nedokázalo družinu uživit. Efektivita zemědělství i správy byla nízká; to, že panovník křižoval své území a vyjídal ho, bylo dáno i tím, že kdyby po celé říši rozmístil výběrčí a další úředníky, musel by navíc živit i je. Kyjevský kníže ale prostě odváděl část lidí, na které narazil. Knížecí zimní výpravy měly tedy charakter otrokářských expedic, a to ve vlastní zemi.
Vybírat daň ve formě otroků bylo zřejmě ekonomičtější, než shromažďovat zemědělské produkty. Ruský kníže (s titulem kagan, odkazujícím na stepní nomády) byl absolutním vládcem orientálního typu, takže z jeho pohledu nebyl mezi poddaným a otrokem de facto rozdíl. Poddanství ve smyslu pronájmu půdy výměnou za pracovní dávky nebo podíl na produkci zde téměř neexistovalo.
Zdroj: Edgar Knobloch: Nomádi a Rusové – asijské vlivy v ruských dějinách. Triton 2008
V této souvislosti stojí za pozornost, že taková Velká Morava měla podle některých názorů svým charakterem blíže ke Kyjevské Rusi, polonomádskému státu, než k pozdějšímu uspořádání státu přemyslovského. Platily se daně pomocí otroků i zde (asi opět na vývoz – do Byzance)?
Zdroj: Dušan Třeštík: Počátky Přemyslovců, Nakladatelství Lidové noviny 1997
Přitom na tehdejší otroctví/otrokářství se lze podívat ještě z jiného úhlu pohledu. Být otrokem v Konstantinopoli slibovalo možná lepší život než obdělávat půdu v Rusku. (Jiným scénář mohl obnášet stát se otrokem v domácnosti místního knížete.) Samozřejmě, lidé byli odvlečeni od svých blízkých, často i do jiného jazykového prostředí. Samozřejmě, otrok mohl také skončit v dolech nebo přikován k veslu. Ale přece jen… Již ve starověkém Egyptě bylo možná horší být „prostým rolníkem“, který se udřel k smrti celkem spolehlivě. Nemohl si svobodně vybírat, jak prodá svou práci, dopadaly na něj pracovní povinnosti (pyramidy) i doplňování armády. Postavení „skutečného“ otroka tak bylo často nakonec lepší, alespoň potenciálně. Tento statut měli i někteří specializovaní řemeslníci či pomocný chrámový personál.
Zdroj: Sergeio Donadoni (editor): Egyptský člověk a jeho svět, Vyšehrad 2006
V antickém světě bylo postavení otroků také velmi různorodé. „Neotroky“ raného středověku navíc nejspíš nelze chápat jako svobodné lidi, občany dnešního typu. Otroci proudili z oblastí nestabilních do těch stabilních, bohatých, kde se naopak nedostávalo lidí a jejich práce mohla být ceněna více. Propouštění otroci ve starověkém Egyptě, v antickém světě i ve středověku v Byzanci či světě muslimském se obvykle neřadili mezi chudáky.
Takže i když český stát vznikl (možná, mj.) jako jako vojenská mašinérie na lov a následný prodej lidí, být kolem roku 950 chycen ve Slezsku a prodán v Praze jako otrok do Cordóby (možná) dotyčnému tehdy dávalo v průměru šanci na lepší život, nebo alespoň vyšší dožitý věk…
