Sciencemag.cz
Doporučujeme
Celkem proslulý přenosný psí nádor, respektive „jednobuněčný pes“, nám prý může pomoci i při studiu nádorů lidských, a to včetně možných strategií boje s rakovinou.
Nádor (canine transmissible venereal tumor, CTVT), který si psi předávají navzájem, je spíše parazitem (nejde o buňky vlastního těla, i když stejného druhu), ale označení se už zaběhlo. Podobně mluvíme u nakažlivé rakovině u tasmánských ďáblů, která se pro tento druh může stát i fatální. Stejně tak byly v poslední době pozorovány i přenosné rakoviny u mořských mlžů.
Přenosný nádor u psa vznikl asi před 8,5 tisíci lety a všechny stávající nádory CTVT jsou jeho potomky. Zasahuje genitální ústrojí, přenáší se mj. tím, jak se psi různě olizují a jinak dotýkají, nádor však obvykle není smrtelný. Pes ani nemusí být infekční a nemocný doživotně, imunitní systém se v řádu několika měsíců obvykle dokáže kožního parazita zbavit.
Pro studium rakoviny je podle autorů nové studie zajímavé právě to, že před sebou vidíme vývoj nádorových buněk v horizontu několika tisíc let – na rozdíl od lidských rakovinných buněk, které umírají se svým hostitelem (a známých buněk HeLa, které však v laboratoři pěstujeme také ani ne 70 let, rozhodně ne tisíciletí). Zajímavé je, že genom CTVT se od genomu psů liší řadou mutací, asi 2 miliony, ale sám zůstává překvapivě stabilní (poznámky PH: nějaké změny zde být musí, „jednobuněčný pes“ není zrovna normální pes; ale kdyby naopak CTVT mutoval vesele dál, kdoví, zda by nám vůbec došlo, že jde o jediný nádor postupně se šířící celou psí populací). K tomuto závěru alespoň vedlo sekvenování nádoru u 546 psů z celého světa. Nádor geneticky „zamrzl“ ihned poté, co vznikl, nebo alespoň předtím, než se začal masivně šířit.
Autoři nového výzkumu z toho usuzují, že ani rakovina u člověka by nemusela pořád mutovat, ale nádorové buňky by mohly dosáhnout nějakého svého optima a v něm se stabilizovat. Možná než na úplné zničení nádorových buněk bychom se mohli soustředit na to, aby ty „relativně krotké“ nádorové buňky přerostly ty nejzhoubnější. Na buňky zhoubného nádoru, které jsou rezistentní vůči terapii, bychom namísto agresivnější terapie mohly používat prostředky, které sníží rychlost mutací omezí růst nádoru. Pilotní studie na toto téma u nádorů prsu má být provedena ve spolupráci Arizona State University a Mayo Clinic.
Mimochodem studie uvádí, že přenosné rakoviny existují i u lidí, ale jsou velmi vzácné a nikdo nebylo zaznamenáno, že by se nakazil třetí člověk (míní se tím opravdu nákaza samotnými nádorovými buňkami, ne třeba virem nebo bakterií, které rakovinu mohou spouštět).
Carlo C. Maley, et al. Cancer cell evolution through the ages. Science, Aug 2nd, 2019 DOI: 10.1126/science.aay2859
Zdroj: Arizona State University/ScienceDaily
Poznámky PH: Ve vztahu k léčbě mi popsaná úvaha přijde velmi problematická. Rakovinou buňku dělá rakovinnou právě to, že se nekontrolovaně množí; a čím rychleji to dělá, tím větší získává evoluční výhodu nad rakovinnými buňkami „klidnějšími“. Nemůžeme z nich vyšlechtit parazita, který by s námi koexistoval méně ničivě, protože všechny tyto buňky s obětí zemřou. Nádor šířící se mezi psy byl vystaven úplně jiným selekčním tlakům (stejně jako to platí pro běžné lidské infekční patogeny).
To, že se psí nádor přestal vyvíjet, je každopádně zajímavé a je otázkou, jak to vysvětlit. Cožpak různé varianty by nebyly různě úspěšné z hlediska infekčnosti nebo odolnosti vůči imunitnímu systému psů (trochu odlišným imunitním systémům různých plemen psů apod.)? Jak to funguje u infekční rakoviny ďáblů tasmánských? (A klesá zde např. postupně mortalita, tj. dostává se nádor s hostitelem do nějaké relativní koexistence? Podle všeho ne…)
