Chobotnice Octopus vulgaris, autor obrázku albert kok, zdroj Wikipedia, licence obrázku CC BY-SA 3.0

Proč si chobotnice nezauzlí chapadla

Člověk má s ovládáním svého těla často plné ruce práce, i když ho příroda vybavila mozkem tvořeným 86 miliardami neuronů. Chobotnice vystačí s mnohem skromnější nervovou soustavou 130 milionů neuronů. I s touto spartánskou výbavou dokáže úžasné kousky.

Chobotnice velká (Enteroctopus dofleini) se naučila vybírat návnadu z kulovitého dutého pouzdra, jehož poloviny byly spojené závitem. K otevření skrýše musí chobotnice pootočit oběma polovinami pouzdra, a to tím správným směrem. Nepřišlo jí to příliš těžké, ale spíše zábavné, protože někdy sešroubovala prázdné pouzdro opět dohromady. Jiná chobotnice se naučila otevírat lahvičku od léků s bezpečnostním uzávěrem, který je konstruován tak, aby ho nedokázaly otevřít malé děti. Vědci pozorovali chobotnice dokonce při činnostech, které nelze označit jinak než jako hru. V jednom americkém akváriu chovali chobotnici velkou, která vypuzovala z tělní dutiny vodu tak, aby proud nabral plastovou láhev a postrčil ji k přítoku do akvária. Přitékající voda vrátila láhev zpátky k chobotnici a ta celý trik opakovala. Hrála si s láhví jako s neustále se vracejícím bumerangem.
Plné tři pětiny všech neuronů nemá chobotnice v centrální nervové uzlině plnící funkci mozku, ale v chapadlech. Díky tomu mohou chapadla operovat víceméně samostatně. Nejsou závislá na ostatních chapadlech ani na hlavním nervovém centru. Chobotnice se nedostane do problémů dokonce ani když o některé chapadlo přijde. Za ztracenou „končetinu“ jí doroste nová. Osud ztraceného údu názorně demonstruje samostatnost jednotlivých chapadel. Chapadlo oddělené od těla pracuje ještě zhruba hodinu, jak bylo zvyklé. Pokud narazí na kořist, hbitě ji obemkne, přichytí se k ní přísavkami a podává ji do míst, kde si „pamatuje“ ústní otvor. Úplně nezávislá však jednotlivá chapadla nejsou. Chobotnice je přeci jen do určité míry ovládá svou velkou nervovou uzlinou. Má mezi nimi své oblíbence. Ty používá přednostně a svěřuje jim nejnáročnější úkoly. Tak trochu to připomíná pravorukost či levorukost lidí.
Je s podivem, že se chobotnicím jejich autonomní chapadla nezamotají. Jak si je uhlídají? Je to další důkaz nevšední inteligence těchto hlavonožců? Chobotnice se proti zauzlení chapadel jistí jednoduchým trikem, při kterém své neurony nijak zvlášť nenamáhají.

My lidé máme celkem jasnou představu o pohybu a poloze svého těla i končetin. Informace o jejich postavení sbírá nervový systém a předává je do mozku. Tam jsou porovnány se základní „mapou“ organismu. Díky tomu si uvědomujeme, jestli stojíme či ležíme nebo jestli zvedáme ruku či nohu. Jde o poměrně náročný systém, ale člověk a spolu s ním i další obratlovci si ho mohou dovolit. Jejich nervový systém disponuje dostatečným výkonem a anatomická stavba kostí, šlach, vazů a svalů výrazně omezuje rejstřík poloh, jaké mohou naše tělo i končetiny zaujmout. Nedokážeme například bez vykloubení kolena ohnout nohu tak, abychom měli chodidlo před tělem.
Chobotnice si tenhle systém dovolit nemůže. Její nervová soustava má omezenou kapacitu. Chapadla naopak dokážou zaujmout prakticky jakoukoli polohu. I kdyby si chobotnice dokázala ve svých malých nervových uzlinách vytvořit „mapu“ organismu, pro její porovnání se skutečnou polohou všech osmi chapadel by se nabízelo nekonečné množství variant. Chobotnice si neudržuje přehled o tom, jak má chapadla rozprostřená a co všechno zrovna dělají. Chapadla chobotnice se vzájemně dotýkají, ale přísavky se na nich nezachytí. Přísavky neulpí ani na kusu kůže chobotnice. A jen velmi slabě přilnou přísavky k povrchu plastu natřeném sekretem z její kůže.
Přísavky slouží nejen jako končetiny, ale také jako chuťový a hmatový orgán. Na své kůži zjevně cítí molekuly, které jim prozradí, že se dotýkají vlastního těla. Přísavka na ně reaguje ochabnutím. Chobotnice má ale i tuto reakci do určité míry pod kontrolou. Pokud narazí některým ze svých chapadel na chapadlo oddělené od těla, dokáže ho přísavkami uchopit, zvláště pokud chapadlo patřilo cizí chobotnici. Zatím není jasné, jakou látku chobotnice k identifikaci vlastního povrchu těla používají. Nejspíš půjde o směs několika látek a jednotlivé chobotnice se budou lišit jejich poměrem.

Tento text je úryvkem z knihy:
Jaroslav Petr: Desatero smyslů: Jak lidé a zvířata vnímají okolní svět
Argo a Dokořán 2021
O knize na stránkách vydavatele

obalka-knihy

3d struktura proteinů, zdroj: Wikipedia, licence obrázku public domain

S antioxidanty to není vůbec jednoduché

Většina antioxidantů přerušujících řetězovou reakci funguje v zásadě stejně jako vitamin C: darováním elektronů. Řada …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Používáme soubory cookies pro přizpůsobení obsahu webu a sledování návštěvnosti. Data o používání webu sdílíme s našimi partnery pro cílení reklamy a analýzu návštěvnosti. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close